Dívám se na tebe, ale vidíš ty mě? 01

Dívka se protáhla a se zakloněnou hlavou hleděla na hvězdnatou oblohu. Seděla na staré, ztrouchnivělé kládě, kdesi stranou od vesnice, od ruchu, spěchu, všeho. Pryč od něj.

Trochu posmutněle si vybavila jeho chladnou tvář, a zeptala se v duchu: „Proč jsi takový?“ Dělal jí starosti, zvlášť od té doby, co zjistil to o Narutovy a Hinatě. Vždycky jsi nablízku, ale přesto na tebe nemohu dosáhnout. Jsi jako měsíc, tak důvěrně známý a tak chladný, nedosažitelný.

Seděla tak ještě nějakou chvíli, ponořená do svých vlastních myšlenek. Po chvíli však začala pociťovat únavu, a vrhla poslední toužebný pohled na nebe, vstala ze své provizorní lavičky a vrátila se zpět do vesnice, míříc neomylně do své postele.

-

Ranní paprsky pronikly oknem až do jejího pokoje a jemně ji šimraly na tváři. Vstávej, říkali jí, je nový den…

Dívka vyslyšela jejich volání a rozespale vyklouzla z peřin. Na hodinách bylo půl sedmé, tak akorát čas. Dnes měla důležitou misi, po dlouhé době bude zas pracovat s Leem a… Nejim jako tým. Trochu vrávoravě došla ke skříni, oblékla se do svého oblíbeného šatstva a zamířila do koupelny. Ze zrcadla na ni zírala nějaká hnědovlasá holka s očima stejné barvy, která jí byla až neuvěřitelně podobná. Rychle si vyčistila zuby a upravila se. Tak, to jsem já. Pohlédla znovu do zrcadla, tentokrát spokojená.

Seběhla dolů na snídani. Otec už byl pryč, u stolu seděla jen matka, četla noviny a pila kafe z obrovského hrnku. Když dívka přišla, jen zvedla hlavu a usmála se.

„Dobré ráno. Udělala jsem ti něco k snědku. Než vyrazíš, sněz si to,“ prohodila, a ukázala se talíř naproti sobě, načež se pustila znovu do čtení. Hnědovláska poslechla a spěšně do sebe snídani hodila. Poté se rozloučila s matkou, a když vyšla z domu, zamířila k bráně do vesnice, kde měla s týmem sraz.

Už nějakou chvilku tam jen tak stála a čekala, až dorazí ostatní. Bylo asi půl osmé, a na to, že měli sraz v sedm, měli ostatní dost velké zpoždění. Jí to ale nevadilo, už si za ty roky na leccos zvykla, jako třeba na-

„Tenten,“ ten hlas se ozval přímo za jejími zády. Od hlavy až po paty jí přejel mráz a ona zčervenala. Tak na tohle si nezvykne nikdy. Na ten pocit, když Jeho hlas vysloví právě její jméno… Rychle se zase uklidnila a s úsměvem se otočila.

„Ahoj, Neji, jdeš pozdě,“ pronesla, jako by šlo o něco naprosto běžného. Obvykle by se na jeho tváři objevil úsměv a on by něco omluvně prohodil, ale tentokrát zůstal naprosto chladný a jen kývl hlavou. Snažila se podívat se mu do očí, ale pokaždé její snahu zmařil pohledem k obloze. Co to s tebou je? Chci ti pomoct, aby ses už netrápil… Ale jak to udělat, když mě k sobě nechceš pustit?

„Héj,“ ozvalo se najednou, „vy dva! Už jsme tady, přišli jsme o něco?“ Z jedné ulice se k nim s úsměvem řítil celkem pohledný mladík s černými vlasy, snad s jen trochu tlustým obočím. V patách mu byl další muž, který jako by mu z oka vypadl. Plus mínus třicet let.

Když došli blíž, Mistr Gai do Leeho šibalsky šťouchl. „Řekl bych, že jsme přišli nevhod. Koukni, oba koukaj jak vyoraná myš,“ prohodil směrem ke svému nejoblíbenějšímu žáku.

„Samozřejmě, že ne. Nic z toho, co vás napadá, se tu určitě neděje,“ Tenten jen zavrtěla hlavou nad jejich hloupými nápady. Trochu doufala, že by ji Neji mohl podpořit, ale na jeho tváři byl pořád jen ten chladný, lhostejný výraz. Šlo jí to na nervy, být to kdokoliv jiný, schytal by ránu.

„Dobře děcka,“ začal Mistr, „naší misí je ochránit jednoho moc významného a bohatého a starého a ošklivého-“

„Zkraťte to,“ utnula ho Tenten s ledovým pohledem.

„-a paranoidního pána na jeho cestě do Vodní země,“ dokončil nerušeně Gai. Dovysvětlil jim podrobnosti a všichni čtyři vyšli branou ven z vesnice.