Drama

Neverím, že je to už 10-ty diel xD Vážne nechápem ako som ich mohla napísať "toľko"
Každopádne, tento diel je tak-trochu prelomový... v istom bode a je aj dlhší.
Enjoy!

Čo to robím? Naozaj. Čo to, došľaka, robím? Úplne som potratila rozum? Toto je absolútne iracionálne...
Okamžite som dala svoje ruky preč z Daichiho chrbta na jeho hruď a snažila som sa ho odtlačiť.
Nijak to nezaberalo a ja som nevedela čo mám robiť, tak som ho pohrýzla.
Dokonca ani neviem či zaregistroval, že som sa snažila odtiahnuť. Zasyčal, pustil ma a odstúpil.

Pípání přístrojů, pach dezinfekce, vzdálený pláč, tiché tikání hodin. Seděl do půl pasu nahý na židli, z bot mu pořád ještě odpadával prach hřiště, nesnášel celý svět. Doktorku Tsunade, která mu opatrně sdělovala, že vazy v rameni nevydržely a za rohem se určitě divila, jakou námahu musela jeho ruka vytrpět. Trenéra Sarutobiho, který ho odvolal ze hry potom, co mu míček vypadl z prstů, a nechtěl pochopit, že může hrát dál.

Myslím si, že v životě každého člověka nastane stěžejní chvíle, dalo by se říci zlomová, nejdůležitější, hlavní nebo rozhodující, po které se bude muset vážně, závazně a nezvratně rozhodnout, co bude dál. U někoho je to první jízda na koni, pro jiného smrt blízké osoby. Dřív nebo později to musí přijít, bez zvratů a téhle „stěžejní“ situace by to nebyl život. Ne vždy po ní přichází něco horšího. Ale někdy se to stává. Vážná nehoda, požár, zemětřesení… To je, nechci říct osud, ale prostě ona chvíle zlomu.

Místnost připomínala staré vězeňské sprchy, všude bílé kachličky, které byly pokryty rzí, špínou, plísní. Na stropě hučely rezavé trubky z kterých na několika místech odkapávala voda. Místnost byla vybavena velkým zrcadlem, které zabíralo půlku stěny, nad ním se vznášela malá žárovka, která bzučela a každou chvilku blikala. Na protější straně od zrcadla byl muž jehož ruce byly svázány řetězy. Houpal se ve vzduchu jako prase, které čekalo na porážku na jatkách. Dlouhé, zelené vlasy mu padaly po lopatky.

Konečne další dielik nezmyslenej, romantickej slátaniny odo mňa, ale dúfam, že sa vám bude páčiť.
Enjoy!

Prišla som na miesto môjho a Sasukeho stretnutia o pár minút skôr. Vedela som, kde sa stretneme. Samozrejme.
Bolo síce v jeho lístku – ktorý som zvierala v pravej ruke – napísané iba „stretneme sa v lese“ ale bolo to určite na „našom“ mieste. Stretávali sme na tom mieste odkedy mi tam vyznal lásku.
Vtedy som mu nechcela veriť, myslela som si, že si zo mňa strieľa...

Tým Osm v čele s jejich mistrem Kurenai se vracel ze své delší dobu trvající mise zpět do Listové. Když však již byli téměř u brány, tak si všimli, že celou Listovou panuje chmurná nálada. Bylo to přesně tak. Když Hokage neměl důvod se radovat, tak jeho nálada se odrážela v náladě celé vesnice. Co se jenom mohlo stát, tak hrozného? Ani jeden z navrátilců to nevěděl. Vešli domů do vesnice a každý z nich kromě Kurenai si to zamířil rovnou domů. Kurenai šla oznámit Hokagemu úspěšně splněnou misi.

Od doby, čo sa Nana dozvedela, že je tehotná, bola úplne iná. Už nebola tak depresívne naladená, ako pred mesiacom. Zmenila sa. Obklopovalo ju šťastie. Bola veselá a usmievavá. Po celom sídle rozširovala len pozitívnu energiu.

Bylo zde krásně opravdu krásně, žádné rušení způsobení lidskou činností a po lidech široko daleko, ani vidu ani slechu. Přes ten všechen klid zde však uprostřed louky seděl jeden člověk, ale možná už přestal dávno být člověkem, protože jinak nebylo možné, aby zde byl takový klid. Možná kvůli tomu, že zde na tomto místě seděl už několik dní bez sebemenší známky pohybu.

[center]Sťa tajfún papierovačky sfúkla,
na hodiny nástenné rýchlo kukla,

Meshiki : Ležela mi v náruči tak bezmocně, že pouhý pohled na ni mě děsil. Věděla jsem, že rána na jejím břiše bude problém, ale tohle přece zvládne. Už toho tolik zvládla, oproti tomu co už má za sebou, je to procházka růžovým sadem... ne? Přeci jí jedna rána neskolí. Nebo je v tom něco víc?
„Podej mi ji,“ natáhl ke mně muž ruku. Přinesl ji, ale jak můžu vědět, že patří k nám? I když pochybuju, že by nepřítel vrátil obět a pomohl zneškodnit svého spojence.
„No tak, rychle. Potřebuje okamžitou pomoc,“ začal naléhat. Sakra, jenom mě znervózňuje, tak je s námi nebo ne?
„Poslechni ho, Meshiki,“ zapojil se Kakashi

Otvorila oči, ale okamžite ich zavrela, cloniac si ich rukou pred denným svetlom. Jej pohyb ho prebudil a on ospalo pootvoril jedno žiarivo modré oko a niečo zamrmlal. Usmiala sa na neho a zaborila mu ruky do blonďavých vlasov. Pritiahla svoju hlavu k tej jeho a letmo ho pobozkala na pery. Keď sa chcela odtiahnuť chytil ju za ruku a stiahol ju späť. Jeho únava bola razom preč a oči mu uličnícky žiarili, na perách sa mu zjavil pobavený úsmev.

Zbytek dne utekl Naruto jako voda. Cítila se pořád tak nějak nesvá. Vždy byla bojácná a styděla se před ostatními lidmi, ale v posledních pár dnech opravdu hodně vybočovala ze svého běžného chování. Zpětně jí to bylo nepříjemné, ale ve chvíli, kdy byla schopná na sebe upoutat veškerou pozornost, z toho měla radost. Nakonec však byla šťastná, protože se měla velmi dobře se svými rodiči. Ale stále ji trápila jedna podstatná věc a to, co jsou zač ty její sny. Naruto si myslela, že jsou přespříliš reálné na to, aby byly pouhými sny.

„Zbytočne tam idete. Konoha je zničená.“ Ozval sa hlas predo mnou a hneď na to sa tam zjavila Madarová postava. O chvíľu sa tam zjavil aj Zetsu.
„Ako to dopadlo?“ Zetsu sa pozrel na Madaru. Jeho čierna a biela polovica sa hádali, ktorí z nich to oznámi.
„Pein je mŕtvy. Naruto porazil všetkých šesť sfér a potom aj Nagata, čiže nemáme Kyuubiho a Konan od nás odišla. Zobrala so sebou aj Rinnegan.“ Madara zaklial. Niečo sa mu nepáčilo a mne sa ani pri najmenšom nechcelo zisťovať čo. Madara sa pozrel na mňa.

Tokime : Sakra, bolí too. Nechci bejt měkota a říct to nahlas nebo jen usyknout, když mě Sasuke při skocích pevněji chytne, ale bolí to víc než obvykle. Oči jsem nechávala zavřené, byla to taková moje jistota. Nechtěla jsem vidět ničí soucitný pohled, to bych potom už nevydržela zadržovat tu bolest. Ale vždyť je to jenom jedna rána, tak proč to tak bolí?... Jed? Byl na té kataně jed? V hlavě mi proběhla celá ta část, kdy se k mému břichu přibližovalo nablýskané ostří. Nepoznám to, navíc jsem byla myšlenkama někde jinde, má hlava nereagovala na útok, ani si nijak zvlášť nepamatuje zbraň, která mě zasáhla.

Ukrutne hlasný zvuk ďalšieho výbuchu pohltil všetky zvuky. Situácia bola dosť zlá. Hiro zmizla, Nana bola vyslabnutá, dehydrovaná a zničená. Divili sa, že ešte stojí na nohách. Kakuzu ju mal na starosti, Itachi sa chcel o to postarať sám. Nie, nehral sa na hrdinu, ale bol vždy ochotný pobiť sa za jeho milú, nech už to malo akúkoľvek cenu. Jeho cieľ bol jasný ako facka – Sasori. Nemohol zniesť, že ju takto urážal. Triasol sa od hnevu pri pomyslení na to, že Sasori ju kedysi udrel.