Známá tvář pod maskou 06 - První krok do temnoty

Uvažovala jsem, nemůžu odejít to je jasné, nemůžu tady přece nechat tátu a mámou, Michika a Sarui-sensei. Uvažovala jsem a z kapsy od zašpiněné vesty jsem vylovila dopis od táty. Jenom bleskově jsem ho prolítla očima v věděla jsem, že nemůžu odejít, ne s ním, s Toshihirou…
Podívala jsem se zpět na něj, zpět na dům, na jehož střeše to skoro všechno začalo a věděla jsem co musím udělat. Musím se vrátit a třeba tam i umřít, jenom, když zůstanu s nimi……
.....
„Jděte sám.“ Odpověděla jsem mu a naoko zaujatě si prohlížela špičky jeho bot.
„To nesmím. Tak nezní můj rozkaz.“
„Pokud jde o rozkaz od Kurenai, tak s ním bych si nedělala takovou hlavu. Nemám v úmyslu jí vůbec přijít na oči. Kdyžtak ji budu tvrdit, že jsem vám utekla.“ Chrlila jsem ze sebe a vzhlédla k němu.
Poprvé jsem si ho podrobně prohlédla.
Krátké tmavě hnědé vlasy měl neuspořádaně rozčepýřené, podivné, světle hnědé oči se na mě dívaly z pohledné skoro mužsky tvarované tváře s vystouplými lícními kostmi, mírně hákovitým nosem a pěkně tvarovanými ústy. Byl vysoký a svalnatý, takže jsem musela mírně zaklonit hlavu, když jsem si ho prohlížela. Vrátila jsem se pohledem k jeho očím a pokoušela se v nich najít odpovědi na všechny mé otázky. Ty oči ale byly němé a tvrdé jako skála.
„To nesmím.“ Naznačoval ústy a vrtěním hlavy, protože rachot způsobený Kyuubim se k nám rychle blížil.“
„Kdo vám takový rozkaz dal?“
„To vám zatím nesmím povědět.“odpověděl a dal mi ruku na rameno v rozhodnutí mě sebou prostě odtáhnout, kdyby to bylo nutné. Jeho pohled se změnil.
„Vy neposloucháte Kureaniných rozkazů“ konstatovala jsem suše „a nemáte v úmyslu mě prostě někam zašít v vrátit se zpátky, že ne?!“
„Jste bystrá, paní.“ opáčil mi. „Skutečně nemám nic takového v plánu.“ Podotkl.
„Kam chcete odejít?“
„To se dozvíte později.“
Začala mě tahle diskuze rozpalovat na nejvyšší míru. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky a teorie toho typu, že některá z nepřátelených vesnic se dozvěděla o tom, co umím a chce toho využít. Rychle jsem je ale zavrhla.
Začal se ve mně rozhořívat plamínek zloby a bezmoci. Který velice rychle sílil, zatím co ode mě Toshihiro poodstoupil a čekal až se k němu připojím. Zaťala jsem ruse v pěsti a nevědomky tak zmuchlala i vzkaz od táty. Jako ve snu jsem vnímala rány a křik, který způsoboval Kyuubi a zranění ninjové. Vzteky, bezmocností a bolestí mi kanuly po špinavé tváři slzy. Uvolnila jsem si několik prstů, držíc lístek papíru v dlani a složila je do pečetě draka. Kolem mého těla se začala formovat obrovská masa lahvově zelené chakry, která za několik málo okamžiků obalila celé moje tělo. Z úst mi vyklouzl pobavený smích. Plášť, který jsem měla na sobě, se na několika místech roztrhl a zběsile kolem mě vál.
Teď jsem byla mocná…
Teď jsem mohla udělat cokoliv, co by pomohlo mým přátelům, cokoliv co by pomohlo mé rodné vesnici…
Tenhle pocit moc mě celou naplnil. Za několik málo okamžiků jsem začínala vnímat, že svět kolem sebe vidím v jiném barevném rozlišení, než na jaké jsem byla doposud zvyklá, barvy byla jasnější a mnohem „barevnější“. Zvuky mnohem ostřejší. Spustila jsem ruce kolem těla a mimovolně tak upustila papírek s otcovým vzkazem, který po dopadu na zem vzplál. Dívala jsem si do plamene, který za malý okamžik úplně pohasl a zbyla s něj jenom malinkatá kupička šedého popela. Usmála jsem se a poohlédla se po Toshihirovi. Nikde jsem ho neviděla.
„To je jedno“ pomyslela jsem si. „ať si brouzdá kde chce. Mě už ale nezastaví.“
Rozhodně jsem se otočila a doběhla zpět. Zastavila jsem se před mojí oblíbenou budovou. Byla jsem tam mnohem dřív, než bych čekala.
Napřáhla jsem ruku obalenou chakrou a plochou dlaně udeřila zkusmo do stěny. Zeď se rozpraskala a vydrolila na kusy zdiva,které pohromadě držela soustava zrezivělých zpevňovacích drátů.Udeřila jsem ještě jednou, silněji a vytvořila tak díru dostatečně velkou na to abych vešla do budovy. Z drátů se kouřilo a z jejich odlomených okrajů pomalu stékal do ruda rozžhavený kov.
Ocitla jsem se v tmavé, zatuchlé chodbě plné prachu a špíny. Na podlaze se válely ztrouchnivělé klacky a odlomky ze zdí společně s nafoukaným listím.
Přešla jsem na její druhou stranu a probořila vnitřní zeď, která šla mnohem lépe. Hluk způsobený blízkým bojem sílil, až mě, po rozboření druhé vnější zdi, prudce ovanul jako žár způsobený obrovským požárem.
Nebyl to hluk….
Bylo to srdceryvné sténání zraněných
Výbuchy z výbušných lístků,které neměly na obludu žádný účinek
Hroucení domů…
…přerývání sutin..
…změť nesrozumitelných rozkazů sršící ze všech stran…
…hučelo mi v uších…
…špatně jsem se orientovala..
…všude zmatek…
Pak jsem je uviděla..