Drama

Zo spánku ho prebral štipľavý dym. Horí? Nie, dym stúpa z ohníka založeného pri strome, stojacom na okraji mesta. A ako na potvoru sa vznáša práve k jeho hniezdu. Čo komu urobil, že sa tá trojica ľudí musela rozložiť tu, kde sú v tomto čase iba opustené skladiská? Nech idú preč! Ale nie, namiesto toho uvidel prikrádať sa ďalších, ktorí začali obkľučovať trojicu pri ohni. No pekné! Slušný vták tu už nemá právo na odpočinok?

Sakura s Ayme byli v lese u monumentu Hokagů. Obě měli skoro plný koš bylinek, všech druhů.

Vzrušovalo ju ísť podať lotériu hodinu pred losovaním, tak že ešte nevedela, aké zakrížikuje čísla na tikete. Ešte vzrušujúcejšia by bola polhodina, ale nechcela riskovať, že ju niečo zdrží.
Na telegrafickom vedení sedia štyria vtáci a ceduľka na jednom z obchodov hlása, že majiteľ príde o päť minút. Hmm, nejde na to príliš primitívne?
„Tsunade-hime, aha, stánok s novinami.“ ukázala Shizune. Áno, tam by sa našla inšpirácia.

Proč bojuji?
Oni říkají, že lidé bojují jen proto, aby umírali.
Já řekl, že lidé bojují, aby žili.
Nevím, co je na tom špatne, ale jiný mé myšlenky nepochopili.
Jenom on, on jediný mne chápal a já? Co jsem udelal?
Pokusil se zničit naši vytrvalou práci... Proč?
Na co jsem tenkrát myslel?
Už vím. Chtel jsem vytvorit svět bez bolesti. Jak?
Ubožejc, než kdokoli jiný. Kdo by mohl být štastnej, ve snu?
Co jsem si to proboha myslel?
Jenom jsem rozputal ješte vetsí peklo, jako to, které tady bylo předtím.
A teď? Teď mne již po druhé zabil...

Po dlhšom čase som späť. Ospravedlňujem sa vám za zdržanie, užite si nasledovný diel

1

Temný šepot sa nesie prázdnotou naprieč pustou šedou planinou. Víta medzi seba nového brata, ktorý vstúpil do temnoty tak ako kedysi oni.

Zajímaví lidé, Naruto, Sasuke a Kakashi.
Stojím tady, v hrudi mám obrovskou díru.
Co se stalo? Aha, umírám.
Chránil jsem osobu mne nejdrahší.
A teď umírám, a ty? Ty žij, Zabuza-san.
Prosim, zústaň stát na strane vítezú.
Sliším vše okolo mne, vidím vše. Avšak mluvit nemúžu.
Chci mu toho tolik říct, ale nedokážu to.
Bojuje v jméne msti? Nebo? Ani teď nevím pochopit, na co myslí.
Možná je tohle konec mé cesty s ním, padá k zemi, umírá též.
Leží hned vedle mne, chci mu to říct, ale nemúžu, nedokážu.

Velice si dával záležet, aby na něm nešlo poznat, jak moc se mu do té vlhké polorozpadlé jeskyně nechtělo. Po dalších dvou hodinách chůze v lese měl úplně ledové ruce a nebyl si jistý, jestli při bůhvíjak dlouhé cestě jeskyní nezmrzne. Byl zvyklý na neustálé vedro, neúnavné slunce, štiplavá zrnka písku a stojící vzduch. Teď cítil zimu až do morku kostí a těžce mu to nevyhovovalo. 

Žádné výčitky svědomí, ani ťuk. Zatraceně! Co to se mnou udělali? Něčí hlava a terč si jen vyměnily místa, ale... Proč?

Žena s ním dalších pár hodin nepromluvila a jeho podezření, že je to pouhý klon, se o to víc zvětšovalo. Od jeho ponižující rezignace uběhlo dost času, už dávno sešli z pouště a kráčeli po vyšlapané cestičce lesem. Vlhký vzduch jej navzdory úlevě od vyhřátého písku nepříjemně mrazil a on si čas od času promnul holé paže. Žena se po něm ještě ani jednou neotočila, kráčela pořád stejně a bez jediného zakolísání. 

[i]Pozorovala jsem z postele své šaty. Nechtělo se mi do nich jít soukat, bylo chladné ráno. Ale nebála jsem se, že přijdu pozdě, neboť jsem se probudila až příliš brzy. Povzdechla jsem a otočila se kimonu zády, abych si dopřála jen chvilkový pocit toho, že dnešek nebyl jiný. Nevydrželo to dlouho, řekla jsem si, jak je to dětinské. Obalena peřinou jsem vstala a vydala se k zrcadlu v koupelně. Vzala jsem svou kůži na tvářích a protáhla ji do stran. Nepoznávala jsem ten odraz, ale tak tomu bylo už dlouho. Důležité bylo, že jsem nezapomínala, a to nikdy.

V Sune dnes bolo počasie klamlivé. Zatiaľ čo svietilo Slnko ako zvyčajne, vonku povieval silnejší vietor a aj piesok lietal sem a tam a udieral jej do očí. Ruky mala zovreté okolo seba celú cestu, až kým sa nezastavila pri známom dome. Pozbierala odvahu a zazvonila. Dlho rozmýšľala, či sem má naozaj chodiť. Vo dverách sa objavila škára a žena vykukla von.
„Ahoj Aneko. Deje sa niečo?“
„Neviem. Chcela som sa len porozprávať.“

„Eh, kdy naposledy jsem narazil na něco, co by stálo byť jen za pohled umělce?“ Poetické otázky vyřčené do vyprahlé pouště, to bylo něco, v čem se stal Sasori postupem času expertem. Měl jen lehké oblečení; šlo poznat, že k nikomu nepatří a není speciálně vybaven pro potenciální problémy, což mu značně hrálo do karet, protože tak nikdo nemohl ani v nejmenším předpokládat, že i přes vzhled roztomilého dítěte a zdánlivou nevinnost umí vzít věci do svých rukou a na pár chvil se stát fanatickým šílencem. 

Vyhovující. 

V minulém díle: Na zámek napochodovali vojáci, pod jejich dohledem princezna pokračovala v přípravách oslavy. Během ní však byli Kazuko s Masaru odlákání a omráčení.

Shirudo se nadále opíral o parapet okna a hleděl ven na les, nad kterým se pomalu skláněla noc. Z dálky z chodby slyšel hrát potichu hudbu a vzdálené hlasy mladých lidí. Bylo to až strašidelné.
„Zítra už bude naštěstí po všem,“ sykl a Naruto, stojící vedle něj, kývl.

1

Nic, ani větvička, ani smítko prachu, ani sebemenší zrnko písku pocházející z Narutova vesmíru mi nepatří, a už vůbec ne postavy z něj!

Kapitola desátá: Král Bijuu a jeho kreace

[hide= Prosím, prečítať ]Tak na začiatok... Mala som takzvané obdobie sucha Dosť dlho som tu pomaly ani nebola. Gomen. Dúfam, že Vás to ešte neprestalo baviť a že ste na mňa nezabudli :')

Ak by niekto zabudol, postavy sú označované takto

Modrá - akákoľvek vec z pohľadu tretej osoby
Zelená - Katema
Čierna - Deidara
Červená - Kiba

Svět se mi neustále vysmíval, mně, tomu největšímu hlupákovi ze všech.
„Nepodávej nežádanou ruku,” odbyl jsem jej příkře. Jak si jen mohl myslet, že ji přijmu. Ucouval a změřil si mě pohledem.
„Myslel jsem si o tobě víc, nezapomínej, tady hloupí nepřežijí.”
Upřímně se mi povytáhly koutky do úsměvu, tak tvrdohlavě opakoval to, že tohle není hra pro děti, až jsem mu začínal bezmezně věřit. Jenže to mělo jeden háček, každá hra byla věnována hloupým dětem. Hned jsem však změnil tvář.

Prebudila som sa na piaty budík o 8:20. Vykonala som rannú hygienu, obliekla som si dlhé žlté tričko a modré legíny. Vlasy som si dala do uzla, no po bokoch som nechala nejaké pramienky odstávať. A do uší som si dala modré oválne náušnice. Keďže som tvár nemala posiatu modrinami, naniesla som si iba špirálu na mihalnice.
Pred jedálňou som sa zhlboka nadýchla a vstúpila.
Zvláštne. Kde sú všetci? Hoci... večer sme sa vrátili o druhej, nemala by som sa čudovať, že ešte spia.

V minulém díle: Snoubenec princezny, Meinu, zavedl Narutův tým do opuštěného důlního města, kde na ně čekalo nemilé překvapení - přepadli je neznámí útočníci. Po krátkém boji studenti zahnali útočníky na útěk, Naruto byl však zraněn.

Naruto se postavil a protáhl si záda. Všechno vypadalo v pořádku – bolest pomalu ustupovala a krev netekla.

"Tohle mi vysvětlíš, Uzumaki Naruto!" ozval se hromový hlas. Narutovi se orosilo čelo a po čtyřech se odplazil do kouta. Tyčila se nad ním dívčí postava a vypadala hrozivě. Vlasy jí vlály, jak hromadila chakru, kterou se mu zřejmě chystala něco ošklivého provést.

Okolnosti, které k tomu vedly, se staly stoprocentně Narutovou vinou. Tedy, téměř stoprocentně. Bylo krásné slunečné ráno a Hinata, Narutova mírumilovná, hodná a roztomilá přítelkyně, odjížděla na misi se svým týmem.
"Ahoj, Naruto-kun," vlepila mu pusu na tvář.