Zkouška ohněm XI. Lovkyně

Pozorovala jsem z postele své šaty. Nechtělo se mi do nich jít soukat, bylo chladné ráno. Ale nebála jsem se, že přijdu pozdě, neboť jsem se probudila až příliš brzy. Povzdechla jsem a otočila se kimonu zády, abych si dopřála jen chvilkový pocit toho, že dnešek nebyl jiný. Nevydrželo to dlouho, řekla jsem si, jak je to dětinské. Obalena peřinou jsem vstala a vydala se k zrcadlu v koupelně. Vzala jsem svou kůži na tvářích a protáhla ji do stran. Nepoznávala jsem ten odraz, ale tak tomu bylo už dlouho. Důležité bylo, že jsem nezapomínala, a to nikdy. Přimhouřila jsem oči, nikdy na nic bych nedokázala zapomenout. Zrudlou, napínanou kůži jsem pustila a pokrčila rameny. Vrátila jsem se k posteli a obrátila její konstrukci na bok. Byly tam zapsány všechny mé dlouhé dny strávené tady. Věřila jsem, že už bych napočítala víc než sedm set zásahů do ořechového dřeva. Často jsem byla kreativně laděná a čárky vyrývala nehty vztekleji než normálně, proto vznikly až nekonečné rýhy obarvené krví. Nahlas jsem se zasmála, i když nebyl řečen žádný vtip, mně stačilo to, jak jsem si sama pojmenovala situace, kdy jsem byla takzvaně kreativně laděná, i slza mi při smíchu hned ukápla, ale já ji ignorovala jako spoustu těch už dávno steklých po dřevě.
Jak jsem si říkala, dnešek byl jiný, musela jsem tomu tudíž uzpůsobit i svůj zápisníček. Věděla jsem to hodně dopředu, proto jsem mezi zápisy dělala větší mezery, a nakonec jsem se dostala sem, ke dnu konečnému, jeho čestné místo hlásilo to naprosto poslední na kraji v rohu. Polštářky prstů jsem s nostalgickým pocitem na duši přejela po všech těch zápisech, a při tom se bláznivě usmívala, přestože v sobě ukrývaly tolik bolesti. Postel jsem vrátila na své místo, do vzduchu vyrazila s pokrčeným loktem a zatnutou pěstí. Tu hnusnou, děravou, prožranou, nenáviděnou postel jsem rozrazila vejpůl. Zamilovala jsem si ten pocit, který potom nastal, ta úleva, že můžu něco tady zničit, než odejdu.
„Ne, vlastně nemůžu, ” naklonila jsem hlavu a napodobila novodobý úhel nábytku, „to je jedno.“

Už tehdy jsem věděla, jak to bylo ode mě pošahané, že jsem si to tak užívala. Nejen to. Ale nemohla jsem si pomoci, v tu chvíli pro mě hloupé rozpůlení něčeho, co jsem potkávala každý den, znamenalo chvilkové zadostiučinění. Spíš odreagování, ale kdo by nad tím přemýšlel, stejně jen já. Zdálo se to být jako včera, prostě jsem se otočila na patě a práskla vchodovými dveřmi jako by tam byl on, i teď mě pobavil smyšlený pohled na jeho rozmáznutý ksicht. Ten bezstarostný pocit, když mě ovanul ranní vzduch, mi teď chyběl jen těžko popsatelným způsobem, prostě hrozně moc. Ale co už, přes to všechno jsem si musela přiznat, že to tu bylo lepší, než se vrátit do toho osudem stvořeného pekla na zemi.
Nebyla tu noc, nevzešel z ní den. Ale já i tak prožívala ráno. Shodila jsem ze sebe deku a s mírným rozhořčením zjistila, že mi vlasy trčí do všech stran. Nahmatala jsem na betonu za sebou gumičku. Bylo mi až nepřirozeným způsobem jedno, jak vypadám, muselo být. Nepřispívalo tomu ani bílé kimono, které pomalu ale jistě ztrácelo svou barvu, jež jsem na něm měla tak ráda. Nepraktická byla bílá barva pro krvavé roztržky, přesto jsem ji milovala. Všechno jsem sesbírala a odstranila ochranné výbušné pečetě, které střežily můj klidný spánek. Sotva jsem došla k té poslední, zaregistrovala jsem, že ta už vybuchla. Ale přece chladný rozum mi říkal pravý opak, nemohlo to být možné. Jak by se mohla spustit a vybuchnout bez toho, abych o tom věděla? Něco nade mnou se pohnulo. Skákal na mě z jediného slepého úhlu, který tu byl. V pozadí měl neonová světla této hry, bludiště.

[i]Hodilo mě to sem jako nějaký neživý pytel. Věděla jsem, že to byla časoprostorová technika, neměla jsem s ní sice tolikrát tu čest, ale poznala bych ji kdekoli a kdykoli. Zbrzdila jsem dopad o kolena a dlaně. Mé tělo se otřásalo v základech, ta předchozí byla opravdu strašná, a já se už dopředu bránila toho, že tato bude mnohem horší. Pozvedla jsem bradu a mé způli otevřené oči se setkaly s jinými, černými jako uhel, zestárlými, protože viděly mnoho krve.
„Vstávej,“ takto znělo nejspíš jeho pobídnutí, ale neviděla jsem, jak to říkal. Nemohla bych říct, že jsem poslechla, já to už dávno měla v plánu.
Ještě jsem tu neviděl holku," konstatoval mimo téma, jako by to snad někoho zajímalo, "Pravidla jsou jednoduchá, jako všechna jiná. Je to labyrint, musíš v něm trávit dobu spánku, nemůžeš v tu chvíli opustit jeho zdi. S tebou je nás tam dvacet, úkol je porazit jiného ninju mimo labyrint, ale nesmíš ho při tom zabít. Cílem je ho dopravit v živém stavu na konec labyrintu.
Jediná možná cesta je provést ho skrz," řekl to na jeden nádech, byl kvůli něčemu netrpělivý.
Lehce jsem kývla, to že jsem mohla být zmatená, nikoho nezajímalo a proč taky!
„Jako já musíš počkat tady ba začátku a říct dalšímu pravidla, nesmíš se zatím účastnit hry. Otázky?" dal ruce v bok.
Už se chystal utéci, ale já ho svým hlasem zastavila.
„Jak dlouho už tahle hra trvá?" zněla má otázka.
„Dvacet dní." Zmizel. [/il l 0]

Černé kraťoučké vlasy se obzvlášť vyjímaly, podle jich jsem jej také poznala. Trošku mu odstávaly uši, ale pečlivě to kryl upnutou bílou páskou přes čelo. jeho oblečení celkově připomínalo spíš samurajský styl. Už tehdy jsem k němu nepocítila žádný respekt, přestože byl starší. Ale teď jsem ho viděla znovu, už nevypadal tak neutrálně a nezaujatě. Vyhlédl si mne jako svou kořist, snad si myslel, že se mu holka bude tahat líp, ale něco neodhadl. Já jsem nikdy nemohla být ta honěná, ani by mě to nenapadlo, vždycky jsem zaujala roli lovkyně. A teď tomu nemohlo být jinak. Věnovala jsem mu krátký pohled, myslím, že mu došlo, jak hluboce mě podcenil. Nade mnou se od úhlu světla zalesklo tenoučké vlákno, stačilo je jen přeříznout a já to bez váhání udělala.
To mu nepřišlo divné, že jsem se uložila ke spánku v jednom z nejširších záhybů chodeb ze všech? Ale zatraceně hodně mě podcenil, když jsem nad tím přemýšlela, možná i nepřímo urazil. Spustily se pečetě, které začaly vyvádět často nevídané věci. Stěna za mnou i přede mnou se našikmo zlomila přes celý průměr chodby. Byly to rány, které přímo ničily uší, když se beton střetával se sobě rovným, ale já na to byla připravená, můj soupeř naopak neskrývavě překvapen. Předpokládala jsem, jak na mě bude chtít ze skoku zaútočit, a proto jsem mu úskokem uhnula. Zabrzdila jsem svůj pohyb o paty a ruce sepjala v pár znaků. Mým dalším úkolem se stalo ho dostat nad labyrint. Dopadl, z otočky na mě hodil kunai a rozběhl se stejným směrem. Skrčila jsem se do dřepu, abych se znovu vyhla zranění a dlaně položila k zemi. Podlaha na sobě měla tenkou vrstvu písku, proto mi tu tak klouzaly nohy. Za chvíli tu měly panovat úplně jiné podmínky.
„Suiton: Přílivová vlna." Zašeptala jsem, aby hned nevěděl, co ho čeká. Zeď napravo vytvořila úzký průchod, kterým se sem začala valit voda. Pro tuto příležitost jsem ji tam sesbírávala několik hodin. Práce se sice vyplatila, ale bylo mi fuk, jestli to někdy použiju. Ještě větší vrásky mi však udělalo to zneviditelnit krycím jutsu, taková otrava. Kotel to zaplnilo a my oba jsme museli odtud vypadnout. Bylo jedině dobře, že jsem ho dostala ven svým vlastním způsobem, tudíž jsem rozhodila jeho plány. Vyskočila jsem nahoru a on mne následoval. Obrátila jsem se a zručně poskládala pečetě.
„Suiton: Vodní dělo." Jednoduchá céčkovka, ale mě to nevadilo, pokud jsem pod sebou neměla pevnou zem, nechtěla jsem se pouštět do něčeho složitějšího. Proud vody povstal ze zatopené chodby a prodíral si cestu prostorem, jak nejrychleji mohl. Ukázal mi svá záda a zkřížil kunaie proti mohutné síle. Netušila jsem, co se dělo, ale před jeho obličejem začala unikat pára. Z bezpečnostních důvodů jsem šátek, který jsem normálně nosila jen okolo krku, dala přes nos a zastrčila za uši, aby pořádně držel. Můj obličej se stal napůl černým a věřila bych, že mě nyní nemá kdo poznat. Proběhla jsem se, abych zjistila, co se děje s mým jutsu.
Ruce jsem opřel o bok, jaká to zajímavá náhoda. Jeho primárním živlem byl evidentně oheň. Voda je od přírody silnější. Měl rozpálené zbraně, proto ho moje technika nesejmula celého, přesto ho tlačila někam, kam nechtěl. Za chvíli to mělo končit, musela jsem vymyslet něco jiného. Hodila jsem po něm svůj kunai, vyzkoušela jsem jeho soustředěnost. Nenechal by se takto zahanbit, počkal na moment, kdy bude moci zbraň odkopnout z boku nohou, a tak to také udělal. Vodní technika skončila, už nebylo nic, co by ho drželo ve vzduchu, začal padat do té mnou vzniklé umělé nádrže. Ještě jsem po něm hodila několik shurikenů, než se ztratil pod hladinou, ale všechny stačil vykrýt. Až potom jsem si uvědomila, jak je to zbytečné mrhání zbrojením, zakroutila jsem nad svými myšlenkovými pochody hlavou. Středy chodidel jsem se zapřela o hranu betonu a naklonila se dolů. Neobjevoval se a vlny po šplouchnutí se už dávno rozptýlily. Musela jsem ho odtamtud vyhnat ven, bylo nemožné, aby ho tento pád zabil. Uznal mě snad konečně jako lepší, když se tam přede mnou skrýval? Zasmála jsem se, ti ješitní chlapi, určitě kuje pikle. Pokrčila jsem odevzdaně rameny a skočila šipkou dolů. Ten let se mi líbil, ale zbytek stál za nic. Aspoň jsem nenadělala tolik hluku jako on, buran. Skákala jsem z velké výšky, tudíž jsem se potopila hodně hluboko. Byla tu příšerná tma, už jen sama ta voda byla šedě zakalená, to mi na výhledu nijak nepřidalo.
Vypustila jsem všechen vzduch z úst a začala pomalu klesat ke dnu. Ruce mi utvořily znak ptáka a já jsem zavřela oči, musela jsem se soustředit na nalezení jeho polohy. Prostředí bylo tak chladné, že mi snad namrzaly i kosti. Za chvíli jsem však mohla přiznat úspěch. Otevřela jsem oči a viděla, jak se zběsile plácá vodou a nerozvážnými pohyby míří k hladině. Mdle jsem se usmála, do hlavy mi bodalo tisíce nožů, jak nutně jsem potřebovala novou dávku vzduchu. Ruce jsem napjala do střechy a udělala několik přítahů, než jsem dosáhla stejného cíle. Vynořila jsem se s chraplavým zvukem z krku. Běžel po stěně, měla jsem ho přesně tam, kde jsem chtěla. Požila jsem Shunshin a okamžitě stála nad ním. Neviděl mě do té chvíle, dokud jsem mu nezkřížila cestu svým tělem a on do mě nenarazil. Vytřeštil oči.
„Ty,“ nevěděl, že to vyslovil nahlas.
Vzala jsem svůj speciální kunai a vroubkovanou stranou švihla zápěstím proti jeho hlavě. Vyhnul se a čepel proletěla chvílí poté, co jsem stihla spatřit vyděšený výraz v očích. Už mu muselo dojít, že to co ho donutilo vylézt z úkrytu, bylo Genjutsu.
„Ten vír,“ zašeptal.
Povytáhla jsem jeden koutek v pobaveném úšklebku, ale on to vidět nemohl, proto hádal dál. Já mezitím upustila kunai v pravé ruce, jejíž úder nebyl úspěšný a chytla je v níže posazené levé. Posunula jsem se proti němu a udělala výpad dopředu. Nenechal se obalamutit a přeskočil mě saltem.
„Ty jsi jedna z bílých dívek klanu Harau z Oblačné,“ pevně věřil ve svůj úsudek a nebál se ho se mnou sdílet. Otočila jsem se, tentokrát to opravdu přehnal.
„To tak,“ zasmála jsem se upřímně. Potěšila jsem jej nesouhlasným kopem nohou na jeho hruď. Chytil mne za kotník a obočí mu vystřelilo doprostřed čela. Nejspíš mi nerozuměl. Otočil se mnou ve vzduchu o tři sta šedesát stupňů. Proč si každý myslel, že můžete být dobří, jen když pocházíte z nějakého slavného klanu, sakra?! Nártem jsem ho kopla přes čelist, přičemž se celá jeho hlava tím směrem vydala. Pustil mě, já dopadla na své a nastavila pěsti do souboje. Vrátil pohled ke mně a naklonil hlavu, jestli to myslím vážně. Taková diskrimace! To už byl vrchol všeho. Lehce jsem nadskočila, aby si mohl myslet, že se na něj chystám zaútočit, ale místo toho jsem vyběhla celou zeď až na její vrchol, kde jsem již nemusela používat chakru pro udržení stability. Jak jsem doufala, tak mne následoval.
„Katon: Ohnivá koule,“ nečekala jsem, až se technika finálně zformuje, potřebovala jsem ji využít jinak. Dechem jsem oheň soustředila na kraji zdi. Slyšela jsem jeho kroky, věděl, že tuto past musel přeskočit, a to byla další příležitost pro mě. Ale on nečekaně změnil směr, vydal se úplně jinam. Naštval mě.
„Bojuj, zbabělče!“ zařvala jsem na něj nepříčetně.
„Suiton: Přílivová vlna,“ použila jsem podruhé stejnou techniku, ale za jiným účelem. Voda prorazila beton před ním i za ním, nemohl ani nikam jinam přeskočit. Musel se mi postavit tváří v tvář. Bylo to tak těžké myslet na to, abych ho nezabila. Sáhl za svá záda a v jeho ruce spočinula dýka. Skočila jsem za ním, přestože jsem věděla, že v boji se zbraněmi nevynikám. Já jsem vytáhla dva své speciální kunaiem, každý do jedné ruky. Měli jsme jen omezené možnosti, byl to jako drolící se most pětimetrový most pod rozběsněnou řekou. Ostří jsem držela pevně proti němu a paže nechávala u těla. Pravou nohou jsem vykročila kupředu a snížila se v kolenou. Stékala ze mě voda jako z nějakého zbídačeného psa, ale nevadilo mi to, on musel vypadat hůř než já. Rozběhl se ke mně po špičkách a sekl dýkou z levého dolního rohu do jeho protějšího. Zaklonila jsem se a udělala přemet bez držení rukou dozadu. Skrčila jsem lokty a ocitla se v dřepu snažíc se mu podkopnout nohy jednou ze svých natažených. Nadskočil jen s koleny a já se mezitím zvedla. Mé kunaie byly také spíše ve tvaru dýky, větší než normální zbraně na házení, ale oproti jeho se to nedalo srovnávat. Chytl ji do obou dlaní a sekl kolmo k zemi. Rovnou šlapkou jsem jej kopla do hrudi a on odletěl. Bylo to ale jen Kawarimi no jutsu, any jsem se nestihla podívat, za co se vyměnil, a musela jsem se otočit za sebe. Pravým hákem mě trefil do čelisti a poslal k zemi. Pomalu jsem se z naraženého boku zvedla, ještě k tomu jsem nešikovně spadla na svou zbraň a pořezala si ruku. Tentokrát naopak použil Shunshin on a trefil mne do břicha. Tak to ne, řekla jsem si. Ještě jsme se ani jednou nestřetli zbraněmi a já už dostala nakládačku. Tušila jsem, že se bude i stejnou cestou vracet a proto jsem nohu do boku natáhla, a jakmile tudy prolétal, vystrčila jsem koleno. Cítila jsem náraz, a jak se jeho tělo převalilo přede mě. Přesto se okamžitě postavil. Tentokrát jsem chtěla začít já. Dýku dal před sebe, abych se na ni případně nabodla, ale já proskočila pod jeho nohama a ocitla se za ním. Sekla jsem jednou rukou, on ji zablokoval. Nepřestával jsem, vykopla jsem nohu a trefila jej do boku. Oddal by se nárazu a přiklonil se k jedné straně, ale já tam přikročila a praštila ho tupou stranou do hlavy. Ne však dost silně, aby ztratil vědomí. Nevím, co se stalo, ale jako poslední jsem cítila jeho pevný stisk na mém rameni. Najednou jsem stála na začátku labyrintu. V pozadí se ztratil šumící zvuk vody a já pod sebou znovu cítila prašnou podlahu. Použil vyšší úroveň Shunshinu, teleportaci. Stál necelé dva metry ode mě a usmíval se. Nevěřila jsem svým očím, na jakého blázna jsem tu narazila. Náš souboj byl jako na horské dráze, chvíli jsem byla na vrcholu já, ale okamžitě se to mohlo změnit v opak. Zatnula jsem pravou pěst a zpříma se postavila, už bylo načase to tu ukončit. Lehce jsem jí švihla v rázném gestu, abych si dala za pravdu. Sice si takto uberu hodně chakry, ale to, že bychom mohli pokračovat déle než pár minut, mě žralo víc. Sepjala jsem ruce v pečeť draka a zmizela jsem mu z očí. Přemístila jsem se na vrchol nejbližší stěny. Prsty jsem se opřela o zem a nevšímala si ničeho jiného, než svého nápadu. Pomalu jsem se zvedala a dlaně šly nahoru. Vždycky jsem musela mít zavřené oči, to byla snad jediná slabina mých technik, protože aby mým iluzím věřily oběti, musela jsem jim věřit já sama, a jak bych toho docílila jinak, než kdybych si je přehrávala a jako plátno použila zavřená víčka?
Viděla jsem, jak se zvedá písek a činí prostor zmateným. Cítila jsem, jak malé částečky zrn vdechuji a svrbí mě v nosu. Otevřela jsem oči, potřebovala jsem uvědomění reality. Pobíhal po tom malém place jako ztracené kuře od mámy. Tohle měl být konec, stačila jedna ohnivá technika a bude mít těžké popáleniny.
„Had, tygr, pes, vůl, králík a tygr, Katon: Techn…“ moje stabilita se otřásla v základech, přestala jsem se soustředit. Co se to do háje stalo?! Země se zachvěla a z obalu naší arény začaly padat sutiny. Obrovské kusy kamenů dopadly na malý prostor, kde jsme vedli naši bitvu. Věděla jsem, že moje Genjutsu pominulo, ale hlavou mi to prolétlo jen na chvíli. Mezi tím zmatkem jsem zahlédla člověka a hlukot prořízl klučičí výkřik, krátký a nechtěný. Ale čí byl? Toho chlapa nebo někoho jiného? Co se stalo. Popadla jsem zpátky do rukou dva kunaie a přimhouřila oči, abych snad zahlédla něco, co mi mohlo uniknout. Rozjasnilo se mi velmi brzy, ale zatraceně, jak jsem na to přišla v zápětí, na tohle jsem nebyla připravená, ne teď, ne tady.
Tělo mi polil studený pot. Roztřepaly se mi rty, po jazyku se mi rozlila hořká pachuť.
„To…“ zajíkla jsem se.
Tikla jsem očima na chlapa dole pod námi. Nestačila jsem otevřít pusu zděšením. Chystal si shuriken. Díval se na stejné místo jako předtím já. Spletl si mě s ním? Modrookým blonďákem? Kde se tu vzal? Co tu propánaboha dělal?! Ta letící zbraň jako by mi rozřízla oči.
„Ne,“ zachraptěla jsem a své kunaie rozhodila do dvou stran. Nevěděla jsem, jestli jsem mířila a věděla, co dělám. Ale trefila jsem se, přesně. Zabila jsem ho.
V transu jsem ovládala své tělo. Přemístila jsem se k louži krve a kunai z jeho hrdla vytáhla, poté jsem se vrátila. Ba v ruce držela vražednou zbraň, dělala, jako bych ji nehodila já.
Houpal se tam na něčem jako opice, ten zmetek. Podíval se na mě a já zjistila, jaký ubožák to je, že mě donutil ho zachránit. Na chvíli jsem jím pohrdala tak hluboce, že to možná i na tu dálku mohl spatřit.
„Na… ru… to…“ vyslovila jsem jeho jméno sekaně poprvé a v duši doufajíc i naposledy. Kdyby zaznělo nahlas celé, musela bych si přiznat, že to byl opravdu on. Obrátila jsem se a skočila mezi zdi.
Přestože jsem ho hledala, nebyla jsem schopna podívat se mu tváří v tvář.

Toho chlapa jsem zabila, tudíž hru neodvratitelně prohrála. Co se se mnou stane jsem netušila.