Před bouří 7. Přátelé a nepřátelé

V minulém díle: Snoubenec princezny, Meinu, zavedl Narutův tým do opuštěného důlního města, kde na ně čekalo nemilé překvapení - přepadli je neznámí útočníci. Po krátkém boji studenti zahnali útočníky na útěk, Naruto byl však zraněn.

Naruto se postavil a protáhl si záda. Všechno vypadalo v pořádku – bolest pomalu ustupovala a krev netekla.
„Ošetřila jsi mě dobře, Kaz,“ podíval se na dívku a po té se podíval kolem sebe. Několik míst ožehlých od explozí, ve vzduchu se snášel písek, prach a kouř a jeden z domů stále hořel. Uprostřed ulice navíc trčel obrovský kráter po Narutově rasenshurikenu.
„Snad nám to nebudou chtít naúčtovat,“ pousmál se Dai.
Naruto se soustředil na hořící budovu – divil se, že město nebylo vyhořené už dávno.
„Neměly bychom to nechat shořet,“ prohlásil a přišel k domu. Poté složil několik pečetí – nerad dělal větrné techniky – a po té se pokusil techniku použít, ale dům náhle zasáhlo několik střel z vody. Naruto se otočil a viděl jak Masaru těžce oddychuje.
„Vodní živel?“ zeptal se ho.
Kluk přikývl.
„Myslela jsem, že jsi bleskový typ,“ řekla Kazuko a sledovala ho. Naruto mezitím dokončil pečetě a zbytek drobných plamínků připravil o kyslík a tím je zhasl.
„Musíme vyrazit, jdeme… a dávejte si tentokrát stoprocentní pozor, jasnačka?“
„Jasnačka!“ odpověděl Dai a vyrazil. A za ním i zbytek týmu.
Po cestě zpět Naruto přemýšlel o Masaru – uměl používat už dva živly – bylo to více než dost na genina, ale pravděpodobně byl stejný talent jako jeho otec.
Chvíli běželi mlčky, než zahlédli kouř – bylo to někde na cestě, po které přijeli.
„To je někde na cestě?“ zeptal se Dai.
„Buďte opatrní,“ řekl Naruto, „může to být další past.“
Přeskočili horizont a v dálce uviděli hořící strom, pod ním něco leželo.
Naruto běžel jako první – a jako první ho spatřil.
„Co se stalo?“ Naruto přiklekl k muži, který se opíral o kmen stromu, a zpoza kabátu trčela šipka z kuše a z ní teklo mnoho krve.
„Přepadli mě krátce po tom, co jsme se odpojili,“ odpověděl Meinu a zakašlal. Naruto se na něj podíval – takže to nebyla past?
„Kde jsou koně a strážný?“ pokračoval Naruto. Děti se zatím postavily za jeho zády a přirozeně pohledem pokryly celé okolí.
„Strážného odvedli… prý je to posluhovač diktátora… a vzali si koně…“ Vykašlal ze sebe.
„Proč tě tu nechali?“
Meinu se na chvíli zamyslel.
„Neznají mě… pro ně jsem byl jen obyčejný muž.“
Naruto musel uznat, že to dává smysl, po té kývl na Masaru.
„Kaz dneska už ošetřovala,“ a Masaru se sklonil a podíval se na šipku.
„Budu to muset vytáhnout,“ řekl a podíval se na Meinu. Ten přikývl a pak lehce zasyčel, když chlapec šipku vytrhl – nebylo to příjemné – vyhrnulo se spoustu krve, kterou Dai okamžitě kusem obvazu zastavil. Šipka však nezajela příliš hluboko.
Masaru poté pokryl ránu hojivým gelem a poté muže obvázal.
„Musíme evakuovat zámek,“ řekl Naruto, „dostat vás do bezpečí.“
„Souhlasím,“ odpověděl Meinu. „Moe nebude šťastná, ale je to jediný způsob, jak ji ochránit.“
Poté si Naruto muže přehodil opatrně přes záda – jejich obvazy se skoro dotkly a vyrazili zpátky na zámek.

Zámek se mezitím změnil – před branou stáli tři muži se zbraněmi v rukou a Naruta si podezřivě při průchodu prohlídli. Všichni měli královské uniformy.
„Tady jste!“ zpoza jejich zad vyběhla Moe.
„Lásko?“ sykla, když zahlédla obvázaného Meinu.
„Budu v pořádku, je to jen škrábnutí,“ zasmál se muž a poté lehce zakašlal. Princezna se ho pokusila obejmout – ale poté se zarazila a jen ho pohladila po tváři.
„To je od tvého otce?“ zeptal se pak Meinu. Dívka přikývla.
„Dorazili těsně po vašem odchodu, je jich tu asi třicet, říkají, že tu budeme v bezpečí, Shirudo právě vymýšlí nové obranné postavení.“
„Je to malý počet mužů,“ ozval se najednou Naruto, Meinu přikývl.
„Ano, Uzumaki-sama má pravdu, musíme odtud odejít.“
Princezna chtěla něco říct, ale jeden ze strážných se naklonil.
„Při vší úctě, pane,“ začal, „jsme tu na příkaz krále. Shromáždil armádu a naši agenti již objevili nepřátele – není jich tak velký počet, jak jsme se předtím obávali. Je to pouze nějaká banda, která chce načerno těžit ve starých dolech a zlato odvážet přes severní hranice pryč.“
„Já nevím,“ zakašlal Meinu, pak se podíval na Naruta, „a ti co vás přepadli, kolik jich bylo?“
Naruto se zamyslel, „moc ne.“
Moe tikala pohledem mezi všemi muži.
„Takže nám nehrozí nebezpečí?“ zeptala se. Velitel stráže zavrtěl hlavou.
„Žádné bezprostřední. Pravděpodobně se nebudou vzdalovat od dolu a zítra na ně zaútočí naše kavalerie. Cestu k hlavnímu městu jsme zabezpečili a rozestavěli hlídky. Nic nám zde nehrozí.“
„Co si myslíš ty, Meinu?“ zeptala se pak ještě svého snoubence.
„Ty jsi princezna, ty rozhoduješ,“ uklonil se. Narutovi se to vůbec nelíbilo.
„Princezno, zvažte váš návrat domů,“ apeloval na ni, dívka se však otočila a pozorovala zámek.
„Zůstanete tu s námi, Naruto?“ otočila se pak na něj. „Večírek bude už zítra večer a hned poté se vrátím do města, dokud se vše neuklidní. Pokud budete chtít peníze, můj otec to vše pak vyřídí.“
„Princezno…“ šeptl Naruto a podíval se do jejích očí – vypadala tak smutně. Ucítil v ní touhu tu zůstat – nechtěla opustit své dílo, kterému toho tolik věnovala – a nechtěla si připustit nebezpečí. „Musím se poradit s týmem.“
Uzumaki vzal své studenty bokem a klekl si k nim.
„Nejsme na oficiální misi a já vás do ničeho nemůžu nutit, proto chci, abyste se jako jednotlivci rozhodli, jestli pomůžeme princezně. Pokud má jenom jediný z vás pochybnosti, tak se nebojte a my se vrátíme domů. Už tak jsem vás vystavil mnohem většímu nebezpečí… a tam nahoře mě málem dostali.“
Všichni tři mlčeli a hleděli do země. Kolovaly v nich tisíce různých myšlenek, pocitů a emoci.
Jako první promluvila Kazuko.
„Chci zůstat a pomoci princezně.“
Poté ticho prolomil Dai.
„Jsme ninjové, ne? Nemůžeme se zaleknout nebezpečí!“
A jako poslední řekl Masaru: „Tam nahoře… to byla jen rozehřívačka.“
A usmál se.
A Naruto přikývl a všechny projel pohledem.
„Dobře, týme. Teď už jde do tuhého. Ale nebojte se, postarám se o vás. Jen buďte všichni opatrní.“
„Ano,“ ozvalo se trojhlasně a Naruto poté vstal a přišel k princezně.
„Dostaneme vás v bezpečí do hlavního města, až uznáte za vhodné, Moe,“ řekl Naruto, „a zajistíme vaši bezpečnost do té doby.“
„Dobře,“ dívka Naruta jemně objala, „děkuji Naruto, děkuji Daii, děkuji Masaru a děkuji Kazuko. Moc to pro mě znamená.“
A pak se mimochodem usmála: „A samozřejmě, všichni jste mí čestní hosti na zítřejším večírku!“

Pak princezna zavedla tým dovnitř – po chodbách pobíhali sloužící a dolaďovali poslední detaily, aby mohli začít zdobit – u oken hlídkovali muži ve zbrojích a také stáli u každého vchodu do budovy a u důležitých místností. Naruto byl překvapen jejich počtem, ale to bylo jen k dobru věci.
Mezi nově příchozími byl i vojenský lékař, který prohlédl Meinu, ale Naruto to odmítl. Potom si dali odpočinek v jídelním sále.
„Děkuji za záchranu,“ posadil se vedle něj Meinu.
„Je to má povinnost,“ odpověděl Naruto.
„Stalo se něco?“ zeptal se ho po chvíli ticha muž.
„Nemám z toho dobrý pocit,“ šeptl Naruto a napil se minerální vody, která stála před ním, „hrozí nám tu nebezpečí.“
„Já s vámi souhlasím, ale je tu spousta vojáků a Shirudo se postaral o to, aby stáli na správných místech.“
„Jaký je Shirudo?“
„Je to samuraj. Moc ho neznám. Ale udělal by vše, aby ochránil Moe. Chránil by ji i vlastním tělem, stejně jako já. Můžu mu věřit.“
Naruto stále přemýšlel – proč Shirudo nebojoval za války?
„A vás by chránil?“ zeptal se pak Naruto, Meinu se zasmál.
„Mě? Ne, mě považuje jen za takový Moein přívěsek.“
Na to Naruto neříkal nic, ve dveřích se objevil Dai a posadil se vedle nich.
„Mistře?“
„Ano, Daii?“
„Jste v pořádku, myslím vaše záda?“
Naruto se pousmál.
„Vždyť jsem ti přeci říkal, že se hojím rychle!“
„No, ale byla to šlupka…“
Meinu se nahlas zasmál a pohladil chlapce po vlasech.
„Takhle mluví ninja?“ pokáral ho jemně Naruto. Chlapec zavrtěl odmítavě hlavou.
„Slyšel jsem o nějakém ninjovi, co kdysi pomaloval hlavy našich vůdců ve vesnici…“ řekl Dai.
Naruto se zprudka zarazil. „Nevím, o čem to mluvíš.“
„Tak možná jen Masarův taťka lhal,“ zasmál se Dai, postavil se a běžel ke dveřím, „nebo možná ne.“
A zmizel.
Zmetek Kakashi, sykl v duchu Naruto.
„Roztomilý kluk,“ řekl poté Meinu a napil se svého vlastního nápoje – červeného vína. Náhle se otevřely dveře od kuchyně a v nich stála Kazuko s Moe a s Shirudem.
„Vidím, že jste si padly do oka,“ řekl Meinu a pozvedl k nim skleničku.
Moe se usmála a chytila dívku kolem ramen.
„Je to velmi milá a nápomocná dívka,“ řekla a Kazuko se začervenala. Opravdová pochvala od princezny…
„A kde je Masaru, Kaz?“ zeptal se Naruto dívky, ta pokrčila rameny.
„Říkal, že bude hlídkovat venku, ale myslím, že trénuje,“ odpověděla a posadila se ke stolu k nim. Ve dveřích se objevila další služebná a každému na stůl položila talířek s kusem čokoládového zákusku.
„To je opravdu život na zámku,“ řekl Naruto a navenek si držel odstup, ačkoliv už mu natíkaly sliny.
„Nebýt toho, že jsme ve smrtelném nebezpečí,“ sykl Shirudo. Byl rozzuřený, když se princezna rozhodla zůstat, ale nemohl jí odporovat příliš dlouho – a proto zařídil vše, aby byla princezna v maximálním bezpečí. S novými posilami z městské armády a s ninji dělal to nejlepší – dokonce si na Narutovi vynutil, aby byl vždy jeden student u princezny. Věděl, co umí geninové, navíc to mělo další skrytý háček – v momentě útoku na princeznu Uzumaki přiběhně, aby ochránil své studenty, a v té chvíli nevědomky bude chránit i princeznu. I takhle se dal vymyslet plán.

Celý zbývající den byl klid – až na příchod vojáků se nic nezměnilo. Připravovalo se, uklízelo, nanášely se poslední vrstev tapet, vymlacovaly se staré dlaždice a na jejich místa přicházely nové, do toho všeho se restauroval nábytek, umývaly okna a zastříhávala zahrada. Naruto napočítal, že krom vojáků, je tu takových dalších patnáct pomocníků.
Druhý den začal již brzo – sloužící vstali již za rozbřesku a dopilovávali poslední detaily, do kuchyně se začaly neskládávat zásoby a začalo se chystat a vařit. Naruto celé dopoledne strávil v okolních lesích, kde kontroloval okolí a hledal všechno podezřelé – nic však nenašel.
Kazuko mezitím trávila s princeznou další čas. Nacházely se na dvoře na lavičce, kam ji princezna v první den zavedla.
„Jsem ráda, že tu jste“ řekla Moe.
„Je nám potěšením,“ usmála se Kazuko a koukala na oblohu, kde se rýsovalo pár nebesky bílých mráčků na azurově modrém pozadí.
Pak se princezna nadechla a zeptala se: „Kaz, tohle nechci, abys brala nějak zle, ale proč tu jste? Proč jste zůstali? Byli jste napadeni, mohli jste zemřít a místo toho, abyste odešli, jste tu zůstali.“
„Já…“ Kazuko se na ni podívala.
„Neleze mi to do hlavy,“ pokračovala Moe, „neznám nikoho, kdo by toho udělal tolik pro cizí, co vy.“
„Ale znáš,“ řekla Kazuko a usmála se, co nejvíce mohla, „sebe samotnou.“
Princezna se zarazila, potom se postavila a otočila se ke Kaz.
Kaz však pokračovala: „Nejsi sice ninja, ale věřím, že kdybys byla na našem místě, zůstala bys tu také a dělala bys to, co je správné.“
„Kaz…“
Mladá shinobi chtěla pokračovat, ale za jejími zády se vynořil Meinu.
„První hosté jsou zde.“
Moe se podívala na Kazuko, poté přešla k Meinu, ale na dívku se ještě otočila.
„Děkuji.“

A hosté přicházeli po celé odpoledne – Naruto se brzo vrátil z lesů a pokradmu kontroloval nově příchozí – většina z nich byli stejně mladí jako byla Moe a Meinu. Byli to páry, jednotlivci, ale i početné skupiny. Celkem přišlo asi padesát hostů a jak se Naruto dozvěděl, všichni pocházeli z významných rodin.
Později se také k nim přidala kapela, která přicestovala lehce pozdě a princezna z toho vyšilovala.
„Kaz,“ Naruto ukázal na dívku, která stála opřená u okna a pozorovala princeznu, bavící se se svými přáteli.
„Ano, mistře?“ zeptala se.
Naruto k ní mluvil šeptem.
„Dávej na princeznu pozor, i její přátelé můžou být nebezpeční… pořád nevíme, o co se jedná a ty báchorky od těch strážců nesmíme brát moc vážně.“
„Ano, pane.“
K Narutovi se z druhé strany místnosti vydal Shirudo – měl na sobě zbroj a vypadal čím dál nervóznější.
„Byla to chyba tu zůstávat, teď máme zámek plný cizích lidí,“ sykl a rozhlédl se kolem sebe.
„Klid,“ řekl Naruto, „ještě se nic neděje.“
„Ještě, to je to správné slovo. Ale něco se stane, cítím to.“
„Postaráme se o to, aby se nic nestalo.“
„Já už se postaral, Uzumaki, všichni ti vojáci jsou na svých místech, prozkoumali jsme celý les, zabezpečili okolí, připravili si zbraně. Přesto to všechno rozhodně nestačí.“
„Jsme tu my.“
„Ninjové? Vím, co dokážete, a z toho mám strach.“
„Co tím chcete říct?“ Naruto se podíval na Kazuko a pohledem ji sdělil, aby dále neposlouchala a věnovala se princezně. Dívka se uklonila a pomalu odešla.
„Pořád je tu ta možnost, že jste vy, ti útočníci.“
Naruto se zamračil.
„A sami jsme se nahoře napadli?“
„Já vás z toho však neobviňuji,“ řekl Shirudo, jeho hlas zjemněl, „chci jen říct, že tu ta možnost je a s ní se nedá nic dělat. A je tu spoustu pravděpodobnějších možností.“
„Shirudo-sama, co se stalo?“ zeptal se pak Naruto a projel pohledem po jizvě na mužově tváři. „Už od první chvíle od vás cítím napětí… navíc jste mě znal, ale ve válce jste nebyl. Tak co se stalo?“
Muž se podíval z okna a rozhlédl se kolem sebe.
„Pojďme se projít,“ pobídl Naruta a vedl ho na vnější chodbu. „Jako samuraj jsem sloužil v Zemi železa, vyrostl jsem tam a naučil jsem se bojovat s mečem, lukem i kopím. Všechen volný čas jsem věnoval studiu dráhy bushido. Dělal jsem vše, abych byl správný a dobrý samuraj. Ale pak se něco přihodilo.“
Shirudo se na chvíli odmlčel a pak pokračoval.
„Byl to asi před třinácti lety. Nejdůležitější událost toho roku. Určitě jste o tom slyšel. Summit pěti kágů.“
A Naruto si to začal pomalu uvědomovat…
„Jako jeden z nejlepších jsem byl vybrán, abych čestně strážil tyhle vůdce.“
Muž se zastavil a opřel se o otevřené okno, které hledělo do lesa, na který se již pomalu chystala tma. Dole pod oknem pochodovali dva vojáci.
„Kágové přijeli a s nimi i jejich strážci, poté se uvelebili v jednacím sále a začali jednat pod dohledem našeho generála Mifune. Já stál s ostatními chlapy venku na chodbě a čekali jsme. Náhle to začalo. Byl to jen záblesk, ale muže vedle mě přesekl sotva sedmnáctiletý kluk… v dalším momentu stál už u mě a sekl mi po obličeji. Maska zabránila nejhoršímu, ale i tak se týdny léčil, než přišla válka a já byl naverbován. Jak jsem z vašeho výrazu pochopil, víte, že jsem mluvil o vašem příteli, o Sasukem Uchihovi. Nenáviděl jsem ho a chtěl jsem se pomstít, začal jsem vás proto důsledně studovat – Listovou vesnici, jejich představitele a výrazné shinobi. Velitelé to však postřehli a rozhodli se, že do války nepůjdu. Prý bych byl nebezpečný vůči spojencům. Jednoduše řečeno – odkopli mě. Rozhodl jsem se, že opustím Zemi železa. Další roky jsem doprovázel obchodníky, bohaté rodiny, všude kde to bylo zapotřebí a kde nebyli ninjové. Nakonec mě má práce zavedla sem – do krásné země bez ninjů. Rozhodl jsem se zde zůstat.“
„Je mi líto, co se stalo.“
„Vím, že není. Kdyby bylo, nebyl by ten zločinec Uchiha nyní naživu. Vím, co jste s ním po válce udělali. Jak jste ho opět přijali mezi sebe…“
Naruto chvíli mlčel – věděl, co ten muž prožívá. Sasuke mu ublížil, zabil jeho kamaráda, vyhnal ho z války… a Shirudo byl nakonec vyhnanec a Sasuke hrdinou. To by muselo zlomit každého. Ale co mu na to měl říct? Chápat Sasekův příběh musí znamenat pochopit příběh Listové vesnice. Příběh celého jednoho klanu a příběh celé vesnice. Příběh nenávisti a lásky.
„Uzumaki-sama, vážím si vás a toho, co jste udělal. Ale pro mne vždy ninjové už budou ti špatní.“
„Nechci, aby to narušilo naši práci.“
Shirudo se pousmál se.
„Jsem profesionál. A udělám vše, abych princeznu ochránil. A pokud to udělám dobře, už vás uvidím zítra naposledy.“
„To zní dobře,“ zasmál se Naruto.
„Ech. Doufejme, že se vše vydaří.“

Dai se potuloval po chodbách a prohlížel si všechny ty mladé lidi a oni si ještě více zvědavě prohlíželi jeho. Jedna skupinka si ho zavolala k sobě.
„Hej, ty, mladej!“
Dai se nechápavě otočil, pak prstem ukázal na sebe. Mladý muž pokýval hlavou.
„Ty jsi ninja?“ zeptal se ho, když k němu Dai přistoupil.
„Jak jste to poznal?“ Dai se podrbal na hlavě, a pak pochopil, čelenka! „Nojo vlastně, jo jsem!“
Muž pokračoval: „Umíš něco?“
„Co?“
„No, jak tomu říkáte, techniky, kouzla…“
„Nejsou to žádná kouzla! A jo, umím!“
„Ukaž něco!“
A Dai pochopil, je atrakce.
„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ řekl Dai, muž zasmutněl a dívka vedle něj také.
„Má přítelkyně vždy chtěla vidět techniku,“ řekl muž s pohledem do země. Dívka vedle něj pokývala hlavou – Dai si ji pozorně prohlédl, měla na sobě krásné černé šaty. Takové předtím viděl pouze ve výlohách velmi luxusních obchodů. Dovnitř by ho totiž nikdy nepustili.
Náhle si Dai všiml své záchrany – Masaru procházel po chodbě – chytil ho za rukáv a rychle mu začal říkat, ať něco předvede, že nechce být atrakcí. Bělovlasý mladík ho odtrhl a jenom se vydal dál najít Kazuko a princeznu.
„Tvůj kamarád je fakt otřesný,“ řekla poté dívka, když tuhle malou roztržku uviděla, „ale ty vypadáš opravdu skvěle!“
Náhle Dai s úsměvem pozvedl hlavu. „Ano?“
„Jasně! Vypadáš, že jsi mnohem lepší ninja, než ten bělovlasý!“
„Jo, to jsem,“ zaradoval se Dai a pak svolil a ukázal několik jednoduchý triků.
Byla to Daiova první lekce – žena vždycky dostane, to co chce. On si to však ještě neuvědomil.

Masaru našel Kazuko s princeznou v hodovním sále a přidal se k nim. Pomalu začala hrát hudba – sloužící roznášeli talíře s jídlem a se zákusky a rozlívali nápoje. Princezně mezitím chodili blahopřát další a další lidé, vyptávali se na zámek a na ženicha – ten byl prý ještě unaven ze zranění (avšak zatajila z jakého) a připojí se k nim později. Také se ptali na počet vojáků, princezna je však uklidňovala, že jsou zde jen z preventivních důvodů.
„Poslední dny jsem tě moc neviděla,“ řekla Kazuko svému týmovému partnerovi.
„Trénoval jsem,“ odpověděl, dívka se zarazila.
„Proč trénuješ? Už tak jsi dobrý,“ šeptla – byl rychlý, silný, uměl už dva elementy.
„Chci být silnější. Když vidím vás dva.“
Kazuko se zasmála.
„Já ti nejsem žádnou konkurencí,“ zazubila se.
Masaru na to chtěl říct plno věcí – viděl její ohnivé techniky a její reflexy – ale radši neříkal nic. Už tak toho řekl více, než by chtěl.
„A co princezna? Trávíte spolu hodně času.“
„Pomáhala jsem jí s výzdobou, je velmi hodná.“
Náhle do místnosti vběhli dva vojáci. Rozhlédli se kolem, až jejich zraky spatřily dva mladé shinobi a přešli k nim.
„Váš velitel vás potřebuje, je to důležité! Dovedu vás za ním!“ řekl jeden muž – z jeho hlasu vyzařovala nervozita a strach.
„Stalo se něco?“ sykl Masaru a sáhl instinktivně po kunaii.
„Ano, váš mistr vám to vysvětlí, pojďte!“ nabádal je dál, Kazuko zavrtěla hlavou.
„Musíme hlídat princeznu,“ řekl, druhý muž se na ni podíval a vytasil meč.
„Postarám se o ni vlastním životem, to přísahám.“
Kazuko se na něj podívala – byl mladý, ale vypadal silně.
„Já nevím…“ šeptla a navázala oční kontakt s Masaru.
„Jsou tu vojácí, na chvíli se můžeme vzdálit,“ řekl po chvilce a Kaz přikývla. Nelíbilo se jí to, ale šla s nimi. Voják je vedl chodbou, naproti nim prošlo asi deset vojáků, něco se dělo. Ale nikdo nic neříkal – než je jejich průvodce zavedl do jedné místnosti.
Vešli dovnitř, místnost byla prázdná.
Masaru proběhla hlavou myšlenka, ale než se stačil otočit, rukojeť meče mu rozbila spánek a jeho tělo se bezvládně spustilo k zemi.