Drama
Po dlhom čase som späť s novým dielom 
„Hotovo.“ Shiori s úsmevom položila kulmu na stôl a ja som sa obzrela v zrkadle.
„Ďakujem.“ Usmiala som sa na ňu a ona mi podala ešte bordový rúž. Neisto som sa na ňu pozrela.
„Ja... moc nie som na výrazné...“
„Ver mi.“ Uistila ma a žmurkla.
Vzala som do ruky rúž a pokryla svoje pery tou farbou.
„Na,“ podala mi vreckovku, do ktorej som si otlačila pery a usmiala som sa, keď som zistila, že tá farba nakoniec nebola až taká zlá. Presne ako ona.
Meshiki : „Už to trvá nějak dloho, nepříjde vám?“ zeptala jsem se nervózně.
„Buď v klidu.. Je to teprv hodina. Pokud ji chce pomoct ovládnout její mysl, bude to trvat ještě dlouho,“ sevřel mi Neji dlaň. Vzdychla jsem si. Skvělý, ale co když mu ublíží?.. na chvilku jsem se zarazila. Zajímám se o to, jestli ona ublíží jemu, ne naopak. Sakra, proč jen mi už není tak blízká. Zůstala u Akatsuki dýl. Sblížila se s Itachim, který zabil svou rodinu. Možná kvůli vesnici, ale stejně. Ta ztráta paměti, zabila.. Tsunade... sakra! Vždycky jí měl někdo radši.. Itachi, Hidan, Tsunade... Yoru. A k čemu jim to bylo. Itachi je ve vězení. Hidan s Tsunade jsou mrtví.. A Yoru může brzy být.. nebaví mě být pořád ta druhá.
Stoupla jsem si a ostatní u stolu ke mně zvedli pohled.
„Nebudu tu dál čekat.“
„Nech toho,“ ozval se Kiba.
Bola noc.
Nepokojne sa pomrvila a snažila sa udržať oči otvorené. Bola to ich niekoľká spoločná misia a jej vzťahy s Ishim sa zlepšili. Aj keď nevedela, či ´zlepšili´ bolo to správne slovo. Už ňou nepohŕdal (a ak áno, nedával to tak často najavo) a vedeli spolu vydržať v jednom priestore. Sasori sa stále choval tak isto. A jej sensei... Ju bral tak, ako všetkých jeho žiakov. Spolupráca im išla. Ako dlho nám to vydrží?
První, co jsem viděl, byla chuuninská vesta, pod níž bylo vysoké, hubené tělo. Poznal jsem v něm svého senseie, skláněl se mírně nade mnou a měl legračně přivřené oko. V tuto chvíli jsem nechápal nic až na jedinou věc, musel jsem vypadnout i s tou bednou, co nejrychleji. Mírně jsem škubl směrem, kde byla bedna a probodl jsem Kakashiho pohledem v jasném gestu, měl jsem tu načatou jistou práci. Zmizel ale ještě dřív, než jsem mu stihl utéct já. Zavrtěl jsem hlavou a svižným tempem se odplížil ke skrýši.
„Sakura-chan?“
„Deilinko! Hei, Deilino, zdvihni ten teplý zadok a prac sa do kuchyne!“ zreval mi do ucha ihneď zrána Hidan. Kašľal som naňho. Len som sa prevalil a prikryl si hlavu vankúšom, aby som nepočul jashinistove nadávky a vreskot. Čo sa mám čo trepať dole, idem ešte spať.
Po večeři jsem zmizela do pokoje. Podívala jsem se na fotku na poličce. Já, Asuma, Akemi a Izumo-sensei.
Tým 5.
A vedle té fotky přibyla ještě jedna. Čtyři vysmáté postavy ve stejném outfitu a maskách. Najednou jsem si vzpomněla na den, kdy nás zařadili do týmů.
[i]"Tým 5: Hatake Natsuki, Umino Akemi, Yuuhi Asuma!"
"Jsme spolu, jsme spolu, jsme spolu!" začali jsme vyvolávat a nadskakovali jsme nadšením. Teda, Akemi ne. Ta jenom tiše seděla v koutě třídy. Zazvonilo na přestávku a my jsme okamžitě přiběhli k její lavici.
V izbe bolo prekvapivo chladno. V ruke nepokojne zvierala čelenku s pomyslením, či si vybrala správne. Pohladila kov a vec odložila na posteľ vedľa seba. Prešla chuniinskou skúškou. Nikdy si nemyslela, že má vôbec na to byť čo len geninom, ale červenovlasý chlapec jej zmenil život. Naučil ju bábkarstvu a všetko bolo... Lepšie. Nebola pri zmysloch, nebola v tomto svete, v realite, keď vyrábali bábky spolu a rozprávali sa. Bolo to niečo, čo milovala, ako hodiny strávené s ním. Už sa poznali skoro dva roky. Bolo to pre ňu zvláštne, mať naozajstného kamaráta.
Ticho se sápalo všude kolem.
Rty se mi sevřely k sobě žalem.
Z pohledu na tebe se zrak ztratil.
Prázdno mám a nic nepoznávám.
Možná jsem se ukvapil.
Hledím před sebe na tvé tělo.
Srdce teď puklo a zabolelo.
Ústa mám jen otevřená.
Na slova už nejsi připravená.
Spadl jsem těžce do kolen,
tvůj život byl náhle prolomen.
Řev a krev.
Řev a krev.
Dost! Proč ležíš a nehýbáš se,
nikdy tak lehce nevzdáváš se.
V nitru sebe umírám,
dusím se, nevnímám.
Ruce od krve, však ledové,
patříc k tělu mé nebohé.
Bude to hra jsi říkala,
Jej cesta do akadémie bola krátka. Kráčala tichou, pomalou chôdzou. Hlavu aj pohľad mala sklonené k zemi. Išla skoro ráno, aby nikoho nestretla, takže na ulici bola väčšinou sama, okolo prešlo len pár ľudí. Keď došla pred budovu, kde nikto nebol a nechcela ísť dnu, len si sadla a oprela sa o stĺp. Na chvíľu zavrela oči a keď ich otvorila, zaštípal ju do nich vietor, ktorý jej z tváre odhrnul pramene vlasov. Prudko zažmurkala a vyhnala tak z očí slzy.
Čo sa jej zase stalo?
Vošli do jeho izby a Mira sa postavila ku oknu. Atsushi zatiaľ zavrel dvere a kráčal k nej. Cítila, že zastal len pár krokov od nej a od nervozity tak zvierala rám otvoreného okna až jej obeleli hánky. Cítila sa nervózne, lebo aj on bol. Vycítila to, keď sa dole pri vchode skoro zrazili a teraz to cítila ešte silnejšie. Zmocňovala sa jej úzkosť, lebo jej určite chcel povedať niečo dôležité.
/// Poznámka autora: Povídka navazuje na dva roky starou povídku: https://konoha.cz/?q=node/97704 . Navazuje volně a není nutná k pochopení děje, vše je zde vysvětleno. Také bych se chtěl omluvit za případné chybky, překlepy. Nejsou zde schválně a bohužel musím říct, že na korekci skoro padesáti stránek textu nemám moc času. Proto se předem omlouvám a děkuji za pochopení. Užijte si četbu! ///
Zadýchaně jsem proběhla bránou. Strážci se za mnou zmateně otočili, ale nic nenamítali. Běžela jsem dál Konohou. Už mi docházeli síly. Zdálo se mi, že je ta cesta nekonečná. Lidé se za mnou otáčeli a mumlali si mezi sebou. Vlasy za mnou vlály. Konečně jsem zahlédla kancelář. Vydupala jsem schody ke kanceláři a prudce jsem zaťukala. Opřela jsem se o dveře a snažila jsem se popadnout dech. Nejdřív tam někdo mluvil, ale teď nastalo ticho.
Stalo sa to pred niekoľkými rokmi. Utlačovaná, prenasledovaná, mučená a spútaná z vlastným osudom, hľadala spôsob, ako sa dostať z toho začarovaného kolotoča. Ale z veľkou hrôzou bolo, ako jediné riešenie, ona smrť, ktorej nikdy nechcela prísť na chuť.
Aha.. Takže Naruto a Sakura. Vypadá to, že jsou nakonec spolu. Asi jsem viděla něco, co jsem neměla. A navíc v takovéhle chvíli. Zrovna, když jsem měla tolik sebevědomí jako nikdy a rozhodla se jít Narutovi říct všechno o mých citech. Stačí si na to jen vzpomenout a je mi do pláče.
Každý na tomhle světě si pamatuje, jak ničivá byla poslední válka. Jak nespravedlivě rozdělila rodiny. Rodiče od dětí, partnery. Tsunade dokonce skončila vejpůl... A já? Já sama nevím, jestli moje rozhodnutí bylo moudré natolik, za jak moudré jsem ho považovala. Ale čert je mi dlužen ... je to už víc jak 10 let.
