Zkouška ohněm XII. Můj plán

Žádné výčitky svědomí, ani ťuk. Zatraceně! Co to se mnou udělali? Něčí hlava a terč si jen vyměnily místa, ale... Proč?
Sama jsem si všechno zkazila, on byl jen jeden z důvodů. Chtěla jsem brečet, věděla bych potom, že jsem stále bytost s hlubšími city. Udělal ze mě nestvůru, on, Raikage, za všechno mohl on, musel! Stačily mu na to krátké dva roky. Nenáviděla jsem se, jak jednoduše jsem se nechala zlomit. Jako tenké párátko, úplně jsem se vcítila v okamžik, kdy se zlomilo v půli. Ruplo jako poslední zábrana v mé hlavě, kterou doposud nikdo nepřekonal. Jak doposud? Už dávno. Zlomená, použitá.
Litovala jsem se, jak jsem se opovažovala? Slabost mě provázela celý život. Každý má svého společníka, který nikdy nezklame, já ho poznala velmi brzy. A ne, stejně ani slzička.

„To se ti moc nepovedlo," nechal se slyšet ženský zklamaný hlas. Pozvedla jsem znechuceně hlavu. Co to bylo za člověka, který si myslel, že to nevím? Vysoká žena s havraními vlasy roztřepenými do stran až po pás. Možná by se i dala nazvat pohlednou, ale to bych musela změnit orientaci. Stejné temné barvy měla oči, naprosto vyhovovala požadavkům Kuro.
Šátek jsem ze svého obličeje stáhla ke krku.
„Co chceš?" nadzvedla jsem jedno obočí a odfoukla si pramínky vlasů zakrývající oči, které neudržel drdol. Chvíli posečkala s odpovědí, možná si se mnou chtěla pohrát, naštěstí si uvědomila, že jí to nevyšlo a já nemusela dlouho hádat.
„Zabila jsi ho," nečekala na mé přikývnutí, které by stejně nedorazilo, „Měli bychom tě vyhodit, ale,” předpokládala nějakou reakci? „zaujala jsi mne při výběru, takže tuto zkoušku přeskočíme."
Uvnitř jsem se celá zachvěla, byl to ten moment, než jsem si připomněla techniky manipulace.
Cítila jsem, že tomu nevěřím. Kdo by věřil takovým kecům? Přesto bych nedokázala odejít bez toho, aby si mě někdo zapamatoval.
„V tom bude problém,” zarazila se, když spatřila můj nefalšovaný styl úsměvu, „bez dokončené zkoušky se nedá projít dál. Tudíž buď ty kecáš, či máš hloupý pokyny od polstrovanejch křesel nebo je tohle jen další zkouška. V každém případě jste si teď u mě snížili laťku prestiže, za to, že jsem to zvorala jsem už dávno měla být zbavena možnosti mluvit. No, nemám snad pravdu?”
Celou dobu jsem se sebe ptala, jestli to vyjde. Naprostá učebnicová ofenzíva, jak takovýhle zastaralý typ zkoušení mohli ještě praktikovat?
Nenechala se rozhodit, vždyť mě moc dobře znala. Se smíchem dlouho nespatřené kamarádky mi podala ruku a pomohla k objetí.
„Chybělas mi, prcku," protlačila ošuntělou frázi do mého ramene a já cítila její teplý dech.
Já nikdy nedělala věci, ke kterým bych neměla důvod a používat dobou otřepané zdvořilé kecy mezi ně patřily.
„To bylo hodně amatérský, Delrei," zašklebila jsem se.
Už to trvalo moc dlouho i na ni, odtrhla se od objetí a já byla ráda, že se konečně můžu vyjádřit k věci.
„Jak to vidíš?" dala jsem ruce v bok a podívala se jí zpříma do očí.
„Stačí se jen držet protokolů a první půlku máš za sebou, klid."
„Jasný, takže proč jsem nemohla přijmout, jo?" také jsem nechtěla kývnutí, „Protože žádný ninja, jakékoli kategorie nesmí odejít od rozdělené práce, jestli to chceš protokolově, tak prozatím neukončené, neúspěšné mise. Chci deset bodů," dodala jsem.
„Aspoň pro jednou si nemysli, že dostaneš vždy to, co chceš,” zakroutila hlavou rozhodně.
Otočila se ke mně zády a já přistoupila k jejímu boku. Nastavila mi rámě, přijala jsem to.
„Máš to?" zazněl můj hlas naposledy v labyrintu.
„Kdo si počká, ten se dočká," zahrála si s intonací odpovědi nahoru a dolu.

Každý v Kuro musel zvládat časoprostorovou techniku, obzvlášť teď, když pořádali tyto zkoušky a chtěli je udělat co nejzajímavější. Delrei ji použila i na mě, ale že by se mi pokusila usnadnit přenos do neznámé místnosti, tak ne, to bych chtěla po ní příliš. Sjela jsem po hrubě otesaných kamenech až na písek na zemi. Okamžitě do mých uší pronikly zvuky nedalekého boje. Byla jsem v záhybu černé jeskyně, abych mohla zjistit dění, musela jsem popojít, přestože to nevypadalo na nic velkého, skryla jsem se. Jako první jsem slyšela slova, i když jsem přesně nevěděla, o co jde, zasáhla mě tak, že jsem chvíli nebyla schopna otevřít oči.
„Odpusť mi to," zašeptal zlomený polohlásek.
„Bestiím, jako jsi ty, se neodpouští, nikdy! Nikdy!! Jak jen může něco jako ty žít!“
Kdyby jen věděl, co řekl.
Sevřela jsem pěsti a zkřížila je na hrudi. Otevřela jsem oči a prohlédla si kluka s krátkými oříškovími vlasy a šedýma očima. Třásl se naplněn hněvem. Držel druhého, blonďáka, se kterým jsem měla už tu čest. Mým očím nic neuniklo, škoda, zjistila jsem, že se ji vydal pomstít, osobu, která už dlouho neexistovala, hlupák jeden.
Teď byla má šance, nesměla jsem si dovolit zaváhat. Těmi dveřmi jsem musela projít první já. Přesunuli se ke zdi a byli navzájem sebou tak zaneprázdněni, že by si mě nemuseli všimnout. Rozběhla jsem se a vydala se jimi úspěšně nespatřena.

Opět mě ozářilo slunce, byla jsem zvyklá na tmu, ale chybělo mi. Bylo těžké je vidět. Potřebovala jsem jeden volný, ničím nerušený nádech. Kdo z nich asi vyhraje? Stejně jsem se musela zeptat. Neodvažovala jsem se hádat. Zběžně jsem se rozhlédla po okolí. Vyhlédla jsem si vysoký strom se spoustou větví, nevnímala jsem prozatím nic jiného. Po chvíli jsem se z něj už připravovala na pronásledování. Tohle bylo pro mě úplně nové hřiště. Les, písek... Tato kombinace se dožadovala mé pozornosti, ale dnes mi to bylo jedno. Říkala jsem si, jestli tu platí nějaká speciální pravidla. Věděla jsem jen o dvou, nesmíš zabít a ranní dostaveníčko na plac, kde bude probíhat závěrečný turnaj. Jak šlo vidět kromě pár zádrhelů jsem se na konec dostala snadno. To pravé ořechové však mělo teprve začít. Věděla jsem, že všechny čeká ještě jeden úkol, proto jsem byla v klidu a čekala, až se znovu dostaví Delrei. Stalo se tak o půlnoci.
„Na něčem jsme se dohodly, Delrei,” upozornila jsem ji, aby si se mnou nehrála moc dlouho. Část její tváře ozařoval měsíc, tudíž jsem dokázala poznat, že mi rozuměla.
„Vím, ale," zaklonila hlavu.
„Pokud vím, co myslíš, tak radši ani nezačínej.”
„Ptá se na cenu tvé spolupráce."
„Ta není v číslech, mám jiné plány," ujistila jsem ji.
„Vím, vím," naopak se zahleděla do země, „ale to, co jsi nám poskytla za ty mapy, je příliš závažné nato, abys nad tím jen mávla rukou nebo jak ty s tím obchodovala!" zvýšila na mne hlas. Vztáhla ruce nad hlavu v neuvěření.
„Jedná se o civilní svět, byli jste hloupí, když jste změnili stranu, jako ti zlí jste to měli jednodušší."
„Zatraceně! Vždyť jde o válku!" to už křičela typickým pisklavým hlasem, „Co to s tebou udělali..." její hlas se postupně ztlumoval.
„To, co dělají pořád, pokus-omyl, nejenom v Oblačné, všude, i vy z nás děláte tohle. Z nás talentovaných," zmrazila jsem ji pohledem.
„Saiko tě chce mezi nás, takových jako jsi ty moc není. Tuhle přicházející válku musíme zastavit."
„Když ti někdo nabídne dobré zboží, taky nechceš dodavatele. Ne, ať si to sami vyžerou ti, co to chtějí, ti, co to začali,“ neustupovala jsem ze svého přesvědčení.
„Ale kdo to zastaví než my? Každý může říct, že to není jeho problém, ať něco udělají ostatní, ale kdo bude ten zážehový plamen??"
„Jsi dobrá Delrei, přesto tohle nechápeš," zakroutila jsem hlavou s úsměvem, „To my můžeme za to, že bude válka."
„Kdo my?” tázala se.
„Ti, kteří se nechali vycvičit v něco lepšího a horšího než bezcitné zabijáky. Ti, kteří nejdou porazit. Ti, kteří vyhrávají války."
Nic neřekla. Podala mi svitky, a přitom se na mě ani nepodívala.
„Bora Jigara už je mezi vámi, jak můžu tohle vyřešit?" zeptala jsem se.
„Až splní svůj úkol, může odstoupit," řekla bez emocí.
„Fajn, dík za spolupráci," převzala jsem svitky.
„Já vím, že nejsi tak hrozně bezcitná a vím, že tě zajímá, co se děje s ostatními. Máš plán, poznám to, jen se bojím, že si tím akorát ublížíš," podívala se mi do očí, jako by v nich měla být napsána odpověď na nevyslovenou otázku.
Na tohle jsem pro změnu neměla odpověď já, nikdy by mě ani nenapadlo, že to, jak se ke mně chová, by mohlo být pravé, i tak mi něco bránilo uvěřit.
„Nestarej se."
Zmizela. Nechala mi čas se chvíli vyspat. Nemohla jsem však ani zavřít oči, zítřek byl pro mne velmi důležitým dnem. Mé tělo však nesouhlasilo a nakonec na psychikou vyhrály neprospané noci.

Probudila jsem se teprve až mezi větve pronikly teplejší pozdní paprsky, zděsila jsem se, jestli jsem nepropásla příliš, ale nebylo tomu tak. Na body svého programu jsem stejně čekala.
Jako první se objevil Naruto po boku s mladým mužem. Něco si řekli, než blonďák osaměl. Asi se také podivil výběru a hned poté se vydal do lesů netušíc pronásledován mnou. Musela jsem ho vyzkoušet, jestli se celé ty roky neflákal. Konflikt s Borou mi v tom jen pomáhal. O kousíček jsem se k němu v běhu přiblížila. Stačilo jen tak, aby moje Genjutsu fungovalo. Ruce jsem sepjala do znaku ptáka a zastavila se. On se nechal zmást mou iluzí a skryl se na stromě. Nemohla jsem vidět, to co on, ale měla jsem celkem jasnou představu. Ne že by se Bory bál, ale byl momentálně v jeho mysli největší hrozba. Mhouřila jsem oči, aby mi nic neuniklo. Jeho tělo spadlo na zem, bránil se útokům rukou a nesnažil se je oplácet. Jak si to jen mohl nechat líbit? Udělali si snad ještě něco, o čem jsem nevěděla? Vůbec mu nedošlo, že to není neskutečné. Nevěděla jsem, jestli jsem to čekala. Zamrzelo mě to. Nebo snad já se zlepšila? Ne, to nebylo možné. Ale potom udělal něco, co jsem netušila, že někdo dokáže. On nad mou technikou zvítězil, dokázal zmizet. To se zatím nikomu nepodařilo. Usmála jsem se. Vše šlo podle plánu. Tohle byla jeho jediná známá fyzická slabina, a on ji dokázal překonat. Genjutsu klanu Harau, k tomu jedno z mých. Ale stejně ještě ne, on ne. Nechala jsem ho jít.
Nejdřív Bora.
Proběhla jsem se blíže ke středu, aby se mi hledalo lépe. Skryla jsem se a do země poslala svou chakru. Netrvalo dlouho a něco mě odkoplo, až jsem se zarazila o strom. Moje chakra se střetla s Narutovou, ale jeho dávka byla silnější, hledal něco těžšího. Přimhouřila jsem oči. Vnikla do mě jako infekce. Po kůži se mi rozlilo teplo. Stékalo jako osvěžující voda. Otřásla jsem se a pěstí praštila do kůry. Nebyla jsem opatrná, takto by mne mohl poznat v nepravou chvíli. Nemusela jsem však to riziko opakovat. Setinku předtím jsem zmapovala polohu Bory. Nasadila jsem si na obličej šátek a vydala se na cestu.
Cestou jsem potkala pár mužů, ale vyhla jsem se jim bez povšimnutí. Bora se pohyboval obezřetně a pomalu. Nebylo těžké ho dohnat, ale přiblížit se na dostřel. Až se mi to však povedlo, nezaváhala jsem. Poslala jsem na něj jeden ze svých speciálních kunaiů, potřebovala jsem, aby se zastavil a vyslechl mou nabídku. Otočil se, mou zbraň zachytil a hodil ji zpět primo na mě. Také jsem ji chytila a pozorovala, jak si vytahuje svůj vlastní kunai. Seskočila jsem na zem se skloněnou hlavou a tělem v dřepu. Postavil se připraven k boji.
Nádech, výdech.
„Tady se nesmí zabíjet," upozornila jsem ho zvedajíc se do přímého postavení, abych se vůči němu necítila tak malá.
„Tak se toho řiď," vyplivl.
„Přišla jsem si promluvit," pronesla jsem obvyklou větu pro takovouto situaci.
„Nemám zájem," odpověděl podobně a přistoupil blíže.
Bylo to tu, chvíle pravdy... Ale já stále nebyla připravená, nikdy jsem nemohla být.
„Doufala jsem, že na starou kamarádku si čas najdeš," odkryla jsem obličej a rozpustila jsem své tmavě hnědé, rovné vlasy, které doposud držela gumička.
Po dvou letech se podívat do očí příteli, který by vás už radši poznat nechtěl. Jeho pohled probodával. Zapřela jsem se o paty, tohle byla těžká chvíle.
Aspoň mé jméno, prosím, chci ho ještě jednou slyšet.
Tuto zprávu jsem mu posílala telepaticky a nejspíš si ji musel ještě několikrát překládat, než pochopil, že jsem skutečná.
„U-no." Z ruky mu vypadl kunai, podíval se za ním, ale nechal ho.
Musel toho nechat, díval se na mě, jako bych tu neměla být.
„Nech toho! Mou mrtvolu jsi přece neviděl!"
Nepomohla jsem si, sobě i jemu jsem vháněla slzy do očí.
Všichni mne považovali za mrtvou, ale nejhorší bylo, že jsem se tak i cítila. Byla jsem mrtvá, přestože mnou proudila krev, dýchala jsem. To vše jen pro to, že jsem zemřela ve chvíli, kdy mě pohřbili oni.
Nezdráhal se, pravidelně zmenšoval mezeru mezi námi. Snad mě chtěl obejmout, ale já mu to nemohla dovolit.
„Kde jsi byla?" začal, „Co tohle sakra má být?!"
Proč na mě řval?
„Přes dva roky mě cvičili v Oblačné pod Raikagem. Byla jsem vězeň," nadechla jsem se, musela jsem tuhle básničku ze sebe dostat dřív, než jsem na ni mohla zapomenout, „Prohlásil mě za mrtvou. Zalíbila jsem se mu na Chuuninských zkouškách. Poté, co jsem se dozvěděla, s kým máme v týmu tu čest, mě sebral a udělal ze mě něco jako je on, Naruto, zbraň. Nemohla jsem utéct, nešlo to, ale teď ne. Chci to napravit, bude muset pykat za všechno, co udělal mně, nám. Zaplatí nejvyšší cenu," zatnula jsem pěsti a vydechla, „Sama to ale nedokážu. Potrebuji tě a..." zakroutila jsem hlavou. Před kýmkoli jiným by to bylo snadné, ale s ním jsem vyrůstala, znal mě. Chtěl mou smrt pomstít... Změnil se, stejně jako já. Nebyla jsem ta stará Uno. Minulost se stala minulostí, přesto jsem teď přišla k člověku z ní, abych dokázala zachránit budoucnost, snad i sama sebe.
Potily se mi dlaně a klepaly zuby.
„Zaplatí za všechno, co mi udělal. Mám plán, na jehož konci je jeho smrt. Musím to dokázat sama nebo s tebou, to je jedno. Jinak nemůžu jít dál, utéct," zvedla jsem hlavu, „Žádám tě o pomoc jako přítele, který doufám nezapomněl na tu holku, kterou jsem byla a znovu chci být. Prosím, pomoc."
Schovala jsem ruce pod paže, musely se přestat třást.
„Uno..."
Měla jsem to udělat? Asi ano.
„Omlouvám se," zašeptala jsem mu do ramene.
Jeho tělo jsem nepoznávala, změnil se snad natolik kvůli pomstě? To nebylo možné, co se mu stalo?
„Uno, já..."
Tentokrát jsem objetí přijala, neměla jsem na vybranou.
„Já tě neopustím."
Odsunula jsem se na délku loktů a podívala se mu do očí, „Tam, kde to začalo, tam to i skončí."