Drama
[color=grey]„Už je neskoro, choď spinkať Hana.“
Zobral jej knihu a prikryl ju. Bola už príliš unavená, aby protestovala.
„Kým sa vrátiš z misie, celú prečítam a porozprávam ti, čo som sa naučila.“ zaklipkala odhodlane očkami.
Usmial sa a pohladil ju po hlavičke. Ani nie je vo veku, aby dostala psíka, a už má toľko vedomostí. Jej otázky sú stále zložitejšie. Čo nevidieť s ňou neudrží tempo.
Vstal, no Hanina rúčka ho pevne držala za nohavice. Tuší, že sa nevráti? Vyslobodil sa a Hana sa zamrvila.
Zhasol.
„Dobru noc, dcérka moja.“
O čem ji mám vůbec říct? O tom, jak se moje máma spustí s každým chlapem? O mým tátovi, který ani neví, že existuju a máma mi o něm nikdy neprozradila jednu jedinou větu? Nebo o mých třech mrtvých bratrech? To je přece směšný.
Co ji mám říct?! Co ji mám pro všechno na světě říct?!
„Fajn, co bys chtěla vědět?“ Doufala jsem, že si nevšimne toho, jak moc se třesu.
„Hm…“ zamyslela se s úsměvem na tváři, což mě trochu uklidilo. Všechno je v naprostém pořádku.
„Co tvoji sourozenci? Máš nějaký?“
Ne, už ne.
Klamať, byť oklamaný, zomrieť: ktovie?
Sme popol a prach.“
Pomoc? Nechápala som, čo presne tým Jashin myslel a bola som si istá, že mám rovnako zmätený výraz ako myšlienky. Nahlas som sa však nič nepýtala, iba som ho nasledovala, dva kroky idúc za ním po tuneloch Záhrobia míňajúc ostatných, ktorí sa ako vždy náhlili plniť si svoje úlohy. Vedela som, že mi neodpovie jednoznačne, že mi to radšej ukáže.
Slnečné lúče dopadali na kŕčovito schúlenú ženskú postavu. Ležala úplne bez pohnutia, iba vánok sa tu a tam pohral s niektorým prameňom jej vlasov. Jej telo ležalo na posteli rezignovane, akoby bez duše a zvierala okraje prikrývky, až jej do toho zbeleli hánky. Znova, znova sa to stalo. Keby mohla, bez váhania by si zoškriabala z čela Prekliatu pečať, príčinu jej poníženia. Keby mohla rozplakala by sa. Aspoň by to všetko dostala nejako von. Ale kunoichi neplačú, tak iba bezmocne hrýzla roh vankúša. Prečo sa len musela narodiť do Vedľajšej rodiny?
Yui bezradně zírala do dokumentů na stole. Prohrábla si vlasy a povzdechla si. Byly to už dva týdny, co tu Kakashi byl. Měla ho nechat odejít? Proč ho vlastně nezastavila, nezeptala se, jestli se nevrátí domů?
Na čistine narazil na trojicu ANBU. Jedna z tých skupín, ktoré Tretí vyslal na hranice Ohňovej zeme zbierať informácie. Zastali tu, lebo niečo našli. Boli tu badateľné stopy boja. Tu a tam zabodnutý kunai alebo shuriken. Priamo pred ním utrhnutá noha. A niekoľko mŕtvol roztrúsených okolo. Kývol prekvapeným ANBU na pozdrav a zamieril k jednej z mŕtvol. K jedinej, čo bola zakrytá. Tušil, čo uvidí ... nie, vedel to! Ale niet pomoci. Musí zdvihnúť tú plachtu a pozrieť sa pravde do oči. Aspoň ukradomky, nakoľko mu svedomie dovolí.
„V pohode. Existuje spôsob, ako zistiť, kto má pravdu.“
Hatsuyuki sa naňho pozrela s vďakou v očiach, ale ešte neznamenalo, že má vyhraté.
„Pokračujte ďalej v ceste. Ak sa k nám pridajú, sú na našej strane. Ak ide iba o to, že neveria mne, nechám sa zatiaľ zajať ako rukojemník. Ak sa ťa aj tak pokúsia zastaviť, sú na strane nepriateľa a ja ich tu zdržím, aby si ty mohla zabrániť oslobodeniu Jashina.“
„Sakrajz, nemôžeš sa nechať zajať len tak, bez boja!“ vykríkol Danno.
Klepou se mi kolena, hlavu mám skloněnou k zemi. Nerozumím tomu. On odchází? Hrdlo mi svírá úzkost. Přidám do kroku. Nechci, aby odcházel. Nechci se o něj bát.
Znovu.
Zase.
Proč se to děje?
Mám strach. Obavu že se mi už nikdy nemusí vrátit. Bojím se. Co když… Co když už mu to nikdy neřeknu?
„Koľko by ma stálo poštovné do Zeme železa? Chcela by som svojej tamojšej priateľke poslať pozdrav z dovolenky.“
„Listová zásielka bude stáť tri ryu alebo pohľadnica dve.“ odpovedal poštár pri priehradke.
„Alebo viete čo? Priamo ju navštívim. Pošlem pozdrav radšej bratrancovi do Čajovej zeme.“
„Nech sa páči, za tú zaplatíte sedem ryu, alebo päť za pohľadnicu.“
„Keď sa nad tým tak zamyslím, nemám ho až tak rada. To už radšej kamarátovi zo Zeme vetra a jeho dvom sestrám.“
[i]Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. Černý šátek přes oči jí znemožnil vidět své okolí. Snažila se vnímat ostatními smysly, ale duše se jí třásla strachem. Jakým peklem si bude muset projít dnes?
Má inspirace a hudební doprovod.
světlém a tmavém
dusivém a spavém
Přecházel jsi
sem a tam
tam a sem
sem a zpět
- jak se jen
točí bláznům svět.
Nadechla jsem se
v našem pokoji.
světlém a tichém
barevném a lichém
Nikdy jsme nezapadali
Najdi nás
Krčil se v tmavé místnosti nad osobou jednoho z těch feudálních kašparů a drtil mezi zuby nadávky.
Klidný člověk! On je přece klidný člověk – jen ne dnes, ne tady.
Venku znovu zadunělo a země se otřásla. Rád zemře, jak slíbil; za svoji vesnici, za ochranu potřebných, za lepší svět. Rád, ale nikdy ne jako krysa schovaná v smrdutém kanálu bez možnosti rozhřešení.
Nikdy bez pohledu na volné nebe.
je spôsob človečí;
Raz na to stačí lichôtka,
raz zrak, čo zlorečí.
Zbabelec bozkom zabije,
muž siahne po meči!
Oscar Wilde; Balada v žalári v Readingu
Ubehlo desať rokov odvtedy, čo som zabila Hidanovu matku.
Ubehlo desať rokov odvtedy, čo Hidan takmer umrel.
Ubehlo desať rokov odvtedy, čo sa Hidan stal polonesmrteľným.
Jeden kulatý stůl. Pět barev; modrá, hnědá, žlutá, zelená a červená. Pět Kage. Po válce se konal historicky teprve třetí summit. Konečně začali spolupracovat…
„Myslím, že bychom mohli toto setkání považovat za ukončené,“ prohlásil Raikage a vstal. „Hodně štěstí nám všem.“
Ostatní Kage také vstali. Setkání bylo u konce. Kakashi si oddychl, byl to vyčerpávající týden.
Probrala se. První, co pocítila, byla neskutečná bolest hlavy. Zvonilo jí v uších, byla dezorientovaná a cítila se… Jak bylo to slovo? Zdrogovaná, to je ono. Přece není možné, že by byla tak neopatrná. Odhalili ji snad?
V jednej z bočných uličiek v centre Skrytej Listovej stojí nenápadný pouličný stánok s ramenom. Volá sa Ichiraku Ramen a jeho majiteľ, Teuchi, je tiež celkom nenápadný. Mohutný, s prešedivenými vlasmi a vejárikmi vrások okolo dobráckych očí. Vrásky okolo úst však naznačujú isté napätie, aké by človek čakal od slávneho, no životom skúšaného shinobiho, nie od jednoduchého kuchára.
Človek sa občas mýli.
Slnko ma príjemne pálilo na pokožke. Vystavovala som mu svoju tvár, nech mi ju aspoň trochu opáli. Nech naberie farbu, nech sa líši od ostatných. Nikdy som nechcela byť ako oni. Aspoň to som si navrávala. Cítila som sa tak lepšie, keď som bola osamote. Nepotrebujem ich... Pomyslela som si s úsmevom, no so zvláštnym úzkostlivým pocitom v srdci.
"Sawako! SAWAKO!"
Povzdychla som si.
"Už idem mami!" zakričala som naspäť a s ďalším ťažkým povzdychom som sa vrátila do tieňov lesa.
A tak jsme běželi dál. Bála jsem se toho, co bude. Neměla jsem žádné zbraně, žádné připravené strategie, žádný dokonalý tým. Jediné co jsem měla, byla trocha chakry, pár zemních technik, co jsem uměla a vedle mě běžel Kiba s Akamarem, kteří nebyli o nic moudřejší než já. V hlavě mi kolovala taková hrozná spousta otázek.
Kdo budou naši nepřátelé? Kolik jich bude? Jak moc budou silní? Proč na nás vlastně útočí?
Zarazila jsem se. Nás? Odkdy já patřím do týhle stupidní vesnice, plný spousty naivních ninjů? Nechci sem patřit, nechci bojovat proti jejich nepřátelům, se kterými nemám vůbec nic společného. Jenže jsem na misi, že? Musím bojovat, na ničem jiným teď nezáleží.
Trvalo to už tak dlouho a stále nebyl blíž svému cíli, nemohl skoro dýchat a každá myšlenka na to, co způsobil, čemu nedokázal zabránit ho nesmírně bolela. Ale musel mít vůli, aby se držel naděje, že ho čekají stejně krásné zítřky, jako byly včerejšky.
Dlouho očekávaný pocit ho náhle donutil zpomalit a zachytit se rukama o větvi, aby mohl vůbec seskočit dolů na zem. Hledal ve své hlavě. Vzpomínky, které jako by prožil on sám, ale musel si je znovu přehrát. Místo, kde se vyrušil jeho klon musel poznat bez toho, aby znal zdejší lesy.
