Drama

Pomalu a chvějícími se kroky jsem se přikradl k ohni. Našel jsem poslední místo na okraji na jedné ze smrkových klád. Instinkt mi říkal, že je správné se k nim bez ohlášení připojit. Doplnil jsem tak svým článkem dosud neúplný počet patnácti. Nikoho můj příchod nezaskočil, ba se ani neohlédl. Zdálo se, že na mě čekali. Otázkou bylo, proč jsem vždy dorazil jako poslední.
Minulou hru jsem skoro vyhrál, ale skoro nikdy neznamenalo vítězství.

Stále nedokázal uvěřit, že se to stalo. Že se to děje. Jak něco takového mohla udělat?
Promnul si oči. Bylo brzké ráno, něco kolem čtvrté hodiny, a on se až teprve teď dostal ze spárů rady. Vrhli se na něj jako supi. Věděl, že už dlouho se chystají k tomu, se do něj pustit, ale až teď se jim naskytla výborná příležitost, na kterou jistě už dlouho čekali.

Prví část:
„Tady si odpočineme. Jsme už jen kousek od Písečné.“ Řekne Akemi. Běžely jsme pár hodin, ale už jsme byly vyčerpané. Je už skoro tma. Strašně se těším, až Sasukeho uvidím.
„Asi si nevzala hřeben, co?“ Zeptám se mrzutě.
„Děláš si srandu? Jasně, že jo.“ Odpoví, jako by bylo normální brát s sebou hřeben kamkoliv. Nevím, kde ho schovávala, ale podá mi malý kartáč bez rukojeti s gepardím vzorem. Začnu pomalu rozčesávat černé lokny, rozcuchané od větru.

Konohagakure, sídlo hokage

Z pozadí snu jsem uslyšel zvuk, který jsem neočekával. Okamžitě jsem se vytrhl ze spánku, přičemž se mi naskytl zajímavý pohled. Uprostřed místnosti byl malý šedý pytel. Podle směru, jak ležel, jsem poznal, že byl hozen z okénka. Jiná možnost nebyla, ale to jsem se ještě musel pořádně probudit a připomenout si, že kolem mě není nic jiného než bílé, holé zdi.

Pohodila kabelku na volné místo a přisedla si ke své kamarádce. Už to bylo dlouho, co se neviděly, a tak se jí vydral na rty úsměv, ačkoliv stále ještě byla poněkud otřesená a zmatená z toho, co se právě přihodilo.
„Čau, promiň, že jdu pozdě, ale porada se protáhla,“ omluvila se.
„Čau,“ přivítala ji hezká rusovláska, „tak co je nového?“
Příchozí se tajuplně usmála. Chtěla kamarádku napínat a dařilo se jí to. „Neuhodneš!“

Hinata se posadila na lavičku v obchodě a vzdychla. "Co se děje?" Zeptala se Sakura.
"Sakuro-chan... Nevím, co si stále mám myslet o Narutovi-kun." Hinata zněla strašně zklíčeně.
"Ach Hinato... Chápu tě, já také nevím, co si mám myslet o Sasukem... Vždycky se choval tak tajemně, a včera se se mnou zničehonic začal koulovat. Možná na něj leze vánoční atmosféra, nebo co."
Hinata sklopila zrak. "Jenže Naruto-kun a já... O-on možná ani nevěděl, že existuji!"

Nesnášel mrtvoly.
Ta myšlenka mu zněla v hlavě jasně jako neonový poutač. Každý den, každou minutu svého života toho litoval.
Jejich studená pleť, namodralé rty, vlasy plné špíny, to všechno ho děsilo. Vypadaly tak nepřirozeně v umělém namodralém světle a s tou jejich bledou kůže protkanou vystouplými žilami se ztuhlou krví.
Jeho matka moc dobře věděla, do čeho jde, když mu říkala, aby tu práci nebral. A on to věděl, ale nedokázal si to připustit.

„Ak mám byť úprimný, tvoj telefonát ma prekvapil. Už dlho ťa sem zvem a vždy si predtým hovoril, že nemáš čas.“
„No áno, ale to vieš, hrdinovia to majú ťažké.“ Sebavedomo som sa zaškeril, keď sa na mňa Gaara obrátil so zdvihnutým obočím.
Podal mi pohár džúsu a posadil sa oproti mne do druhého kresla.
„No tak hovor, ako sa máš?“ spýtal sa mierne zamračene. Mal o mňa starosť. Samozrejme, naposledy sme sa videli, keď som vyplakával za tou pijavicou.

Jsou to už více než tři roky, kdy byla zavražděna Tsunade a její místo zaujal Naruto. Jeho tým a celá vesnice nyní stojí před tou největší hrozbou - před armádami Mlžné - a budoucnost Země ohně je jen v jejich rukou...

(předem se omlouvám za jakékoliv chybky, nadbytečná či prohozená slovíčka, nebo prohozená jména - občas mě poškádlil word a někdy jsem se poškádlil sám - děkuji za pochopení)

1. KAPITOLA

Byl jsem rád, že tam, kam jsem se přemístil, byla pevná podlaha. Zavrávoral jsem a nebál se na ni spadnout. Kolena jsem podvědomě přisunul k bradě, poté se o ně opřel. Nebyl jsem schopen rozeznat švitoření kolem sebe, tolik mě bolela hlava. Někdo mě vzal za rameno a otočil na záda, nebránil jsem se, neměl jsem na to sílu. Nezdálo se však, že by to byli mí nepřátelé. Nevnímal jsem, kolik přesně jich bylo, měl jsem zavřené oči a nešly otevřít, po každém zmařeném pokusu to bylo ještě těžší. Teď mě každý vzal z jedné strany a dali ke zdi.

Dva muži stáli v prázdné místnosti. Jejich dech byl cítit po silné černé kávě a přes pivní břich si téměř neviděli na nohy. Na jejich svetru jste mohli najít mastné skvrny a drobky koblihy.
Usrkl si stydnoucího kafe. „Slyšels, co se stalo, Sokuke?“
Druhý muž se podíval na svého kolegu přes obroučky svých velkých brýlí. „Jo. Celkem drsný story, co?“
„Prej utekla,“ nadhodil.
„Jo.“ Na jeden zátah vypil zbytek levného kafe a prázdný kelímek do koše.
„Jak to jen zvládla?“ uvažoval nahlas Sokuke.

"Tak co? Co mise?" prohodila jsem s úsměvem směrem k Jun. Seděly jsme spolu u jezírka kousek od Skryté Kamenné a máchaly si nohy ve vodě.
Nastalo trapné ticho. Podívala jsem se na ní, ale neviděla jsem jí do obličeje, protože ho měla schovaný za hustým vodopádem dlouhých hnědých vlasů.
"Jun? Co se děje?"
"Ále..." mávla rukou, ale já věděla, že tohle není jen tak. Jun je vždycky usměvavá, ale teď...
"Jun, vážně. Co se stalo?"

Čas je irelevantní. Takto aspoň říkal můj otec. Co je pro člověka 76 let, je pro svět tisícina mrknutí oka a pro přírodu ani ne okamžik. Často jsem si o něm myslela, že je hloupý pošetilec snažící se o návrat něčeho, co by mělo být už dávno mrtvé. Na rovinu. Byl to hlupák, protože zaplatil životem a nechal mě tu samotnou. Šestnáctiletou, téměř mrtvou holku, s mocí, která ji usilovala o život. Dnes je to už 5 let, co jsem ho zabila a dva roky, co jsem se setkala s nesmrtelným. Stále mi to připadá, jako by se to stalo včera.

Vesnice Hyoko, země Mrazu

Skoro každého v nemocnici probudí silné denní světlo, které volně vstoupí otevřeným oknem nebo snad tichý rozhovor, co naruší ozdravující, blahodárný spánek. Z nějakého důvodu byla tato tradice porušena.
Snil jsem o tom, jak mě probouzí moje máma, dala mi pod nos ramen, abych se na ni ve chvíli probuzení usmál. Ten pocit, který ve mně byl jako odjakživa. Byla zlá doba a ona potřebovala nabrat sílu, mým úsměvem, tak prostým. Ale stejnou sílu jsem z ní čerpal já.

[i]Bolo chladné odpoludnie a všade sa ozýval dupot nôh, ktoré kráčali pravidelne po zemi zaprášenej popolom. Spopod nôh pochodujúcich vojakov sa vzdúvali obláčiky prachu a krik veliteľa zanikal v pravidelnom kladení nohy za nohou.
Ľavá!
Ľavá!
Ľavá!

"Vstávej," šťouchl do mě Suigetsu. "Jak se ti spalo?"
Celkem dobře, až na to, že jsem dlouho do noci utěšovala Kabuta a ty mě budíš v sedm ráno.
"Ale, celkem dobře. A mám hlad, půjdeme na snídani?"
"Mám vzbudit Kabuta?" zeptal se.
"Nech ho vyspat, nemohl usnout," vylítlo ze mě dřív, než jsem o tom stihla přemýšlet. Suigetsu se na mě zamyšleně zahleděl, ale naštěstí se na nic neptal. Posadila jsem se, abych se mohla převléknout.
"Dobrý ráno. Bez Orochimara-sama je každý dobrý," ozvalo se.

Slnko už pomaly zapadávalo a obloha naberala červenú farbu.

Aneko sedela na jednej z lavičiek na ihrisku a sledovala okoloidúcich ľudí. Rada to robila, sledovala ich chovanie a reakcie. Niektorých ľudí už poznala dosť bez toho, aby s nimi čo len raz prehovorila.
Červenovlasé dievča spolu s otcom, ktorí si boli neuveriteľne podobní. Obidvaja boli veselí a bezstarostní.
Malý chlapec so žiarivo modrými očami a vlasmi ako zlato. Bol vždy výbušný a jeho brat sa ho vždy snažil upokojiť. Neustále sa hádali a postrkovali.

Na začiatok °w°

Ďakujem za všetky nádherné komentáre, nesmierne ste ma zase potešili s nimi a odpoviem na ne čo najskôr (prepáčte mi ) :3
Tak po dlhšom čase je tu další diel Mám z neho zvlááááštny pocit... Ale dúfam, že si ho užijete :)

„Katema, prosím, teraz ma počúvaj...“
„Nie! Choď preč, nechaj ma na pokoji!“ skričala na mňa s brunátnou tvárou. Táto scéna je mi povedomá, hm.
„Potrebujem ti povedať jednu vec. Len tento jediný krát ma...“