Drama

1.
„Líbí se ti tu, Mirae?“
Otázka přišla náhle. Bylo zvláštní, jak si tu lidé; a především ženy v některých situacích potrpěly na pravdu a upřímnost.
„Ano, velice,“ usmála se na tchyni a vrátila se k práci. Jen díky Mikoto a její zálibě v zahradničení se mohla začít realizovat v něčem užitečnějším, než bylo starání se o Uchihu. „Jsem ráda, že se ředkvičkám zadařilo,“ mávla rukou k záhonu a zabořila prsty do hlíny.

1.
Ta žena, na kterou se Mirae před svatbou mohla dívat jako na světlý bod mezi černí, ta, která jí dle svého pomáhala při hostině utéct myšlenkami jinam, se stala její švagrovou.
Midori za Mirae přišla hned druhý den po svatbě; snad si ověřit, jestli ji Uchiha nezardousil ve spaní. Mirae byly jasné její upřímné úmysly – stejně jako ona nedobrovolně vdaná za hodného Itachiho – jenže situace se lišila.
„Mirae-san, dovol mi ještě jednou tě v Listové přivítat. Trochu se zpožděním, vím,“ usmála se Midori a vzduch kolem se rozpohyboval teplem, „ale přece jen. Takhle neoficiálně je to stejně lepší, že?“ podívala se s očekáváním na Mirae a ta váhavě přikývla. „Výborně. Nemusíš se bát,“ začala opatrně a zahleděla se na Mirae jako na bombu, která každou chvíli vybuchne pláčem a potlačovanou bolestí. Proto ji ohromilo, když jí Mirae úsměv vrátila.

1.
Do svatby zbýval pouhý den. Mirae hleděla ven z pokoje na déšť a stékající vodu po tmavých kamenech. Matka jí zakázala okno otvírat kvůli své zimomřivosti, stála tedy jen s položenou rukou na skle a její dech jí v pravidelných intervalech zamlžoval výhled. Výdech, scéna zmizela, nádech, stará voda odtéká, výdech, okno je nepropustné, nádech, déšť stále jen monotónně padá.
Zítra ji za Něho vdají.
A pak přijde noc…
Sklo se odmlžilo o pár vteřin navíc, to se zhluboka nadechla.
Dnes spolu podle tradice půjdou navštívit hroby jeho předků. Svatba v ženichově domě – přesně jak si otcové přáli.
Pohled do oroseného prázdna.

Hinata, držiaca stráž na okraji útesu, nebadala žiaden podozrivý pohyb, čo je prekvapujúce, vzhľadom na okolnosti, za ktorých opustili Konohu. Že ich ANBU neprenasledujú, si Naruto s Hinatou všimli už skôr, ale nevedeli prísť na to prečo. Každopádne si našli úkryt, v ktorom ošetrili Sakurine zranenia. Jej príbehu o tom, ako nechal Kakashi v záujme vnútroaliančnej politiky zavraždiť Sasukeho sa zdráhali veriť, ale boli to jediné informácie, ktoré mali.

1.
Listová se vyznačovala hlasitými projevy jakýchkoliv emocí; lidé se bavili na ulicích, děti běhaly od jednoho otevřeného stánku ke druhému, vůně jídel se mísila a vytvářela zajímavý oblak vznášející se mezi občany i nad nimi. Vesnice ležela schovaná v lůně lesů hrajících všemi barvami zelené pod ochranou hrozivých kamenných tváří. Mirae si s překvapením uvědomila, že poslední tvář je tváří ženskou.
Téhle vesnici vládne žena a nikomu to nevadí. Nikomu kromě mračícího se Warashiho, když rovněž hledí na kamenné dílo a Mirae se musí kousat do rtů, aby se nerozesmála. Tsunade-sama je prý žena od rány, nezvyklá, aby si muž dovoloval na slabší. Tolik ještě stačila z doslechu Mirae zachytit, jinak úplně z vyučování zapomněla, kdo Listové poroučí.

„Je na čase zabít Mei Terumi,“ řekl chladně Uetaki a podíval se Asagirimu přímo do očí. Byl to jeho nejvěrnější člověk, přesto chtěl po něm moc. Zabít Mizukage? To je velké a Asagiri by mohl zazmatkovat.
„Samozřejmě,“ dodal, „nepřijdeš zkrátka.“
Uetaki mávl rukou na Basuta, který se otočil, přešel ke starému stolku a otevřel jeden šuplík. Chvíli v něm šmátral, než vytáhl zabalený balíček.

„Hej! Slyšíš mě?“ ozývá se hlas, polomrtvého muže ležícího uprostřed bojiště.
„Hej slyšíš mě? No tak odpověz mi!“ křičí, zatímco upřeně hledí k nebi.
„Hej! Vzbuď mě prosím! Odpověz mi! Je tohle sen nebo realita? Odpověz no tak odpověz!“ křičí dál.
„Pověz mi je tohle sen nebo realita?“ ztěžka oddechuje, a jeho rány dále krvácejí.
„No tak už mě konečně vzbuď! Vezmi mě z tohohle snu!“ další těžký nádech a muž pomalu ztrácí, kontrolu nad vlastním tělem i myslí.

1.
Dohlížet na práce věnované svému budoucímu domu a nemyslet přitom na ubíhající týdny nebyl úkol, s kterým se Sasuke vyrovnával rád. Otcovo slovo platilo. Hned druhý den najal dělníky a začal přestavovat nepoužívané křídlo hlavní budovy. Pod rukama dělníků rostlo zázemí hodné druhorozeného syna vůdce klanu. Mikoto se spolu se snachou nadchly pro výzdobu a vybíraly vhodný nábytek s doplňky. Skříňky v kuchyni se naplnily novým nádobím, truhly v ložnicích ložním prádlem. Do knihovny v obývacím pokoji Sasuke přenesl ze staré ložnice skromnou sbírku svých knih.
Jak čas ubíhal, práce bylo méně a méně. Až utichla úplně.
Do svatby zbývaly dva týdny.
Čas od času navštívil Sakuru. Její prvotní reakce byla děsivá; po zjištění domluveného sňatku se div nezbláznila a prosila Sasukeho, ať otce ještě přemluví.

„Takže sa s tebou akosi prepojil a potom ubližoval sebe, tým tebe, ale vlastne sebe,“ skonštatoval Shin, keď mi obväzoval rany, keď som sa spolu s Tekim dostala do Záhrobia po súboji s Hidanom. Sykla som od bolesti, lebo sa veľmi nepiplal s tým, že mňa to ešte stále bolí.
„Hej,“ odpovedala som mu cez stisnuté pery, „asi tak nejako.“

Zo šálky horúceho čaju stúpala para a kondenzovala na skle masky.
„Určíte sa nenapiješ?“ opýtala sa tmavovláska v tmavomodrých šatách so striebornými vtáčikmi vyšitými na rukáve.
„Nie, nenapijem. Neskúšaj to na mňa.“ odvetila bezfarebným tónom maskovaná žena.
„Škoda. Priznávam, chcela som po dlhom čase znova vidieť tvár svojej sestričky. Myslela som, že svojmu obľúbenému čaju neodoláš.“
„Na to zabudni Surejji, ja už dávno nie som bytosť, ktorú si poznala ako svoju sestričku.“

1. - On
Každá vesnice si zakládá na svých klanech. Ať už jsou loajalní dobrovolně, či vynuceně a podvoleně, zakládá. Fugaku si tento fakt uvědomoval, zatímco hleděl z okna své pracovny na zelené listí stromů v zahradě. Hyuugové, tiše soupeřící s Uchihy o větší hlas a právo při vedení vesnice, se radovali z prohry konkurenční strany. Uchihům zbyla jejich hrdost a prestiž jména. Přibyl jemný dozor Hokage.
Převrat se nepovedl.

Uetaki Lyashi seděl se zkříženými nohami uprostřed sálu – přijímací místnosti jeho rezidence. Rozhlédl se kolem sebe: na stěnách visely drahé obrazy, které si nechal namalovat podle příběhů jeho mocného, leč časem zapomenutého klanu. Podlaha byla tvořena těmi nejkvalitnějšími parkety a u vstupních dveří ležela rohožka z kůže exotické šelmy. Z vonných tyčinek v rohu vanula chuť vanilky, kterou měl Uetaki tak moc rád.

Orochimarova bledá tvář nikdy nezískávala růžového nádechu rozpaků či vzrušení – naopak, držela si vždy svoji křídovou bělost a porcelánovou křehkost. V rysech téměř padesátiletého muže se jeho roky ztrácely; žádný náznak stařeckých vrásek ani úbytek elasticity kůže.
Když si Kabuto nenápadně prohlížel obličej svého zbožňovaného mistra, opakoval si, jak matoucí to může být pro neznalé.

Sasori obrátil oči v sloup. První mise, hloupá, ne-li přímo stupidní, a oni teď byli z nějakého důvodu obklíčeni. Z nějakého důvodu, jako že  Kakuzu uměl být i přes tu svou vyhlášenou inteligenci neuvěřitelný idiot a zbytečně riskoval jen kvůli pár mincím. Tohle bylo přinejmenším trapné. Za celá léta, co za sebou Sasori nechával trosky měst, se nikdy nesetkal s policií.

Nádych, výdych... Nádych, výdych...
Nádych...
Do nosa mi udrela letná vôňa, sladkastá a dusná, pľúca mi sťahovalo. Vánok mi fúkal vlasy do tváre, šum lístia sa ozýval zo stromov, hviezdy sa mi odrážali v očiach a vysmievali sa mi. Bolo ich milión na tmavej oblohe, dnes svietili tak jasne, ako ešte nikdy.
Červený mesiac ich žiarivo osvetľoval, znášal mesačné lúče aj na moju cestu po ktorej sa chystám onedlho vydať...

„To nie je ďalší strážca, že nie?“ spýtal sa ma otázku, na ktorú už tušil odpoveď, ale chcel si to overiť. Pokrútila som hlavou a spomenula si, kde som jeho chakru cítila naposledy. Nebolo ťažké si ho zapamätať. Mohla by som povedať, že to bol ďalší človek, ktorý sa mu utkvel v pamäti a ktorý dnešnou nocou asi potvrdí svoju pozíciu na tom zozname.