Drama
1.
Miniaturní částečky prachu poletovaly tichou místností. Skrze nedokonale zatažené žaluzie probleskovalo slabé ranní světlo.
Ten pokoj neměl být tak tichý, jak byl, ale i tak se v něm neozval jediný hlas, jediný záchvěv dechu. A přece tam byly dvě postavy.
Jedna chladnoucí.
A jedna naprosto klidná zírající na pomalu rozkládající se maso.
Na růžových rtech spokojený úsměv. A modré oči upřené na to, co kdysi bylo jejím polostvořitelem.
Do nosu bijící pach posledních Warashiho zvratků smísených s krví jí nemohl překazit šílený, zvrácený úsměv.
Bylo tak opojné nadechnout se smrti, která konečně zavítala na to správné místo.
1.
S podivem zjistila, že se jí vůbec neklepou ruce, když odnášela tác s pitím do otcova pokoje. Na svoji bolest v hlavě si už trochu zvykla, tančící Holčička ji neděsila – stejně jako objemný hrnek s druhou dávkou sotorku.
Otcův podřízený Koishi, sedící před dveřmi, ji s úklonou pozdravil a zdvořile jí odsunul dveře.
„Otče,“ poklonila se a přistoupila k jeho stolu.
„Hm,“ mávl netrpělivě rukou a soustředil se na další popsaný papír. Když mu položila pití na desku, na chvilku k ní zvedl ocelové oči. „Neměla by ses spíš soustředit na Uchihu, než mi sem nosit věci? To se Uchihové za ty prachy, co jsem jim dal, ani nezmůžou na služku?“
Holčička v její hlavě se kdákavě rozchechtala. Donáška přímo pod hubu, Warashi!
1
Ohnivá ruka sa vyrútila z útrob chrámu a schmatla Hinatu. Tá od šoku len vytreštila oči a skríkla, keď ju tá pekelná vec vťahovala do temnoty.
„Hinata!“ skríkol na ňu Shikamaru tak hlasno, až sa mu zlomil hlas.
Pozrel sa na ženu v červenom, ktorá stála zopár desiatok metrov od nich s úškrnom na perách.
Tieň sa od neho odpútal a zaútočil po žene dvanástimi ihlicami.
Tá žena urobila dva kroky vzad.
1.
Sasuke se nedokázal dopídit správného výrazu, kterým by pojmenoval situaci mezi svojí manželkou a jejím otcem. Warashi se choval bodře; spokojeně si pochutnával na večeři a vyptával se na konožskou policii. Mirae se chovala… mrtvě, automaticky, když jim oběma podávala další misky s rýží a usedala po jeho boku. Nevyzařovala už žádnou obvyklou chladností, všechny hradby ledu se zbortily a zbyl jen prázdný obal.
Oči zíraly kamsi do neurčita. Na otázky odpovídala roztržitě a nepřítomně.
1.
Warashi přijel. Přijel s veškerou okázalostí, kterou tak rád předváděl všem svým protivníkům a zvláště hrdým Uchihům – ani pitomý Uchiha přece nemůže zastínit velikost jeho osoby.
Uvítání bylo vřelé jen na oko. I Midori se nemohla donutit mít ráda toho obrovitého medvěda, z kterého jakýmsi způsobem unikala děsivá atmosféra. Sasuke stěží ovládal své zhnusení.
Mirae nedokázala poručit tělu, aby se přestalo třást. Téměř dva roky uběhly od doby, kdy otce viděla naposledy a teď tu před ním musela stát, znovu pečlivě nastoupená v pozoru jako celý svůj život pod jeho střechou. Tělo si vzpomnělo, poznalo nepřítele a reagovalo.
Jenže Warashi si dcery nevšímal. Přivítání bylo vřelé – ano, na oko – dál se však nic nestalo. Odešel s Fugakem projednávat nějaké obchodní záležitosti, při společné večeři v největší síni klanu se bavil se všemi okolo – kromě dcery – a tvářil se spokojeně.
1
„Kde je, Naruto?“
To bola prvá otázka, ktorú sa ma Hinata opýtala. Bolo to pochopiteľné a zrejmé. Vedel som, že sa naňho bude pýtať. Jej náklonnosť k nemu bola odjakživa, kam mi len pamäť siaha. Niežeby som sa o to zaujímal, ale nedalo sa to nikdy prehliadnuť. Jej večná a nehynúca láska k nemu, pričom on sa choval ako blbec po celý čas.
Bola to otázka, na ktorú som jej nemohol odpovedať. Nie len preto, že by pravdu ťažko niesla, ale sám som netušil, kde sa Naruta nachádzal. Ani neviem, kde by som ho mal hľadať.
1.
Čas plynul rychle s návštěvami, z kterých hned od dveří čišely ponížení a omluvy. Všichni si mysleli, že jí něco dluží; že se s ní musí nakládat jako s křehkým sklem.
Jenže sklo už dávno popraskalo.
Křach, křach!
A nejhorší na to bylo, že nikomu nemohla říct pravdu, jen ji v sobě dokázala dál nechat dusit a hnít. Nikdo nesměl nic vědět.
Nikdo nesměl být okraden o své iluze.
Naruto vstoupil do pokoje a s ním vstoupilo i slunce. Pokoj se rozzářil a Mirae se najednou mohla hřát v teplých paprscích tryskajících z nervózního muže. Nervozita zaplavila i ji.
Tohle byl Naruto.
Narutovi se špatně lhalo a špatně se před ním utíkalo, zvlášť pokud před ním utíkat nechtěla, ale musela.
„Nic nevydržíš,“ byla první laskavá slova, která jej přivítala do světa živých. „Jestli mě pobliješ, zabiju tě. Myslím to vážně.“
„Maah,“ osočil se dotčeně. Hlava mu pulzovala bolestí, oči ho štípaly, přestože je měl zavřené, někdo do něj pořád šťouchal a žaludek sebou míchal, jako by se mu v těle vůbec nelíbilo a chtěl zoufale ven. Sasori byl připraven mu vyhovět, ale výhružka ho zavčasu zkrotila.
Musíš zabít Naruta Uzumakiho!
Tyhle slova se Sasukemu Uchihovi neustále honily hlavou. Jak by on, černá ovce rodiny, rozmazlený malý spratek, mohl zabít nejvíce talentovaného genina v celé listové vesnici?
Jsi jediný, koho by ten malý zmetek nepodezíral. Je talentovaný, je lstivý. Vybudoval si kolem sebe mocnou síť přívrženců a my jsme na něho krátcí. Ale ty jsi něco jiného, neexistuje způsob, jak bys ho mohl ohrozit. Proto jsi tak nebezpečný.
1
Zahrmelo.
Vietor zodvihol a rozvíril čiastočky prachu na prašnej ceste a stáčal ich do prašných jazykov, ktoré vytvárali jemný šum, ako narážali o drevo a kamene priľahlého okolia. Konáre stromov sa prehýbali a vŕzgali pod náporom neviditeľnej sily, ktorá narážala do ich mohutných tiel.
Po chvíli z oblohy začali padať drobné dažďové kvapky.
1.
Není těžké přehlížet čas, pokud o něj nestojíte. Není těžké před ním zavírat dveře, přivírat oči a zacpávat si uši. Čas není nepřítelem vězněných, říkala si Mirae na uklidněnou, pokud dokázala protnout clonu nevědomí a znovu se nedobrovolně prolomit k vlastním myšlenkám.
Kdyby to bylo na ní, nevracela by se. Jenže Midori se snažila o opak, přestože doopravdy nevěděla co a proč.
Midoriiny návštěvy se staly pravidelným rozptylováním, po kterém Mirae příliš netoužila. Chtěla jen ležet a zírat, zapomenout a nechat si všechno vymazat z paměti. Vřelost švagrové však jako zázrakem nepatrně působila na její bolavou hlavu a otupělé city a ona se znovu začínala alespoň trochu cítit jako člověk.
Jako člověk, jemuž je dovoleno s velkým přivřením očí ostatních chodit po světě. Proto ji návštěva Mikoto s vůdcem klanu překvapila a vytrhla z netečného klidu.
1.
Z koláčků zbyly jen drobky na tácku.
V konvici došla voda, vůně čaje a vonných tyčinek se pomalu vytrácela.
Polštáře na sezení vychladaly.
Sakuřin prázdný hrnek jí vyklouzl z ruky, když se jej pokusila odnést. S třesknutím dopadl na podlahu a rozbil se na několik částí.
Zatmění před očima při narovnání se po sebrání střepů jí připomnělo ránu od otce, po které několik minut nebyla schopna na jedno oko vidět.
Miláčku.
Když vyhazovala střepy do koše, měla prázdno v hlavě.
Žádná Tamae.
1.
„Líbí se ti tu, Mirae?“
Otázka přišla náhle. Bylo zvláštní, jak si tu lidé; a především ženy v některých situacích potrpěly na pravdu a upřímnost.
„Ano, velice,“ usmála se na tchyni a vrátila se k práci. Jen díky Mikoto a její zálibě v zahradničení se mohla začít realizovat v něčem užitečnějším, než bylo starání se o Uchihu. „Jsem ráda, že se ředkvičkám zadařilo,“ mávla rukou k záhonu a zabořila prsty do hlíny.
1.
Ta žena, na kterou se Mirae před svatbou mohla dívat jako na světlý bod mezi černí, ta, která jí dle svého pomáhala při hostině utéct myšlenkami jinam, se stala její švagrovou.
Midori za Mirae přišla hned druhý den po svatbě; snad si ověřit, jestli ji Uchiha nezardousil ve spaní. Mirae byly jasné její upřímné úmysly – stejně jako ona nedobrovolně vdaná za hodného Itachiho – jenže situace se lišila.
„Mirae-san, dovol mi ještě jednou tě v Listové přivítat. Trochu se zpožděním, vím,“ usmála se Midori a vzduch kolem se rozpohyboval teplem, „ale přece jen. Takhle neoficiálně je to stejně lepší, že?“ podívala se s očekáváním na Mirae a ta váhavě přikývla. „Výborně. Nemusíš se bát,“ začala opatrně a zahleděla se na Mirae jako na bombu, která každou chvíli vybuchne pláčem a potlačovanou bolestí. Proto ji ohromilo, když jí Mirae úsměv vrátila.
1.
Do svatby zbýval pouhý den. Mirae hleděla ven z pokoje na déšť a stékající vodu po tmavých kamenech. Matka jí zakázala okno otvírat kvůli své zimomřivosti, stála tedy jen s položenou rukou na skle a její dech jí v pravidelných intervalech zamlžoval výhled. Výdech, scéna zmizela, nádech, stará voda odtéká, výdech, okno je nepropustné, nádech, déšť stále jen monotónně padá.
Zítra ji za Něho vdají.
A pak přijde noc…
Sklo se odmlžilo o pár vteřin navíc, to se zhluboka nadechla.
Dnes spolu podle tradice půjdou navštívit hroby jeho předků. Svatba v ženichově domě – přesně jak si otcové přáli.
Pohled do oroseného prázdna.
Hinata, držiaca stráž na okraji útesu, nebadala žiaden podozrivý pohyb, čo je prekvapujúce, vzhľadom na okolnosti, za ktorých opustili Konohu. Že ich ANBU neprenasledujú, si Naruto s Hinatou všimli už skôr, ale nevedeli prísť na to prečo. Každopádne si našli úkryt, v ktorom ošetrili Sakurine zranenia. Jej príbehu o tom, ako nechal Kakashi v záujme vnútroaliančnej politiky zavraždiť Sasukeho sa zdráhali veriť, ale boli to jediné informácie, ktoré mali.
1.
Listová se vyznačovala hlasitými projevy jakýchkoliv emocí; lidé se bavili na ulicích, děti běhaly od jednoho otevřeného stánku ke druhému, vůně jídel se mísila a vytvářela zajímavý oblak vznášející se mezi občany i nad nimi. Vesnice ležela schovaná v lůně lesů hrajících všemi barvami zelené pod ochranou hrozivých kamenných tváří. Mirae si s překvapením uvědomila, že poslední tvář je tváří ženskou.
Téhle vesnici vládne žena a nikomu to nevadí. Nikomu kromě mračícího se Warashiho, když rovněž hledí na kamenné dílo a Mirae se musí kousat do rtů, aby se nerozesmála. Tsunade-sama je prý žena od rány, nezvyklá, aby si muž dovoloval na slabší. Tolik ještě stačila z doslechu Mirae zachytit, jinak úplně z vyučování zapomněla, kdo Listové poroučí.
„Je na čase zabít Mei Terumi,“ řekl chladně Uetaki a podíval se Asagirimu přímo do očí. Byl to jeho nejvěrnější člověk, přesto chtěl po něm moc. Zabít Mizukage? To je velké a Asagiri by mohl zazmatkovat.
„Samozřejmě,“ dodal, „nepřijdeš zkrátka.“
Uetaki mávl rukou na Basuta, který se otočil, přešel ke starému stolku a otevřel jeden šuplík. Chvíli v něm šmátral, než vytáhl zabalený balíček.
