Drama

„Do prčic, tohle je v háji!“
„Co se děje, Shizune?“
„Potřebuji pomoct, a to rychle.“
„Ukaž, vždyť to nemůže být tak strašné.“
„Je to špatné, Kotetsu, hodně špatné.“
„Prosím tě. Izumo!“
„Hm?“
„Co s tím uděláme?“
„Buď utečeme, zachráníme si život, ale necháme v tom Shizune, jako správní gentlemani-“
„Něco lepšího bys v té makovici neměl?“
„Kdybys mě nechal domluvit. Nebo tu zůstaneme, pokusíme se spravit, co se spravit dá a budeme čelit následkům.“

„Proč jsi nás zachraňoval?! Zrádče!“
Z hrdiny se najednou stal někdo, kým opovrhovala celá společnost. Kvůli jedné nepovedené misi vyměněné za životy přátel, společníků v boji, sklidil jen nevděk a jedovaté poznámky. Ale co bylo nejhorší? Kakashiho pohled – nepochopení, znechucení a lítost.
Pálilo to.
Bolelo to.
A zraňovalo tak moc, že si Sakumo přál, aby přestal cítit. Doufal, že netečnost ho naprosto otupí, stejně jako dýku, která teď byla zbytečná.
Jak moc se mýlil. Nebylo horšího pekla.

Ta zpráva se roznesla sídlem rychlostí blesku a celý klan jako na povel propadl panice. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že utrpí tak vážnou ztrátu jen pár měsíců po začátku Třetí ninja války. Všemi to otřáslo natolik, že si nikdo neuvědomil, co bude následovat. Seskupeni na nádvoří, popřípadě zpoza dveří pozorovali, jak byl jejich vůdce na nosítkách přenášen do své ložnice, kam byli vzápětí svoláni jeho potomci. A najednou to všem došlo. Inuzuka Atama se právě na smrtelné loži chystal jmenovat svého nástupce.

Prešiel týždeň.

Poznámka:

Později vás o ni neošidím, nebojte, ale nechci vás na samém konci ovlivňovat a měnit vám náladu z čtení. Jen jsem chtěla poznamenat k haiku: nedostatky vím, jsou schválně neumělé kvůli Ní, jen "králík" je poměrně v pořádku ^^ Tak v nich nehledejte velké umění. Díky těm, kteří došli až sem - máme tu konec jedné hry. A tímto jsem završila na 100 FF. Pěkné čtení

1.
Po jejím odjezdu do blázince, jak tomu Sasuke střízlivě přezdíval přes všechna otcova honosná označení, se dům ponořil do úplně odlišného ticha. Tytam byly časy mlčenlivého stínu.
Její věci ležely zapomenuté v policích skříně i pečlivě poskládané v truhle. Nedokázal odolat, aby do nich nesáhl a nenasál trochu její vůně. Brzy měli všechny pozůstatky odklidit; Mikoto se toho svědomitě zhostí. Už teď se jejími věcmi někdo zběžně prohrabal; našel hned navrchu bezpečně zabalenou plastovou krabičku s jedem. Se sotorkem a Botanovou zprávou už nebylo, co dodat.

Je jednoduchšie primäť niekoho telo skolabovať, než ho prinútiť urobiť niečo konkrétne. Nie však nemožné. Ako sa dívala na kvapku, smerujúcu zo skúmavky na šatku, zasvrbel ju nos. Ignorovala to. Nebude riskovať uvoľnenie masky. Ešte pár testov...
Nesmie zlyhať, inak môže jej klan čakať na príležitosť ďalšie storočie. A ešte je tu jej osobný cieľ.
Zaklopal a vstúpil jej brat. Rázne dala najavo, aby sa nepribližoval.
„Uzumakiovia tentoraz vyslali pečatiacu skupinu skôr. Už zajtra musíme vyraziť. Si hotová?“

1.
Miniaturní částečky prachu poletovaly tichou místností. Skrze nedokonale zatažené žaluzie probleskovalo slabé ranní světlo.
Ten pokoj neměl být tak tichý, jak byl, ale i tak se v něm neozval jediný hlas, jediný záchvěv dechu. A přece tam byly dvě postavy.
Jedna chladnoucí.
A jedna naprosto klidná zírající na pomalu rozkládající se maso.
Na růžových rtech spokojený úsměv. A modré oči upřené na to, co kdysi bylo jejím polostvořitelem.
Do nosu bijící pach posledních Warashiho zvratků smísených s krví jí nemohl překazit šílený, zvrácený úsměv.
Bylo tak opojné nadechnout se smrti, která konečně zavítala na to správné místo.

1.

S podivem zjistila, že se jí vůbec neklepou ruce, když odnášela tác s pitím do otcova pokoje. Na svoji bolest v hlavě si už trochu zvykla, tančící Holčička ji neděsila – stejně jako objemný hrnek s druhou dávkou sotorku.
Otcův podřízený Koishi, sedící před dveřmi, ji s úklonou pozdravil a zdvořile jí odsunul dveře.
„Otče,“ poklonila se a přistoupila k jeho stolu.
„Hm,“ mávl netrpělivě rukou a soustředil se na další popsaný papír. Když mu položila pití na desku, na chvilku k ní zvedl ocelové oči. „Neměla by ses spíš soustředit na Uchihu, než mi sem nosit věci? To se Uchihové za ty prachy, co jsem jim dal, ani nezmůžou na služku?“
Holčička v její hlavě se kdákavě rozchechtala. Donáška přímo pod hubu, Warashi!

1

Ohnivá ruka sa vyrútila z útrob chrámu a schmatla Hinatu. Tá od šoku len vytreštila oči a skríkla, keď ju tá pekelná vec vťahovala do temnoty.
„Hinata!“ skríkol na ňu Shikamaru tak hlasno, až sa mu zlomil hlas.
Pozrel sa na ženu v červenom, ktorá stála zopár desiatok metrov od nich s úškrnom na perách.
Tieň sa od neho odpútal a zaútočil po žene dvanástimi ihlicami.
Tá žena urobila dva kroky vzad.

1.
Sasuke se nedokázal dopídit správného výrazu, kterým by pojmenoval situaci mezi svojí manželkou a jejím otcem. Warashi se choval bodře; spokojeně si pochutnával na večeři a vyptával se na konožskou policii. Mirae se chovala… mrtvě, automaticky, když jim oběma podávala další misky s rýží a usedala po jeho boku. Nevyzařovala už žádnou obvyklou chladností, všechny hradby ledu se zbortily a zbyl jen prázdný obal.
Oči zíraly kamsi do neurčita. Na otázky odpovídala roztržitě a nepřítomně.

1.
Warashi přijel. Přijel s veškerou okázalostí, kterou tak rád předváděl všem svým protivníkům a zvláště hrdým Uchihům – ani pitomý Uchiha přece nemůže zastínit velikost jeho osoby.
Uvítání bylo vřelé jen na oko. I Midori se nemohla donutit mít ráda toho obrovitého medvěda, z kterého jakýmsi způsobem unikala děsivá atmosféra. Sasuke stěží ovládal své zhnusení.
Mirae nedokázala poručit tělu, aby se přestalo třást. Téměř dva roky uběhly od doby, kdy otce viděla naposledy a teď tu před ním musela stát, znovu pečlivě nastoupená v pozoru jako celý svůj život pod jeho střechou. Tělo si vzpomnělo, poznalo nepřítele a reagovalo.
Jenže Warashi si dcery nevšímal. Přivítání bylo vřelé – ano, na oko – dál se však nic nestalo. Odešel s Fugakem projednávat nějaké obchodní záležitosti, při společné večeři v největší síni klanu se bavil se všemi okolo – kromě dcery – a tvářil se spokojeně.

1

„Kde je, Naruto?“
To bola prvá otázka, ktorú sa ma Hinata opýtala. Bolo to pochopiteľné a zrejmé. Vedel som, že sa naňho bude pýtať. Jej náklonnosť k nemu bola odjakživa, kam mi len pamäť siaha. Niežeby som sa o to zaujímal, ale nedalo sa to nikdy prehliadnuť. Jej večná a nehynúca láska k nemu, pričom on sa choval ako blbec po celý čas.
Bola to otázka, na ktorú som jej nemohol odpovedať. Nie len preto, že by pravdu ťažko niesla, ale sám som netušil, kde sa Naruta nachádzal. Ani neviem, kde by som ho mal hľadať.

1.
Čas plynul rychle s návštěvami, z kterých hned od dveří čišely ponížení a omluvy. Všichni si mysleli, že jí něco dluží; že se s ní musí nakládat jako s křehkým sklem.
Jenže sklo už dávno popraskalo.
Křach, křach!
A nejhorší na to bylo, že nikomu nemohla říct pravdu, jen ji v sobě dokázala dál nechat dusit a hnít. Nikdo nesměl nic vědět.
Nikdo nesměl být okraden o své iluze.
Naruto vstoupil do pokoje a s ním vstoupilo i slunce. Pokoj se rozzářil a Mirae se najednou mohla hřát v teplých paprscích tryskajících z nervózního muže. Nervozita zaplavila i ji.
Tohle byl Naruto.
Narutovi se špatně lhalo a špatně se před ním utíkalo, zvlášť pokud před ním utíkat nechtěla, ale musela.

„Nic nevydržíš,“ byla první laskavá slova, která jej přivítala do světa živých. „Jestli mě pobliješ, zabiju tě. Myslím to vážně.“ 

„Maah,“ osočil se dotčeně. Hlava mu pulzovala bolestí, oči ho štípaly, přestože je měl zavřené, někdo do něj pořád šťouchal a žaludek sebou míchal, jako by se mu v těle vůbec nelíbilo a chtěl zoufale ven. Sasori byl připraven mu vyhovět, ale výhružka ho zavčasu zkrotila. 

Musíš zabít Naruta Uzumakiho!
Tyhle slova se Sasukemu Uchihovi neustále honily hlavou. Jak by on, černá ovce rodiny, rozmazlený malý spratek, mohl zabít nejvíce talentovaného genina v celé listové vesnici?
Jsi jediný, koho by ten malý zmetek nepodezíral. Je talentovaný, je lstivý. Vybudoval si kolem sebe mocnou síť přívrženců a my jsme na něho krátcí. Ale ty jsi něco jiného, neexistuje způsob, jak bys ho mohl ohrozit. Proto jsi tak nebezpečný.

1

Zahrmelo.
Vietor zodvihol a rozvíril čiastočky prachu na prašnej ceste a stáčal ich do prašných jazykov, ktoré vytvárali jemný šum, ako narážali o drevo a kamene priľahlého okolia. Konáre stromov sa prehýbali a vŕzgali pod náporom neviditeľnej sily, ktorá narážala do ich mohutných tiel.
Po chvíli z oblohy začali padať drobné dažďové kvapky.

1.
Není těžké přehlížet čas, pokud o něj nestojíte. Není těžké před ním zavírat dveře, přivírat oči a zacpávat si uši. Čas není nepřítelem vězněných, říkala si Mirae na uklidněnou, pokud dokázala protnout clonu nevědomí a znovu se nedobrovolně prolomit k vlastním myšlenkám.
Kdyby to bylo na ní, nevracela by se. Jenže Midori se snažila o opak, přestože doopravdy nevěděla co a proč.
Midoriiny návštěvy se staly pravidelným rozptylováním, po kterém Mirae příliš netoužila. Chtěla jen ležet a zírat, zapomenout a nechat si všechno vymazat z paměti. Vřelost švagrové však jako zázrakem nepatrně působila na její bolavou hlavu a otupělé city a ona se znovu začínala alespoň trochu cítit jako člověk.
Jako člověk, jemuž je dovoleno s velkým přivřením očí ostatních chodit po světě. Proto ji návštěva Mikoto s vůdcem klanu překvapila a vytrhla z netečného klidu.

1.
Z koláčků zbyly jen drobky na tácku.
V konvici došla voda, vůně čaje a vonných tyčinek se pomalu vytrácela.
Polštáře na sezení vychladaly.
Sakuřin prázdný hrnek jí vyklouzl z ruky, když se jej pokusila odnést. S třesknutím dopadl na podlahu a rozbil se na několik částí.
Zatmění před očima při narovnání se po sebrání střepů jí připomnělo ránu od otce, po které několik minut nebyla schopna na jedno oko vidět.
Miláčku.
Když vyhazovala střepy do koše, měla prázdno v hlavě.
Žádná Tamae.