Zkouška ohněm X. Jsem tam, kam patřím

Svět se mi neustále vysmíval, mně, tomu největšímu hlupákovi ze všech.
„Nepodávej nežádanou ruku,” odbyl jsem jej příkře. Jak si jen mohl myslet, že ji přijmu. Ucouval a změřil si mě pohledem.
„Myslel jsem si o tobě víc, nezapomínej, tady hloupí nepřežijí.”
Upřímně se mi povytáhly koutky do úsměvu, tak tvrdohlavě opakoval to, že tohle není hra pro děti, až jsem mu začínal bezmezně věřit. Jenže to mělo jeden háček, každá hra byla věnována hloupým dětem. Hned jsem však změnil tvář.
„A co ti s alespoň kouskem cti?” dotazoval jsem se.
„Dostal ses do míst, kde se na tohle slovo zapomíná,” poučoval. Přesto se zdál, jako by tyto myšlenky přijal od někoho jiného. Cítil jsem mokré teplo v dlaních, potily se mi rozhořčením, pošlapával ty poslední hodnoty ninjů, co mi zbyly, a že jich bylo hodně málo.
„Mám další důvod, proč vypadnout a dál neposlouchat, proč tu ještě stále jsem?” vlastně jsem ani nevěděl, na co se ptám.
„Protože to z tebe udělá něco víc než nejlepšího.”
Stal jsem se součástí něčeho většího, než jsem kdy mohl pochopit. Sklopil jsem pohled, váhavě a pomalu kývl. Dělal jsem chybu, ale rád jsem si vše odůvodňoval tím, že jsem neměl na vybranou. Hlavu jsem zase zvedl. Poznal, že zůstávám. Zkoumal mě, jako by nevěřil.
„Proč bych ti měl říkat sensei, když jím nejsi?”
„Protože jím odteď budu. Pojď za mnou.”
Oznamoval to neoblomným tónem, který byl tak bezprostřední, že jsem nedokázal určit, jak moc mě dopalovalo, že je pro něj má poslušnost tolik samozřejmá.
Byla to jen metafora, ve skutečnosti jsme se přemístili.

Ocitl jsem se na velmi pustém místě, nohy se mi zabořily do písku. Kůži mi rozehřálo ostré odpolední slunce, bylo skutečné, žádné umělé osvětlení, na které jsem si již časem zvykl. Kruhový plac z písku lemoval les, nedohlédl jsem jeho konce.
„Jsem tvůj sensei, protože jsem zařídil tohle, naučí tě to spoustu věcí. Je to dost velké, nemusíš se bát, že by ti z ostatních někdo zavazel. Zabíjení je povoleno. Budou přicházet další. Každého rána vybereme dva, kteří se spolu utkají, samozřejmě podle nejlépe očekávaného scénáře.”
„Co ti, co prohrají?” přerušil jsem jej otázkou.
„Zabydli se,” dokončil svůj monolog s klidem a mou otázku ignoroval.
„Hmm,” zamumlal jsem.
„Najdu si tě a náš rozhovor dokončíme.”
Divil bych se, kdybych se poté ohlédl a ještě ho viděl. Nejvíc frustrující bylo, že také ovládal nějakou časoprostorovou techniku. V životě se mi nestalo, abych čelil proti někomu s podobnými technikami. Jak mohlo tohle všechno ze mě udělat něco nejlepšího? Věřit jsem jim nemohl, ale rozhodl jsem se na čas přistoupit na jejich hru.

Bylo zbytečné tu dělat značky, písek neustále měnil svou polohu díky větru a dohrabat se země by nevyšlo. Východním směrem se mi zdály být porosty stromů hustší, vydal jsem se tedy tam. Přišlo mi hloupé dohledávat se okraje hřiště, neočekával jsem, že bych tam našel něco zajímavého. Začal jsem se více soustředit na stránku přežití, a tu bojovou jsem odsunul na neurčitou dobu. Jako prioritu jsem si vytyčil najít vodu. Úkryt jsem nemohl mít ani blízko či daleko. Nebylo tu nic, žádný zbloudilý kámen, který by mi mohl poskytnout přístřeší už vůbec ne. Znenadání mnou projela vlna podezření. Přikrčil jsem se u jednoho z kmenů stromů a zastavil svůj dech. Trochu chakry jsem dal do prstů a rozhodl se na ten strom vylézt dřív, než bude pozdě. Použil jsem jen ruce, protože boty by mohly dělat dřením o kůru nežádoucí hluk.někdo pode mnou procházel.
„Henge no jutsu,” zašeptal jsem poplašeně tisknoucí rty ke kůře. Změnil jsem se na atypický výrůstek, který se někdy na stromech objevuje. Čekal jsem neodvažujíc se pohnout a snad poprvé se pořádně nadechl. Někdo do mě bouchnul a srazil dolů. V té chvíli jsem se proměnil zpět. Otočil mě na záda a nastavil pěst.
„Dost chabý, tohle u nás umí prokouknout malý děcka, ale to bys ty měl vědět nejlíp. Dlouho jsme se neviděli, dokončíme to?" Tohle nebyla otázka, věděl jsem to. Nikdy to nebyl velký řečník, ale mně asi měl stále co říct. Ruku poslal proti mé hlavě, přitom mě držel za oblečení na hrudi. Uhnul jsem podle svých možností a svou rukou ho praštil na vnitřní stranu loktu. Převážil své tělo a začal padat na zem. To byla chvíle pro můj útěk.
„Já s tebou nebudu bojovat, už to pochop!" zkousl jsem ret lítostí. Vyskočil na nohy a hodil speciální kunai do velké dálky. Stačil vstát a vydat se ke mně, ale věděl co udělám.
„Zbabělče," procedil mezi zuby.
„Nech to být, Boro," prosil jsem ještě jednou.
„Nikdy."
Přemístil jsem se.

Po pár kilometrech jsem zastavil svůj běh a skočil do houští, kde jsem se stal cizím očím naprosto neviditelný. Musela mi pomoci má sekundární podstata chakry, voda. Když jsem se ocitl v hlubokém stádiu soustředění, mohl jsem ji vycítit i na pár kilometrů. Takových úspěchů se mi však povedlo jen pár v těch nejpříznivějších podmínkách. Přesto jsem usedl do kleku a dlaně opřel o zem. Vpouštěl jsem do ní chakru po malých dávkách, které tvořily signální vlny. Odpověď měla přijít brzy, ale čekal jsem na ni marně. Voda tu nebyla. Povzdechl jsem si, tohle žádný odpočinek nikdy být neměl. Bylo to nejen těžké, čekala mě pomalá, bolestivá smrt, tak si to alespoň přáli, ti, jež jsem neznal ani zdáli. Bezděčně jsem si vzpomněl na tu větu, která oznamovala krvavá jatka, vždyť zabíjení bylo povoleno. Urychleně jsem popadl batoh a nahlédl do jeho obsahu. Vysypal několik svitků, a už mířil rukama k sobě, když za mnou zašustilo listí. Pravou rukou jsem švihl za hlavu a uchopil rukojeť katany. Sklonil jsem krk a zaposlouchal se do těch nejtišších zvuků. Kůže mi ztvrdla a ochladila se, já cítil nepříjemný mráz na zádech, který mě rozptyloval. Byl to jako tvrdý kopanec, impuls, jenž se neopomíjí, to vše zařídil lehký, sotva slyšitelný zvuk blížící se ke mně. Vyskočil jsem a meč ve stejnou chvíli se zvonivou melodií za uchem vytáhl. Udělal jsem kruh loktem, dokud se má zbraň nestřetla s jinou. Chtěla se od ní odrazit, ale já její pozici podpořil silou. Dopadl jsem na nohy a pozoroval svou nataženou paži a pokračoval dál, než jsem dospěl až na hrot oceli a nepřeskočil na majitele pramínku krve.
„Měl to být jen rozhovor,“ naklonil zápěstí s kunaiem a přetlačil mou zbraň k zemi, protože já se nakonec nechal.
„Měl, nemáš se plížit,“ odsekl jsem. Kdyby jen věděl. Nesměl jsem přijít o tu šťastně získanou krev, mohla se mi tak neskutečně moc hodit. Ostří jsem smířlivě sklonil k zemi a poté ho rychle vrátil do pochvy.
„Jak malé děcko,“ hned nato upřel pohled do mých očí, „Dej mi své zbraně,” nakázal mi, přičemž palcem otřel zbývající krev na své tváří a olízl jej. V jeho tváři se neobjevil ani náznak úšklebku, jako by tuto pachuť dobře znal. Zaujal mě tím natolik, že jsem na chvíli zapomněl, co žádal.
„Tvé zbraně,” opakoval se pro jednou. Porozuměl jsem. Svaly na bedrech se mi napjaly, neboť byly v znepokojení z toho, že by měly ztratit tíži popruhů nesoucích obě katany. Nechtěl jsem pokládat další otázku co když, ale má ústa se již ke slovům chystala, přesto jsem je dokázal včas zastavit a vyhnout se dalšímu ponížení. Musel to být klam, tohle přece nemohl chtít. Povytáhl jsem obočí.
„Tohle pro změnu žádná zkouška není, jednoduše to odevzdej.”
Děsilo mě to, opravdu nežertoval. Byl tak mrazivě precizní a dobrý ve všem, co dělal.
„Vrátíte mi je. Mají nevyčíslitelnou hodnotu,” vyžadoval jsem nekompromisně. Na povrch to tak nevypadalo, ale chvěl jsem se jako osika. Pro ninju to znamenalo něco tak ponižujícího a neodpustitelného, že jsem přitom nesměl myslet, jinak bych to nedokázal udělat, vzdát se něčeho, co jsem každý den v ruce držel od útlého věku dřív než bonbóny. Takže vlastně všechno bylo zbytečné, už jen ty myšlenka s využitím krve. Zkusit blafovat a ponechat si skryté dýky mi přišlo zbytečné. Jako tělo bez duše jsem se všeho vzdal, a po chvíli si uvědomoval, jak jsem bez ozbrojení nahý. Jediné, co mi nechal, bylo oblečení – kupodivu mu nevadily kovové pláty na hřbetech rukou – a zbytek sebral včetně lékárničky.
„Neumíš se vyjadřovat, řekl jsi zbraně, a tohle je přeci jejich opak,“ otestoval jsem jeho trpělivost, ale zůstal stále stejně odměřený. Snažil jsem se všechny, co jsem potkal, srovnávat se mnou, přesto jsem došel k tomu, že je to parta herců, kteří ani snad charakter nemají, stali se jednoduše muži bez tváře, až za hrob tvrdí jako kámen, aby se z nich nedalo vyčíst, a vycházelo jim to, jednou se stali tím, podruhé tamtím. Nechtěně jsem si znovu vzpomněl na tu dívku, přestože jsem nevěděl přesně proč, snad mě natolik zaujala svou do očí bijící odlišností od stereotypu.
Znovu jsem se ztratil někam do neznáma, jakmile jsem viděl ostře, odtušil jsem, že se číslo tři myšlenkami pozastavuje nad mým nic neříkajícím zíráním.
„Doufám, že se ti tohle nestává až tak často,“ naklonil hlavu, ale na odpověď nečekal, „Teď nemáš o co přijít, co ztratit, tak pojď.“ Napřáhl tuku se vztyčeným prstem na jednu stranu. Plouživým krokem jsem se tam vydal. Počkal si, až bude vidět má záda a všechny ty věci ukryl. Otočil jsem se pro jednou a naposledy, možná mi to zachránilo život, ale tady se to dělo opakovaně, každé takové další štěstí se pro mě stalo běžným. Neslyšel jsem ho, přitom právě opouštěl zem a s ostřím kunaiem vyhrožoval mému tělu, oznámilo to boj. Byl to hajzl, šílený hajzl. Musel jsem jej odzbrojit, a to okamžitě. Podběhl jsem jeho skok a postavil se do útoku. Ladně přistál a zpražil mě pohledem.
„Neboj, jen štěstí,“ provokoval jsem jej.
Myslím, že tohle byla ta chvíle, kdy jsem v něm vyvolal sympatii nebo se výše jeho geniality přetvářky ještě zvýšila, to vše protože se pousmál. Udělalo mi to radost, třebaže to bylo zvrácené. Netrvalo dlouho a naše výpady se střetly. Byl velmi rychlý, ale i tak to nebylo tempo, které by mi vadilo. Odskočil jsem, abych se v klidu nadechl a zorientoval se v prostoru. Zjevně byl netrpělivý, hned se připravoval k dalšímu útoku, ale byl zadýchaný stejně jako já. Nikdo se nikomu nepodřizoval, oba jsme byli pěstmi i ústupy podobně dominantní. Rozběhl jsem se a on zůstal nehybně stát. Dva metry před ním jsem změnil původní plány a podjel drhnoucím pohybem pod jeho nohama. Rukama jsem se zachytil jeho kotníků a poslal ho k zemi stále ho držíc. Musel spadnout na ruku s kunaiem, neboť jsem mu znemožnil pohyb ještě víc, než jsem předpokládal. Pokusil se vyprostit, ale držel jsem se ho jako poslední naděje na vítězství, tudíž velmi pevně. Vmžiku se otočil na záda, a tím mi zkřížil ruce. Jak jsem mohl porazit člověka, který byl neuvěřitelně silný, ale i chytrý, to jsem nikdy nevěděl, ale potřeboval jsem to dokázat zase. Vstal jsem rychleji než on. Vyhlédl jsem si jeho ruku držící zbraň, ale příliš okatě nato, aby se mi podařilo kunai sebrat. Jako bych šlápl bosou nohou na hada, téměř stejně vypadal tento pokus. Nohou jsem přišlápl paži a druhou zbraň vykopl z jeho sevření. On však odněkud vyčaroval kunai, který vrazil do mého lýtka pomocí druhé ruky. Bolest mnou projela jako paralýza, ani jsem nevěděl, co se stalo, ale všechno mě nutilo dávat pozornost tomu, že pokud se pohnu, budu toho nadosmrti litovat. Cítil jsem každý milimetr oceli, když zbraň vytahoval nazpět. Pokud by mě nechtěl dorazit, nebyl jsem v ohrožení života, i když já vlastně nevěděl nic, nemohl jsem nad ničím polemizovat. Tohle byl nečistý souboj, ale už dávno jsem se naučil, že výhra je výhra, přesto jsem nebyl ten typ, který by podpásovku neoplatil. Přemístil jsem se ke kunai, sebral ho a vrátil se. Bodl jsem kolmo, nejpřirozeněji vůči mému tělu, na lepší ránu jsem se zmoci nemohl, noha mne zradila okamžitě. Cítil jsem, že jsem do něčeho páchnoucího po jiné než mé krvi narazil, ale jak jsem později se zklamáním zjistil, pořezal svou ruku, když ji nechráněnou chytil ostří, abych se netrefil mezi žebra. Nevnímal jsem čas, a už vůbec ne rychlost, jakou jsem poslední poraženecký výkřik do tmy provedl, proto jsem neúspěch svedl na to.
Zavřel jsem oči, představoval jsem si, že je to tak méně bolestivé. Musel se nade mnou sklonit, až moc dobře jsem totiž slyšel syčivý zvuk pohrdání, přidal jsem si k tomu ten postoj neznámé dívky a musel jsem se ve chvíli utrpení zasmát. Možná si myslel, že mám halucinace, ale já byl při zemi až moc.
„Postarej se o sebe, ráno v šest bojuješ, domluvím ti to,“ hlas zněl jen jako ozvěna, nečekal jsem na to, až ho pochopím, byl jsem na cestě tam, kde přebývalo to, co mě mohlo osvobodit nejrychleji, Kyuubiho chakra. Osaměl jsem ve stejnou chvíli, kdy jsem ji ucítil rozehřívat mou kůži. Věděl jsem, že je tma a mně tímto jednáním hrozí velké nebezpečí, když budu tak ostře zářit do všech stran jako maják, ale tentokrát to byla opravdu jediná možnost, jak se z toho strašného srabu dostat. Ani náhodou mi nepomáhalo přemýšlení, že to zítra bude stejné, potom zase a zase, ale tohle byla jediná věc, v které jsem si mohl věřit, já to musel přežít.
Ráno začalo příliš brzy, i přesto jsem vstal s velkou chutí to tomu zmetkovi stonásobně oplatit, určitě to byla ta motivace, která mě hnala kupředu tak prudce. V celém lese vládl klid a mír, až to začalo nejednoho děsit. Řekl, že budu bojovat. Už jsem sice byl fyzicky v pořádku, ale připravený se tomu říct nedalo. Jak jsem se mohl donutit jít někam, kde mě čekalo jen utrpení? Kde a s kým jsem to vlastně byl? Těch otázek bylo tolik, že se mi obracel žaludek. Vystoupil jsem z lesa do brzkého ranního světla slunce, bylo jako kopanec po dlouhém spánku, ale ještě více zapůsobilo něco jiného. Pozvedl jsem hlavu a prohlédlo si lidi kolem. Byl tam Bora, neměl jsem problém ho z dálky poznat. Složil jsem ruce na prsou, abych se pokusil uklidnit rozechvělou hruď, která mi ztěžovala dýchání. Ale byla tam i ona, ta, které jsem dlužil poděkování. Ale hlavní pozornost se upírala k samému středu prostoru. Byl tam muž, mladý a už od pohledu silný. Něco uvnitř mi říkalo, že je to jeden z vysoce postavených Kuro. Po jeho pravici stála žena, vysoká a nádherná, přesto bych s ní pro jistotu nepromluvil ani slova. Jak jsem se přibližoval svým plouživým krokem, zachytil jsem její pohled. Vzduch se proměnil na strašné mrazivé ráno zimy, kdy se i lední medvěd bojí vstát. Prohlédla si mě od hlavy až k patě a zasmála se, také dokázala tak perfektně měnit tváře, jak to tu bylo zvykem. Šťouchla ramenem do kluka nalevo, doplňoval celou tu podivuhodnou trojici. Byl to trojka. Přistoupil jsem tak blízko, že jsem jí mohl odezírat ze rtů. Smála se mu, že si vybral mě. On věděl, že se zajímám, možná proto neodpovídal. Stále hlavní pozornost však měl muž.
„Vy jste ti, co prošli kvalifikací. Tohle je zkouška jouninů.“
„Chci svobodně odejít,“ zařval pisklavý hlas jedné z mála žen. Já se za ní překvapeně otočil, ne ona to nebyla.
„Tak zemři. My jsme si vybrali vás, ne naopak,“ bylo jí odpovědí.
Nemohl jsem popsat své hluboké zklamání a znechucení. Bylo to povrchní, krvechtivé, ale hlavně nemorální. Tohle nebyla zkouška jouninů, došlo mi to. Šlo o vycvičení nejlepších vojáků pro studenou válku. Na to jsem se já hodil nejlépe, věděl jsem to. Ale mně nevadilo, že se stanu tím nejlepším ze strojů, vždyť toho přece nikdo nezraní.

*********************************

Nezacházeli se mnou jinak jen proto, že jsem holka. Jsem jí stále? Vždyť v boji jdou pohlaví stranou... Asi ne, už ne. Stala jsem se tím, kým je on.