Nabídka, která se neodmítá II.

Žena s ním dalších pár hodin nepromluvila a jeho podezření, že je to pouhý klon, se o to víc zvětšovalo. Od jeho ponižující rezignace uběhlo dost času, už dávno sešli z pouště a kráčeli po vyšlapané cestičce lesem. Vlhký vzduch jej navzdory úlevě od vyhřátého písku nepříjemně mrazil a on si čas od času promnul holé paže. Žena se po něm ještě ani jednou neotočila, kráčela pořád stejně a bez jediného zakolísání. 

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí. Žena se náhle zastavila a Sasori, který si od ní udržoval bezpečných šest metrů, se prudce zastavil, připraven čelit jakékoli reakci. Modrovlasá kunoichi se zlehka usmála a Sasori si všiml, jak ty zlaté oči zněžněly, jak jí úsměv sluší. Bylo jisté, že se nesmála často. 

„Jsem Konan,“ odvětila tiše. „Omlouvám se, že jsem se hned nepředstavila. Když jsem tě potkala, tvé jméno už jsem znala.“

„Kdo ti o mně řekl?“ Snad nešlo poznat, jak mu to vadilo. Ne, že by hrál na nenápadnost, koneckonců za sebou nechával zničené vesnice a vyděšené přeživší, ale že ji poslali speciálně pro něj… to nebylo moc příjemné vědomí. Možná ho monitorovali už déle, sledovali jeho činnost, analyzovali jeho taktiky boje, možná proto Konan nebyla překvapená, když jí předvedl pýchu svého umění, samotného Třetího Kazekage. Zřídkakdy se s někým utkal víckrát, zřídkakdy měl soupeře, který věděl, co od Sasoriho očekávat. Kdyby o něm nic nevěděla, vyhrál by. Určitě. Nikdy ho nikdo neporazil.

Podvodnice jedna. 

„Naše organizace je teprve v počátcích, a náš zdroj nám dodává jen jména schopných ninjů. Patříš k nim, to by ti mělo stačit,“ řekla, z její tváře se vytratil úsměv a ona zase zněla jako stroj, neosobně a bezcitně. Možná špatně volil slova. 

„Nemůžeš po mně přece chtít, abych tě slepě následoval, když ani nevím, k čemu potřebujete mé schopnosti. Jsem umělec,“ řekl uraženě. Nemusel to ani hrát. „Nechci žít v nevědomosti, k čemu bylo mé umění využito. Nedovedu tvořit pro někoho, kdo mi pak ani neřekne, čeho jsem byl součástí.“ 

Byla to zčásti pravda, zčásti sprostá manipulace. Konan se k němu opět otočila, zlaté oči málem vrhaly blesky, a Sasori se nejen že znovu zastavil, pro jistotu ještě couvnul. 

„Sám jsi přiznal svou porážku a vzdal ses práva volby,“ zasyčela na něj. „Chceš vzít zpět své slovo, loutkáři?“ Ačkoli mluvila tiše a zdánlivě klidně, z jejího hlasu odkapával jed. Sasori si to ani nestihl uvědomit, ale automaticky padl do role, která ho v drtivé většině případů zachránila před jistou smrtí. 

Jeho oči se snad zázrakem ještě zvětšily, zaleskly se, dokonce se zdálo, že se o pár centimetrů zmenšil. Jestli tohle fungovalo na lakomé majitele hotelů, kteří ho pak nechali přespat v teple a suchu zadarmo, muselo to zabrat i na ženskou.

„Samozřejmě že ne, mé slovo stále trvá. To, že jsem se vzdal práva volby, neznamená, že mě přestalo zajímat, ke komu se mám přidat a proč,“ vyhrkl a nevinně zamrkal.

Zamračila se na něj jako čert. Dobře, asi to nebude tak jednoduché. Konan jeho lest prokoukla příliš rychle. Dokonce i jeho babička, která ho znala lépe než kdokoli jiný, mu na to pokaždé skočila.

„Nepokoušej své štěstí, loutkáři,“ pronesla temně. „Vzala jsem tvou rezignaci a nezkřivila ti jediný vlásek na hlavě, to je laskavost, pro kterou bys u kohokoli jiného musel žadonit na kolenou. Já se smilovala. Takhle se mi odvděčíš?“ Přiblížila se k němu a Sasori, který věděl, že je zbytečné se bránit bez svitku i s ním, jen čekal, co se stane. Nevedla ho přece tak daleko proto, aby ho nakonec stejně popravila. Konan se zastavila jen kousek od něj. „Jsi schopný a neobyčejný shinobi,“ řekla. Sasori překvapeně zamrkal; čekal nějakou urážku či ránu do čelisti, cokoli spíš než kompliment. „Naše organizace tě považuje za výjimečného a poskytuje ti šanci konat ve svém zájmu pod naší ochranou, a to jen za malou protislužbu. Jsi silný jen s kusem dřeva před sebou, máš spoustu slabostí a jsi stále ještě dítě. Máš se co učit a rozhodně nejsi v postavení, kdy bys mohl vyjednávat.“ 

Nemohli toho o něm vědět tolik, když ho považovala za dítě. Byl nejspíš starší než ona, ale… no, bylo mu geneticky dáno a on nebyl nevděčný. Protivníci, kteří ho podceňovali, byli snadnou kořistí.

„Takže nesmím vědět, o co se vaše… naše organizace snaží?“ zeptal se opatrně, dávaje důraz na to, že už se dávno považoval za právoplatného člena. „Chtěl jsem znát její cíl jen proto…“ 

Konan ho umlčela pouhým mávnutím ruky. „Tuhle informaci nejsem oprávněna ti poskytnout,“ odpověděla znovu tím jemným zasněným hlasem.

„Takže mému členství bude ještě něco předcházet?“

„Rituál.“ Konan přikývla, a zcela lhostejná k tomu, jak se na to slovo loutkář celý otřásl, pokračovala v cestě.