Špatné rozhodnutí? Kdo ví... 04

Megumi vstoupila s tácem jídla do pokoje dívky, která se jí představila jako Shika. Dívka seděla na posteli opřená o hromadu polštářů a zamyšleně se dívala z okna.
„Nesu ti jídlo,“ přistrčila jí tác do klína.
„Děkuji.“
Megumi se postavila k oknu a čekala, až dívka dojí.
Kolem bylo ticho. Slyšet bylo pouze klepání hůlek o misku.
Kromě těch několika vět se mnou nepromluvila ani slovo. Jenom se mi představila. Od té doby téměř nic. Neřekla odkud je, co tam dělá…
Megumi se koutkem oka zahleděla na dívku, která pomalu jedla.
Stále ten stejný smutný zamyšlený výraz, po kterém se čas od času kmitne záchvěv strachu. Co se ti stalo?
Povzdechla si a opět se zahleděla z okna. Nemá smysl se tím zabývat. Ptát se jí nebudu. Stejně by mi to nejspíš neřekla.
Klepání hůlek ustalo.
„Chutnalo?“ zeptala se s úsměvem, když od dívky přebírala tác s prázdnou miskou.
„Hai. Bylo to dobré.“ Výraz ve tváři dívky se nezměnil.
Ani se mi nepodívala do očí. Holka, chtěla bych ti pomoct, nějak tě utěšit… Ale jak, když nevím, co se ti stalo…
Já… Musím odtud pryč.
Otevřela dveře, když se za ní ozvalo: „Chci zpět svoje věci.“
Překvapeně se otočila.
„Svoje věci?!“
„Ano svoje věci.“ Pryč. Co nejdál. Domů. Do bezpečí. Do Konohy.
„Ale to nejde.“
Shika se Megumi podívala zpříma do očí.
„Proč by to nešlo?“ V tónu hlasu zazněl osten zloby. Já odsud musím pryč. Copak to nechápeš?
„Jsi ještě příliš slabá. V tomhle stavu se nikam nedostaneš.“
Obě dvě se ještě chvíli měřily pohledy. Pak Shika odvrátila pohled k oknu. Obloha byla jasná a v dáli viděla rýsující se kraj lesa
Slabá… Nikam se nedostanu… Přerývaně se nadechla. Musím… Ten les… V tom lese…
Zavřela oči. V mysli se jí vynořil obrázek Uchihy. Opět cítila za zády ledovou stěnu, chlad, který jí projížděl tělem a který si ale nezadal s chladem čišící z očí chlapce. Zachvěla se.
„Chci zpět své věci.“
Megumi sledovala dívku hledící z okna. Všimla si záchvěvu strachu, který ji opět přelétl po tváři a odhalil, co se v dívce skutečně děje.
„Shiko,“ oslovila ji jemně.
Dívka se neotočila ani neotevřela oči. V hlavě jí zněl jeho hlas: „Pokud přistoupíš na mou dohodu, máš šanci, že se odtud dostaneš živá. Jsem tvoje jediná naděje.“
„Shiko.“
Dívka otevřela oči.
„Ať se v tom lese stalo cokoli… Ať tam byl kdokoli… Už tam není. Muži tam našli stopy tří osob, ale ty směřovaly ven, z lesa. Teď už tam nejsou. Nemáš se čeho bát. Zůstaneš tady, dokud se neuzdravíš.“
„Jsem zdravá!“ otočila se Shika s výkřikem. „Zranění už mě nebolí. Dokonce se mohu hýbat!“
„To že tě nic nebolí neznamená, že je vše v pořádku,“ odpověděla Megumi chladně.
„Teď si pořádně odpočiň. Jestliže se odtud chceš co nejdříve dostat, potřebuješ energii,“ otočila se ke dveřím.
„A jestli chceš energii, musíš odpočívat a nevymýšlet hlouposti,“ dodala a dveře se za ní zabouchly.
Shika chvíli hleděla na dveře, pak se s pláčem vrhla do polštářů.
Venku zacvrlikal malý ptáček radostí nad nádherným dnem.

V KONOZE

Do kanceláře Hokage naléhavě vtrhla Schizune.
„Hokage-sama! Tým Senrai se vrátil!“ vyhrkla.
Tsunade se na židli prudce narovnala.
„Kdy?“
„Teď.“ Hnědovláska s vydýchávala z prudkého běhu. Několik dní hlídkovala u brány Konohy a čekala na první zprávy o postrádaném týmu, který měl důležitou misi. Podle dostupných zpráv tým v pořádku dorazil na místo určení a získal svitek se silnou technikou, který měl být v Konoze ukryt. Pak se po nich slehla zem.
Tsunade si oddechla. Jsou zpět.
„Ale…“ Schizune se odmlčela a podívala se kamsi do kouta.
Tak kdo je to tentokrát? Kdo z nich se nevrátil?
„Ano?“
„Shika se nevrátila.“
Shika. Tsunade se snažila potlačit svíraví pocit, který se jí zmocnil vždy, když se dozvěděla, že někdo z jejích věrných se již nevrátí.
„Podrobnosti?“
„Vím jenom, co mi sdělil velitel pátracího týmu.“
Tsunade svou asistentku kývnutím vybídla, ať pokračuje.
„Podle pátracího týmu se tým střetl s asi třemi shinobi. Tým byl nucen se stáhnout z boje a na nějakou dobu vyhledat úkryt. Členové utrpěli více či méně vážná zranění. Shika už s nimi nebyla.“
Tsunade opět přikývla.
„Vyřiď kapitánovi týmu, ať se jeho tým připraví na cestu. Dovedou dvě jednotky ANBU na místo boje. ANBU vyřiď, že budou pátrat po té zmizelé dívce. Jestliže tam nebylo její tělo, může být ještě naživu. Ať pátrají všude. Po celé zemi.“
„Hai.“
„A pošli dovnitř Senrai.“
„Hai.“
Za Schizune se zavřely dveře. Hned vzápětí se opět otevřely. Dovnitř vstoupila žena v potrhané jouninské uniformě. Na několika místech byla od krve. Na ruce, noze a hlavě měla obvazy napůl prosáklé krví. Od hlavy k patě byla od prachu a bláta. Její jinak krásné vlasy byly rozcuchané, plné větviček a listí. Na Godaime se dívala prázdnýma, unavenýma očima.
„Takže, Senrai?“
„Ztratili jsme Shiku,“ vydala ze sebe dutým hlasem.
„To vím. Dál?“
Senrai se nadechla.
„Byli to Orochimaru, Kabuto a Sasuke.“