Ale život jde dál 2. kap.

„Hele, už vidím vesnici!“ zvolal Naruto na kamarády, když před sebou spatřil budovy.
„No konečně, už mě bolí nohy...“ zaradovala se Sakura a Jomei souhlasil.
„Doufám, že tady mají ramen...“ zasnil se Naruto a Sakura jen zakroutila očima.
„Je to s tebou beznadějný Naruto.“ Ten se jenom zachechtal. Se smíchem zpomalili a šli po cestě vedoucí do středu města. Ale něco bylo špatně. Ať se ti tři rozhlíželi sebevíc, neviděli jedinou živou bytost. Ale vesnice nejevila jinak žádné známky napadení, tak kam se všichni poděli? Potichu a obezřetně šli ulicí. Byli nervózní, čekali, že přijde něco zlého.
„Tohle se mi vůbec nelíbí...“ upozornil Jomei a Naruto a Sakura jen přikývli na souhlas.
„Pozor!“ Sakura zbystřila, když jim do cesty skočili tři postarší, zamaskovaní, ozbrojení ninjové, připravení k útoku. Naruto a Jomei instinktivně sáhli po zbraních.
„Co po nás chcete?“ zeptal se Naruto.
„To je ale náhoda, právě jsme se chtěli zeptat na to samé...“ utrousil jeden z cizích ninjů. Jomei zaostřil a všiml si jejich čelenek.
„Vy jste z Kamenné?“ zeptal se a poněkud polevil v obraně.
„Ano...“ odpověděl zase ten stejný chlápek.
„Jste z Akatsuki?“ zeptal se na rovinu další z nich, takový menší, obtloustlejší.
„Cože?!“ vybafl Naruto.
„Akatsuki už neexistují!“ rozzlobila se na ty neinformované lidi Sakura.
„To vkládejte dětičkám! Kdo teda podle vás vyhlazuje zdejší vesnice?!“ promluvila třetí osoba, evidentně žena. Listoví se zarazili.
„To jsme přišli zjistit,“ nadhodil Jomei a bylo vidět, že nepřátelé znervózněli.
„Co tím myslíte?“ optal se nejvyšší z nich, zřejmě vedoucí týmu.
„Jsme tady na misi, máme za úkol pomoci zdejším vesnicím...“ vychrlil hned Naruto. Sakura do něj dloubla. Nemuseli prozrazovat víc než bylo nutné...
„A jak to dokážete?“ vzal si zase slovo ten malý.
„Vidíte ty čelenky? To je snad jasný důkaz,“ poukázal Jomei na čelenku, kterou dostal od Tsunade po příchodu do vesnice a kterou měl upevněnou na ruce.
„Hele, co kdybychom odložili zbraně a potom si můžeme popovídat...?“ ztratila trpělivost ta žena a hodila na zem svůj kunai.
„Souhlasím...“ přitakala Sakura.
„To teda není dobrý nápad, Sakuro-chan!“ varoval ji Naruto, stále stojíc ve střehu.
„Taky si myslím!“ okřikl ten vysoký svoji partnerku.
„Fajn, tak vy se tady dál hádejte a my tady se... Sakurou, že? My si se Sakurou zajdeme tady na nějaké jídlo...“ odbila je kunoichi a Sakura se falešně usmála. Poznala, že ta milá dáma to jen hraje.
„Jasně, mám hlad jako vlk...“ přidala se k ní Sakura a ještě než odešly, nenápadně mrkla na Jomeie, aby si s Narutem nedělali starosti. Naruto to samozřejmě nepochytil a chtěl se za Sakurou rozběhnout, ale Jomei ho zadržel.
„To je dobrý, Naruto...“ uklidňoval ho. Ten se tedy zastavil a nevraživě si měřil toho dlouhána.
„Stejně víme, že tady nejste na žádné misi, tak přestaňte předstírat...“ osopil se na Naruta tlustý chlápek.
„Co to kecáte za kraviny-ttebayo?!“ nechápal Naruto.
„To my jsme tady na misi...“ objasnil vysoký.
„E?“ nechápal to Jomei.
Po dalším rozhovoru, který se táhnul velmi dlouho, z těch ninjů vytáhli, že je si Vodopádová taky povolala na pomoc. Zřejmě byli ve velké tísni, když si objednali dva týmy. Naruto, Jomei a Nobu a Ryota, jak se představili ninjové, se dohodli a nakonec se přidali k Sakuře a Kaedě, které, jak Naruto s potěšením zjistil, zalezli do jakéhosi ramen baru. Tam si mohli všichni v klidu a beze zbraní popovídat.
„Situace je zde velmi vážná... Lidé se bojí vyjít ven ze svých domovů, jsou zalezlí, mají strach, že přijdou ti, co zpustošili i ostatní vesnice. A není se jim co divit, protože jak jsme zjistili, ti padouši postupují podle systému a dalším terčem má být právě tahle vesnice...“ vysvětloval jim Nobu, ten vysoký ninja.
„Sakra, proč jsme lezli zrovna do téhle vesnice...?“ zalitoval Jomei a vysloužil si pěkně tvrdý kopanec pod stolem. Upřel na Sakuru nevinné očka.
„A jak jste to všechno zjistili?“
„Pátrali jsme po těch již zničených vesnicích a shromažďovali informace. Nebylo tak těžké zjistit, kudy kdy procházeli a určit tak směr jejich cesty...“ objasnila Kaeda a Sakura se trošku začervenala. Vlastně by tohle měli dělat oni, ale tým Nobu tady byl dřív. „Taky by jste na to jistě přišli, kdyby jste hejbli zadkama a přišli sem dřív a nenechali ty chudáky lidi čekat!“ doplnila a Sakuře se protočili oči. Málem vybuchla, kdyby ji Naruto nezadržel.
„No tak Kaedo...“ napomenul ji lehce obtloustlý Ryota.
„No co...?“ ušklíbla se na něj.
„Fajn, myslím, že vzhledem k tomu, že máme všichni stejné zájmy, a sice zjistit kdo jsou ti vrahové a ochránit zdejší lidi, měli bychom spolupracovat...“ navrhl všem Jomei a oba týmy přikývli. „Super...“
„Ale měla bych jeden dotaz...“ ozvala se Sakura a hodila očkem po Narutovi, který pokynul hlavou na znamení souhlasu. Otočila se na ty tři shinobi. „Předtím, jste se nás ptali, jestli jsme z Akatsuki... říkali jste, že stále existují... Jak to můžete vědět, máte to z nějakých spolehlivých zdrojů, nebo jste to jen milně vydedukovali?“ optala se Sakura s nadějí v hlase, že je to jen omyl.
„Máme to z těch nejspolehlivějších zdrojů... řekli nám to jediní dva lidé, kteří přežili jejich útoky...“ odpověděl zcela vážně Nobu a v Sakuře a Narutovi jako by se na chvíli zastavil život. Nechtěli uvěřit svým uším.
„To přece nemůže...“ zašeptala Sakura.
„Sakra!“ Naruto naštvaně praštil do stolu pěstí.
„Dalo se očekávat, že Itachi zkusí opět obnovit organizaci...“ povzdechl si Jomei a Naruto se na něj překvapeně podíval. I tým Nobu se se zájmem podíval po Jomeiovi.
„Ty jsi o tom snad věděl?!“ Naruto byl překvapený, že to Jomei bral s takovým klidem.
„No... Pátá se mi o něčem takovém zmínila...“ zaváhal Jomei a Naruto se nasupeně zvedl a odešel z restaurace bez toho, aby si počkal na jídlo.
„Tak prosím, tady to je...“ přinesla servírka objednaný pokrm, ale nikdo ji v tu chvíli nevnímal...

--------------

Naruto rázně kráčel liduprázdnou ulicí a se vztekem vzpomínal na Itachiho... na všechno co způsobil, na to jak všem ublížil, když... Nenáviděl ho, teď už věděl, jak to kdysi cítil Sasuke. Teď už chápe, proč se tak slepě honil za pomstou... I on sám měl teď sto chutí najít Itachiho a pomstít se! Ale...
„Naruto, nesnaž se ho najít, promarnit svůj život za cílem pomstít se... Nedělej stejnou chybu jako já... jenom žij...“ před očima se mu mihl obrázek jeho umírajícího přítele, vzpomněl si, na jeho slova...
„Sakra Sasuke, ty jsi tak protivnej... proč jsi mi to říkal...? Nejradši bych teď...“ mumlal si sám pro sebe. Šel s hlavou skloněnou a sledoval jen cestu co mu ubíhá pod nohama.
„Á, to je k zbláznění!“ postěžoval si a nakopl kámen co ležel na cestě.
„Ehm...“ uslyšel za sebou a otočil se. Před ním stál malý černovlasý chlapec, co držel v rukách nějaké ovoce. Naruto se na něj tázavě podíval. Chlapec váhal, bylo na něm vidět jak je nervózní, očima stále tikal po okolí a snažil se nepohlédnout Narutovi do očí. Na chvíli se zdálo, že se snad strachy rozbrečí, ale nakonec jen natáhl ruce s jídlem k Narutovi.
„V-vy jste nám prý přišel na pomoc a... uhm... no... celá vesnice je Vám moc vděčná...“ pronesl chlapec a Naruto se na něj chvíli překvapeně díval. Pak se jen usmál a sklonil se k dítěti.
„Arigatou...“ opatrně si od chlapce vzal dar, který mu nabízel. „Udělám co budu moct, abych vám pomohl. Proto jsem přišel...“ usmál se na kluka a ten se na něj zadíval s respektem. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho. Klučina na chvíli zaváhal.
„H-Hiroshi!“ oznámil mu.
„Těší mě, Hiroshi-kun. Já jsem Naruto...“ podal mu ruku a Hiroshi se na něj usmál a s radostí ji přijal.
„Poslyš, jak to, že jsi venku? Všichni ostatní jsou přece schovaní doma...?“ vyzvídal Naruto.
„No já... Já nemám rodinu... ostatní mě poslali, abych Vám tohle předal a...“ snažil se to rozpačitě vysvětlit. Naruto ho zadržel úsměvem.
„Tak to jsme dva co nemají rodinu...“ Hiroshi se na něj vyjeveně podíval.
„Vážně?“ podivil se.
„Mhm... Ale našel jsem si kamarády a tak jsem spokojený... máš taky kamarády?“
„Ne... nikdo se se mnou nechce přátelit...“ posmutněl Hiroshi.
„No tak můžeš to brát tak, že teď už jednoho kamaráda máš...“ Naruto k němu zvedl palec. „A neboj se, časem tě někdo uzná a ty si sám najdeš další přátelé, spoustu! Protože jakmile tě přijme jeden, ostatní se přidají a potom budeš mít znovu rodinu...“
Hiroshi se rozzářil jak vánoční stromeček.
„No, já už budu muset jít, ale neboj, určitě se ještě potkáme...“ konejšivě mu položil ruku na rameno a Hiroshi kývl.
„Tak zatím Hiroshi!“ opět mu podal ruku, na rozloučenou.
„Dewamata!“ prohlásil s úsměvem a Naruto odešel s dobrým pocitem. Ať už je život sebekrutější, člověk stále nachází nové přátelé... Stále je kolem naděje... Naděje, že nenávist se vytratí a vybledne... Sám předtím přeci říkal, že člověk se nesmí utápět v minulosti, ale užívat si s přáteli, které ještě má. Tohle on sám vtloukal Sasukemu, co by to byl za pokrytce, kdyby se nedokázal řídit vlastními radami? Na tohle nesmí zapomenout, ať už je jeho nenávist k Itachimu sebevětší...