Shadow on Soul 3.Díl

3.Díl

9:10 na jenom z ostrovů v Mizu no Kuni v sopce.

Dívka potichu přešla ke Kisamemu, který byl probodnutý skrz na skrz zuby vodního draka a visel mu v tlamě. Proudy krve dopadaly na čistou vodní hladinu a rozpily se v krvavou šmouhu, která se po chvíli smísila s vodou. Kisame k ní zvedl hlavu, dívka přešla až k němu, namáhavě dýchal, bylo jasné, že jeho konec přichází.
„T-ten n-náhrde-lník.“ Dívka ho instinktivně stiskla. „I-ita-chi, on z-zemřel…?“ Dívka smutně přikývla. Chtělo se jí křičet, plakat, ale nic nepřicházelo. Dusila v sobě zármutek a měla pocit, že ji pomalu zabíjí. Spaluje ji,až ji nakonec zevnitř rozežere. „K-d-o ho z-zabil.“
„Madara. Uchiha Madara.“ Odpověděla tiše. „A já pak zabila jeho, nedokázala jsem přijít včas,“ hlas se jí začal chvět : „ možná mohl ještě…“ Kisame zavrtěl hlavou. Věděl o Itachiho nemoci stejně jako ona. Oba dva věděli, že by stejně zemřel, ale v tu chvíli, ona si přála aby tu byl, slyšela jeho slova jako oporu, tak jako dřív. Jeho přítomnost, klid a sílu, které s něho vyzařovaly. Aby je znovu vedl novým zítřkům.
„K-kdo j-si …“ Zeptal se a vykašlal krev. Dívka se k němu naklonila.
„Jeho sestra….“ Kisame k ní překvapeně vzhlédnul a pak se pousmál. Naposledy. Jeho tělo bezvládně kleslo vodnímu drakovi v hubě.
„Gomen nasai…“ Zašeptala dívka a stáhla mu z prstu jeho prsten.

O čtyři dny později.
15:00 v Konoze.

Skupinka ninjů se nacházela kolem hlavní brány. Někteří si házeli kamínkem, ryli do prašné země kunajem a jiní chytali bronz na sluníčku, které příjemně hřálo. Čekali tiše, nikdo nepromluvil, jen nervózní pohledy létaly od blonďatého ninji k tmavovlasému. Sai, který ryl kunajem do země se zahleděl před sebe, spatřil dvě postavy vedle sebe, jak na otěžích vedou koně.
„Jsou tady!“ Vyhrkl. Všechny pohledy směřovaly k Sakuře a Kakashimu, kteří se vraceli.

„Kakashi-sensei, Sakura-chan!“ Běžel je Naruto přivítat. Oba vypadali vyčerpaní, ale šťastní, že mají pro co šli.
„Naruto-kun.“ Vyhrkla Sakura a zamávala mu. Jakmile se k nim Naruto přiřítil, Kakashi se za pochodu začal vyptávat.
„Jak dopadli ostatní?“ Narutův úsměv mu byl dostatečnou odpovědí.
„Máme je všechny!“ Hlásil radostně.
„Nějaké problémy kvůli Sasukemu?“ Zeptal se opatrně a Sakura napnula sluch.
„Ne, vše se už s bábi Tsunade vyřídilo, teda prvně ho chtěli zabít, ale jak jsem řekl, už je to cajku-ttebayo.“
„Dobrá.“ Trojice došla až za bránu. „ Půjdeme za Hokage-sama.“ Zavelel Kakashi a ti kteří doposud seděli se zvedli a šli k budově Hokage.

O hodinu později:

Tsunade seděla ve své kanceláři a skřípala zuby. Hnusné dusno naplňovalo její kancelář a slunce jí svítilo nepříjemně do zad. Metr před její tváří se na ní šklebil blonďatý shinobi, který se dožadoval schválení jejich výpravy.
„Víte aspoň, z které země je?“ Snažila se Tsunade vyzvědět trochu víc. Všichni přítomní se po sobě podívali a smutně sklonili hlavy.
„No výborně!“ bouchla Tsunade zlostně do stolu.
„Víte vůbec, o co mě žádáte?!? Mám vám dát povolení na misi, na které budete hledat neznámého ninju a ke všemu z neznáme země! Nemusím vám snad připomínat, jak je spojenectví křehká věc! Náhodou se někdo dozví o útoku na ninju, který není v bingo knize a máme napadení a pokus o válku na krku!!! Je mi líto, tohle nejde.“
„Tsunade-bachan! My za to nemůžeme, byla daleko a čelenku měla jaksi divně na krku!!“
„To je ještě horší!“ Vykřikla Tsunade a dokonce i Naruto o krok ustoupil.
„Když mě nepustíš, půjdu sám!“
„To nikdy nedovolím!“ Už tak špatný a vydýchaný vzduch byl ještě horší. Atmosféra byla napjatá a každý čekal, s čím Naruto vyrukuje teď.

Stejný čas v Mizu no Kuni :

Černý plášť vlál v důsledku obrovské rychlosti. Dívka ujížděla pryč zledovatělou krajinou severní tundry a neohlížela se zpět. Měla to, pro co jela. Víc ji v tuto chvíli nezajímalo. Prsten Akatsuki se houpal v malém koženém váčku, který byl na šňůrce zapleten koni do hřívy. Už podruhé ve svém životě zabila. Nikdy nechtěla být vrah, ale tyto myšlenky se snažila potlačit. Kdyby byla vrah, zabila by i Suigetsu, ne? A to ona neudělala, nechala ho tam přikrčeného ke zdi ve studené vodě a jela pryč. Nyní měla vytýčený další cíl a ten jela splnit. Jediné, co ji mohlo zastavit, byla smrt.

Opět u Tsunade:

Naruto nervózně zkřivil obličej a v jeho mozečku to šrotovalo, až se mu z hlavy kouřilo. Tsunade jen spokojeně složila hlavu do dlaní. Nebyl to však Naruto, kdo přerušil panující ticho.
„Dejte nám aspoň trochu času, možná že seženeme nějaké informace.“ Řekl Kakashi a odlepil se od zdi, o niž se celou dobu opíral. Tsunade se zakabonila a nehty si vjela do kůže, až na ní zůstaly otisky.
„Dám vám týden. Pokud mi do té doby nepodáte dostatečné informace, tak s hledáním skončíte, jasný??“
„Hai.“ Přisvědčila Sakura a všichni se raději klidili ven z její kanceláře, kdyby si to náhodou rozmyslela. Vyšli ven a tam je po Tsunade zpražilo ještě i slunce. Byl den bez jediného mráčku na obloze a vzduch se nehnul ani náznaken slabounkého vánku.
„Kakashi-sensei, to jste nemohl navrhnout aspoň dva týdny?“ Vyčetl Naruto Kakashimu a šli za ním do uliček, kde byl trošku stín.
„Myslím, že týden stačí.“ Řekl a vytáhl svou nepostradatelnou knížku, která již byla ošuntělá.
„Vždyť ani nevíme, z které je země, ne tak vesnice!“ namítla Sakura a všichni čekali na Kakashiho odpověď. Ten si v klidu dočetl odstavec, než odpověděl.
„Myslím, že díky tomu souboji, který nám předvedla proti Uchiha Madarovi se najde opravdu velice málo lidí, kteří by odpovídali její mu popisu. Navíc je to Kunoichi.“
„Chcete tím snad něco naznačit?!“ Řekla Sakura a v očích se jí blýskalo. Kakashi, který vycítil, že jde do tuhého to popřel.
„Stejně si myslím, že máme co dělat.“ Řekl zkroušeně Naruto, Kakashi se zastavil a obrátil se na něho.
„Tak to bys měl možná začít.“
„Projdu záznamy u ANBU, o člověku jako ona tam snad něco bude.“ Řekl Yamato a zmizel v obláčku kouře.
„Myslím, že můžu také něco najít u Rootu.“ Navrhl Sai a Kakashi to odsouhlasil.
„Sakuro, mohla by ses podívat na nějaké záznamy o ninja koních? Co dovedou, chov a tak. Možná najdeme toho jejího a pak i majitele.
„Hai, sensei.“
„Sasuke, ty se podíváš do historie vašeho klanu a zjistíš co možná nejvíc.“ Sasuke jen přikývl.
„A co já sensei!“
„Ah, Naruto. No, tak ty bys mohl zjistit něco o jutsu, které používala.“
„He?! Sensei! To neplatí, proč tu nejotravnější a nejtěžší práci dostanu vždycky já??!!“
„Na to je lehká odpověď, v tvém vlastním zájmu bych ji ale nerad vyslovil.“ Po těchhle slovech se Naruto nafoukl a byl z ticha.
„A co budete dělat vy, sensei?“ Optala se Sakura.
„Budu jíst, číst, pít, spát, zajdu na rámen a až se mi do rukou od někoho dostanou nějaké informace, tak je zhodnotím.“ A zmizel dřív, než by si mohl vyslechnout spousty peprných nadávek na svou adresu.

O dva dny později v Amegakure no Sato (dešťová vesnice) :

Okolí se zcela změnilo. Krajina už nebyla pokrytá ledem a do očí nebodalz nepříjemné sněhové vločky. Místo nich dívku s koněm smáčely velké kapky hustého deště a zem byla pokrytá obrovskými kalužemi. Zrovna projížděla hlavní vesnicí téhle země a hledala, kam se uchýlit před deštěm. Pochmurné počasí Dešťové ji přivítalo v tradičním pojetí. Byla ospalá a zásoby jí pomalu docházely. Chtěla být na to setkání silná a nic nepodcenit. Uspěchanost nepatřila k jejím vlastnostem, raději si všechno promyslela. Zrovna míjela hospodu. Zastavila koně a seskočila na zem. Poté ho přivedla pod přístřešek a něco zašeptala do ucha. Po chvíli již otevírala dveře, ze které si linulo světlo, teplo, hluk a vůně jídla, avšak i alkoholu. Vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře. Nikdo si jejího příchodu nevšímal a to jí vyhovovalo. Přešla k pultu a upoutala tak pozornost hostinského, který naléval na mističky saké.
„Prosím vás, kde tu seženu nocleh a ustájení?“ Zeptala se a člověk, který přistoupil vedle ní se zaposlouchal do její konverzace s hostinským.
„Ustájení seženeš až na druhé straně vesnice. Musíš jít odtud rovně, až narazíš na most. Za ním se vydáš doleva až k vysoké budově. Nemůžeš ji přehlédnou. A tam se vydáš doprava takovou úzkou uličkou, no a na jejím konci je menší statek. Myslím, že tam jedno stání za rozumnou cenu by se mohlo sehnat.“ Řekl a podal mističky saké dalšímu muži, který přišel k dívce, tentokrát z levé strany. Uchopil mističky a zase s nimi zmizel v davu. Hospodský položil láhev se saké a zašrouboval ji.
„Nocleh ti můžu nabídnout. Není to sice nic moc, ale nic jiného tu neseženeš.“
„Dobrá. Odvedu koně a vrátím se. Děkuji vám.“ A opět šla k východu. Muž, který stál u pultu se naklonil k hospodskému.
„Co myslíš?“
„Bude to Kunoichi, měla na zádech katanu a pouzdra na zbraně.“
„Co by tady tak mladá kunoichi pohledávala? Navíc sama? Moc se mi to nezdá. Asi to oznámím šéfovi.“
„Jo, to bys měl.“
„Zkus se zatím o ní se dozvědět víc. Cokoliv.“ A zmizel dveřmi, kterými před chvílí odešla i dívka.
„No, to víš, že jo.“

Dívka už ležela ve svém pokoji a zrovna dávala kunai pod polštář. Hospodský měl pravdu. Nebylo to kdovíjak příjemné místo a páchlo to tam zatuchlinou. Některá místa zdi dokonce pokrývala zelená plíseň, ale pořád lepší, než spát venku. Koně nechala u sedláka, zdál se jako celkem milý chlap, ale nikomu nevěřila a mluvila jen když to bylo nezbytně nutné. Hlavou jí vířily otázky, ale ty nakonec přemohly vzpomínky. Vzpomínky na šťastné chvilky s bratrem, v jejich zemi. Na své kamarády, ale i soupeře a lidi, co jí ubližovali. Zavřela oči a nechala se unášet na vlně minulosti. Po chvíli přešly vzpomínky ke snům. K tichému, ale ostražitému spánku.

Další den:

Když se dívka probudila, jako první zaregistrovala úplné ticho, rušené jen monotónním zvukem kapek, dopadajících na parapet z vysokého stromu. Vstala a přešla do koupelny, kde si opláchla obličej, aby se trochu probrala. Neměla to vůbec ráda, ale dnes to bylo jiné. Udělala potřebnou ranní hygienu, sepnula černé vlasy a oblékla se. Poté potichu vše sbalila a sešla dolů do hostince. Hostinský se tam právě nakláněl nad dřezem plným pěny a čistil nádobí. Dívka přešla potichu k pultu a jemně si odkašlala. Hostinský leknutím trhl hlavou, ale oddychl si, když viděl, že je to jen ta dívka.
„Zaplatím za nocleh.“ Řekla a vytahovala z kapsičky peníze. Když zaplatila, ještě se k hostinskému otočila. „Nevíte, kde bych tady našla někoho, kdo to tu vede? Vlastně konkrétně jednoho muže, jménem Pein.“ Hostinský při zaslechnutí toho jména sebou trhl a zamračil se.
„Co ty mu tak můžeš chtít. Být tebou, vypadnu co rychleji z téhle země, a to co nejtišeji.“ Řekl a chtěl dívce uštědřit další se zlostných pohledů. Ta už tam však nebyla.

V Konoze:

Sakura běžela uličkou a v ruce držela složku s papíry. Dnes měli první schůzku na které seznámí ostatní s tím, co zjistili a ona měla zpoždění. Jejich sraz byl v malém místním podniku téměř uprostřed vesnice. Když tam Sakura doběhla, všichni už čekali, s výjimkou Kakashiho.
„Ohayo.“ Řekla a odpovědí jí byl stejný pozdrav téměř všech.
„Ohayo, Sakuraaa-chan!“
„Ohayo Naruto.“ Oplatila mu a dodala úsměv. Na Sasukeho se přitom ani nepodívala. „Kakashi-sensei tu ještě není co?“
„Ne, ten aby jednou přišel v čas.“ Zamručel Naruto. Přišla tak jedna z trapných chvil ticha, kdy bylo jen slyšet ranní šum na ulicích a kapky, dopadající do sudu s vodou, který byl na okraji budovy. Kolem bylo staré dřevěné posezení a v květináčích příjemné květiny. Sedělo tu ještě pár dalších lidí, ale ti byli zcela zaujati vlastním rozhovorem, nebo jídlem.

O hodinu později:

Objevil se oblak kouře do mírně tepleného počasí a nejbližší jemu chytil záchvat kašle.
„Ohayo mina. Gomen za zpoždění, ale potkal jsem párek stařenek, které potřebovaly pomoci a pak ta černá koč-“
„-LŽETE!!“ Vyhrkli naráz Sakura s Narutem jako jeden.
„Tak co jste zjistili?“ Řekl Kakashi, aby zamluvil svůj pozdní příchod a pokynul na Yamata.
„V ANBU dokumentech není nic o takové osobě. Žádný sharingan, nebo vzhled, prostě nic.“
„Zajímavé, zřejmě máme co do činění s velmi silným ninjou, který nám běhá po světě a my o tom nemáme ani páru.“ Okomentoval to Kakashi. Jako další si vzal slovo Sai.
„Vkradl jsem se nenápadně do Rootu, ale tam nic také není. Byly tam jen nějaké záznamy o Itachim, ale nic víc.“
„Sasuke.“ Vyzval ho Kakashi a ten si jen povzdychl. Celé noci a dny se hrabal ve všelijakých knihách a dokumentech, vstoupil po tolika letech do jejich čtvrti a dokonce byl i v úkrytu.
„Nic jsem nenašel. Nic o existenci dalšího Uchihy.“ Všichni si nešťastně povzdechli. Jestli kdy o té neznámé někdo něco kdy vědě, měli by to být právě Uchihové.
„Našel jsem pár jejích jutsu.“ Řekl Naruto a zamával jim papíry před nosem. V tom přišel prodavač a oni si objednali něco k pití. „Jsou to jutsu třídy A a výš. Některé jsou podřadnější, například některé katony, které použila, ale měli o hodně větší efekt, než je typické pro nižší třídy.“
„A co ten drak?“ Vyhrkla Sakura.
„Jo, no, to byl celkem oříšek.“ Povzdech si Naruto a pokračoval. „Nikde není zmínka o dracích. Možná byli v několika klanech uctívaní, ale to bylo tak všechno. Věří se, že žili v jedné hoře, která má polohu… a počkat…,“ a vytáhl z kapsičky mapu, kterou rozložil na stůl a přejížděl po ní prstem až se zastavil na jednom z pohoří. „Tady!“
„Hmm..zajímavé.“
„Ale jsou to jen povídačky.“
„Možná by se to mělo prověřit.“ Navrhl Sai, ale nedostávalo se mu moc srozumitelné odpovědi.
„Sakuro?“
„Byla jsem v knihovně a našla jsem něco o těch koní. Není toho moc a většina je hodně stará, chybí stránky nebo je to nečitelné.“ A položila na stůl složku, v níž byla knížečka a pár papírů.
„Takže ti koně mají chakrový oběh a mají zdokonalené některé smysly.“
„To můžou používat jutsu?“ Podivil se Naruto.
„Ne, to opravdu nemohou, ale slouží jim to v hodně málo přístupných terénech, mohou chodit po vodě a další věci, jako my. Jejich rychlost je unikátní a když se opravdu rozeběhnou, je těžké je řídit natož kontrolovat, kam jedete. Proto se od nich také upustilo, protože většina lidí je v plné rychlosti nezvládla. Tito koně mají také něco jako svoje speciální kekei genkai, ale to je opravdu výjimka. Jejich chov není téměř žádný, až na jednu zemi, ta má tradici jejich chovu od počátku vzniku, při ninja válce však byli vybíjení a chov upadal. Nevím, jak je to teď. Žádné konkrétní informace o tom koni nemám.“
„Sakuro, co je to za zemi?“ Zeptal se Kakashi a Sakura pohlédla do papírů.
„Stinná země, nebo také země Stínu. Je to menší země u Větrné, dost na východě u moře. Zemi vede osoba s titulem Kage. “
„Výborně.“ Pochválil jí Kakashi. „Pohoří s draky je také na okraji oné země.“
„Tohle stejně nestačí. Máme jen typ, z které země by mohla být. Tohle nám u Tsunade stačit nebude.“ Řekl Yamato a ostatním nezbývalo něž souhlasit. Tak tiše seděli, přemýšleli a popíjeli své nápoje, kromě Kakashiho. Za několik minut se v sudu z vodou začalo dít něco divného. Naruto, který seděl naproti sudu a měl na něj tak dobrý výhled, vyskočil na nohy a prstem ukazoval na sud s vodou, která se v něm začínala divně formovat.
„Co to sakra je?“ Vyhrkl a Kakashi s Yamatem si nachystali zbraně.
„Počkejte.“ Řekl Sasuke a vstal z lavičky a šel k sudu s vodou, jenž už vyčnívala do výšky.
„Sasuke-kun, co to děláš!“ Vyhrkla Sakura, ale to už se voda úplně zformovala a ze sudu vylezl modrovlasý chlapík, se špičatými zuby, jako žralok a na zádech měl obrovský meč a ještě rudovlasá ženská s brýlemi, která s něho rychle slezla.
„To je Zabuzy!“ Vyhrkl Naruto, který se jako první oklepal a ukázal na meč.
„Oprava, to bylo Zabuzy!“ Řekl modrovlasý týpek a oklepal se.
„Sauke-kun!“ Vykřikla ženština a uculila se.
„Tolik vděku…..“ Odfrkl si Suigetsu a sundal těžký meč ze zad. Ostatní na ně jen nechápavě zírali.
„Kde jste se tu vzali?“ Zeptal se Sasuke.
„Hele, kámo, vybodnout se na svý kámoše bylo od tebe vážně podlé.“
„Já se na vás nevybodnul. Nemůžu za to, že mě svázal Madara a nechal mě poslouchat ty jeho kecy. To vy jste někam zmizeli.“
„Jo, to je pravda. Chvíli jsem si dal takový menší voraz s Kisamem. Lezli jsme až do Mizu no Kuni, na jeden zamrzlej ostrov, do jakýsi sopky. Chtěl jsem získat Kisameho meč a ta malá mrcha mi to hodně usnadnila. Muhehe. Zabila Kisameho, cosi s ním poklábosila a jediný, co mu vzala, byl prsten. Takový plýtvání. Cssss. Tak jsem šlohl Samehadu a zapečetil ji do svitku a pak se rozhodl hledat tuhle pochybnou existenci,“ a ukázal na Karin, která mu věnovala vražedný pohled „ ,abych tě našel.“
„Jaká malá mrcha?“ Vyhrkl Yamato a nepřestával být ve střehu.
„Co já vím. Prostě jakási holka. Byla silná to jo. Sejmula Kisameho raz dva.“
„Měla koně? A černý vlasy? Řetízek na krku?“ Vyhrkl Sasuke od něhož by to málokdo čekal, až Suigetsu poodstoupil.
„Počkej, nemůžeš na mě tak hrr.“
„No jasně. Tvůj malý mozek nestačí ty informace zpracovávat co?!“ Pošklebovala se mu Karin.