Už nejsem tvým hrdinou

Nedočkavě jsem seděl na zemi a čekal na její příchod. Začal jsem být nervozní. Nesnáším, když musím na někoho čekat. Ale rozhodl jsem se to vydržet.
,,No konečně, už jsem si myslel že se tě nedočkám… ale stálo to za to. Sluší ti to, Ino,‘‘ řekl jsem a vstal ze země.
,,No, trochu jsem se zdržela, ale už jsem tady. Promiň, že jsem tě nechala čekat.‘‘ Řekla a její blonďaté vlasy vlály ve větru.
,,Snad abychom šli,‘‘ řekl jsem a vzal ji za ruku.
Rozhodl jsem, že se půjdeme projít. Možná do lesa. Tam se dá totiž dělat spoustu hezkých věcí. Moje hříšná duše myslela jen na ty nejlepší.
,,Ino? Co myslíš, že by se dalo tady v lese dělat? Nikde nikdo...,‘‘ řekl jsem.
,,Jo, dalo by se dělat spoustu hezký věcí, ale já na ty věci nějak nemám náladu, Shino… Nezlob se.‘‘
Byl jsem uražený, ale co jsem mohl dělat. Hezké věci se prostě dělat nebudou...
Stmívalo se. Šel jsem Ino doprovodit. Před jejím domem jsem ji políbil jsem na rty. Byly tak sladké. Chtěl jsem tu chuť cítit znovu a znovu. Byla už úplná tma. Kráčel jsem domů. V dálce jsem slyšel houkání sovy, ale také podivné zvuky. Byly to kroky. No a? řekl jsem si pro sebe a dál se podivnými kroky nezabýval...
Najednou se přede mnou objevil jakýsi neznámý muž. Nikdy předtím jsem ho neviděl. Tvář měl téměř zakrytou. Na sobě měl dlouhý černý plášť.
,,Shino!‘‘ zašeptal tajemně. Z jeho hlasu jsem poznal, že mi nepřišel popřát dobrou noc.
,,Co po mě chceš?‘‘ zeptal jsem se. Neodpovídal.
,,Shino!‘‘ řekl znova, teď už víc nahlas. Odkud mě vlastně zná?
,,Kdo jsi. Nemám čas si tady s tebou hrát hry na jména!‘‘ Snažil jsem se seč jsem mohl, ale kromě mého jména neřekl ani slovo. Zopakoval ho po desáté. Jeho oči si mě přeměřily. Najednou jsem ztratil balanc a zřítil jsem se na zem. Pak už jsem jen vnímal černou tmu.
Ráno jsem se probudil do pošmourného dne. Kde to, sakra, jsem? Ležím na špinavé zemi a kolem mě s údivem procházejí nějací lidé. Někteří mi dokonce mávají. Vstanu a rozhlédnu se kolem. Nepoznávám to tu. Jsem bezdomovec v nějaké skryté vesnici? Co se se mnou stalo? Co bylo předtím? Nic si nepamatuji. To není možné. Ztratil jsem snad paměť???
,,Shino! Proboha co to tu děláš? Nějaká žena mi řekla že se tu válíš po zemi. Vstávej, honem... co jsi dělal?‘‘ Neznámá dívka se mě ptala na to, co jsem sám nevěděl.
,,Hm?‘‘ na nic jiného jsem se nezmohl. Nemohl jsem si vybavit nic z minulosti.
,,Je to tvůj nepřítel, Shino! Zabij ji... zabij ji!‘‘ C-co to bylo? Otočím se, ale všichni lidé už odešli. Přede mnou stojí pouze dívka s blonďatými vlasy.
,,Nepřítel, Shino… Nepřítel!‘‘ Je to můj vnitřní hlas? Znělo mi to v hlavě pořád dokola. Byl jsem jako zhypnotizovaný.
,,Shino! Probuď se. Haloooo! To jsem já, Ino, kdybys mě náhodou nepoznal.‘‘ Řekla a zatřásla se mnou. Ino. Tak se jmenuje. Zdá se mi, že jsem to jméno už někde slyšel. Hlavu jsem měl jako balon. Slyšel jsem dva hlasy jak mluví přes sebe. Nevěděl jsem, který z nich mám poslechnout. Můj vnitřní hlas byl silnější. Zavřel jsem oči. Za chvíli jsem je zase otevřel. Ino ležela nehybně na zemi a mí brouci ji požírali. Ano, brouci, to je to jediné, na co jsem si vzpomínal. Dávám jim svojí chakru jako potravu a oni potom poslouchají mé příkazy. Ale takovouhle věc jsem přece nemohl já přikázat. Brouci, moje nejsilnější zbraň. Z jejích blonďatých vlasů se staly černé. Pomalu se mi začínala vracet paměť. Vždyť ona to moje…!! Nedořekl jsem. Byl jsem oklamán jakousi podivnou sílou. Ale moji brouci se nakonec přece jen vrátili zpět do těla. Paměť se mi dočista vrátila. Vnitřní hlas zmizel.
,,Ino!!!‘‘ rozběhl jsem se k ní a doufal, že ji zachráním.
Bylo však pozdě. Moje milovaná Ino. Jak jsem ti to mohl jen udělat? Vždy jsi mi říkala - jsi můj hrdina. Nejsem tvůj hrdina, jsem tvůj vrah. Ale já jsem to přeci nechtěl udělat. Ale čas nejde vrátit a já to vím dobře sám. Jak já jsem tě miloval. Teď jsem tě zabil. Kdybych nepotkal toho muže, který ani neměl důvod to udělat. Neměl důvod mi vzít paměť na pár hodin. Proč to udělal? Jen tak? Pro radost? Naše společné chvíle jsou už minulost. Osud nám nepřál vést společný život. Někdo má v sobě zapečetěného démona, já tam mám tebe.
Chodím ulicemi, lidé se po mě otáčejí a dívají se na mě skrz prsty. Někdo i křičí: ,,Ty vrahu, zabil jsi svojí vlastní přítelkyni!‘‘ To mi stačí k ráznému rozhodnutí.
Tajně se vplížím do našeho domu. Zabalím si do batohu pár věcí. Se slzami v očích se u brány Listové naposledy ohlédnu. Tady mi bylo vždycky nejlíp...
Čas postoupit do další etapy mého života právě nastal. Je čas jít dál…