Zkoušky lásky 07

tak a je to tady, vy nedočkaví xD ale hlavně se toho pak nelekněte xD

Vklouzla jsem do svého pokoje v prvním patře a lehla si na postel. Bože, po tréninku s Kakashim jsem byla nehorázně unavená. Jako obvykle jsem zamknula dveře a zajistila okna- pro případ, že by mě Tsunade shledala jako vhodný cíl pro své sexuální choutky.
DUP, ozvalo se najednou přímo nade mnou a já ztuhla. Po chvilce jsem se ale musela usmát. Nade mnou byla jen půda, na které byly myši. Jednou jsem se tam šla podívat a stačilo mi to xD.
DUP, zaslechla jsem znovu, ale tentokrát to bylo mnohem hlasitější a intenzivnější. Wow, tohle musela být hodně velká krysa. Budu tam muset někdy nastrašit pasti, abych se jich zbavila.
DUP, DUP, DUP. Bože, tohle znělo jako kroky! Ne, to není možný, už jsem prostě jenom hodně unavená, potřebuju odpočinek. Pořádně jsem se na své posteli uvelebila a zavřela oči. A v tom jsem to uslyšela znovu.
DUP, DUP, DUP. Jenže tentokrát jsem zaslechla i jiný zvuk. Někdo otvíral dvířka vedoucí na půdu! Srdce se mi rozbušilo jako nikdy jindy a já okamžitě vyletěla z postele. Rozhlédla jsme se kolem sebe, ale moc jsem toho neviděla, protože už bylo dost pozdě. Venku byla černočerná tma.
Přiběhla jsem ke světlu a bleskurychle jsem si rozsvítila. Tělo se mi úplně klepalo. Vrzání dvířek ustalo. Zarazila jsme se. V domě bylo úplné ticho. Nezdálo se mi to přeci jen?
DUP, DUP, DUP. Dotyčný už musel slézt z půdy! Ach ne! Prudce jsem otevřela dveře a rozběhla se dolů ze schodů. Díky bohu, že jsem měla pokoj hned u schodiště. Při běhu jsem zahlédla koutkem oka postavu, stojící na konci chodby. Dlouhé žluté vlasy a objemná ňadra. Nebylo pochyb, musela to být Tsunade!
Dostala jsem až ke dveřím a pokusila se je otevřít, jenže… já jsem tak pitomá! Byly zamčené! S hrozivým zamrazením jsem si uvědomila, že klíče jsem nechala ve svém pokoji. Jenže teď tam jít nemůžu, vlítla bych Tsunade přímo do rány!
V duchu jsem zaklela a zalezla do prvních dveří, na které jsem narazila. Kuchyň. Rozhlédla jsem se kolem sebe a po chvilce zoufalství jsem zalezla pod stůl, který byl naštěstí dobře kryt ubrusem. Trochu jsem se uklidnila a zaposlouchala. Nic. Ticho. Jediné, co jsem slyšela, bylo moje k smrti vyděšené srdce, které bušilo, jakoby mu šlo o život.
A pak to konečně přišlo. Lehké kroky, jak Tsunade pomalu sestupovala ze schodů. Myslím, že věděla, že nemůžu uniknout. Vždyť jsem se lapila do vlastní pasti! Vstoupila do chodby a ironicky se zasmála. Myslím, že právě koukala na dveře, které jsem si sama zamkla.
„Tak, holčičko, kampak ses mi schovala?“ slyšela jsem hlas té perverzačky. Seděla jsem tam pod stolem jak přimražená a celá jsem se klepala strachem.
Mé uši zaregistrovaly, jak Tsunade otevírá jedny z dveří, myslím, že tyhle vedly do obýváku. To je dobře, teď snad bude hledat a já mám možnost jí utéct.
Vyskočila jsem zpod stolu a opatrně, abych nenadělala žádný zvuk, jsem otevřela dveře na chodbu. Vystrčila jsem hlavu a rychle chodbu prolítla očima. Nic. Neslyšně jsem si oddychla a po špičkách se vydala na schody.
Nejdřív jsem se však zastavila u dveří do obýváku. Stačilo několik pečetí a Tsunade tam zůstala uvězněná.
Co nejrychleji jsem vylétla do pokoje a začala hledat klíče. Naštěstí jsem je nechala na stole, takže jsem se za chvilku už vracela dolů. Z obýváku se ozývaly duté rány. Tsunade musela zjistit, co jsem jí provedla. Teď musím jen doufat, že není tak dobrá, aby to jutsu prolomila.
Nehodlala jsem však ztrácet čas. Klíčky naštěstí zapadly do zámku okamžitě, jenže najednou se za mými zády ozvalo ohromné PRÁSK a já ucítila za krkem horký dech. Bála jsem se otočit.
Zavřískla jsem v prudkém návalu zoufalství a otočila klíčky v zámku. Dveře se začaly otevírat, když v tom je něčí ruka prudce přibouchla. Teprve nyní jsem se otočila. Nemýlila jsem se, bylo to Tsunade. Perverzně sjela svým pohledem celé moje tělo a přisunula se blíž. Byla jsem přimáčknutá ke zdi.
„Nechte mě na pokoji!“ vykřikla jsem a začala kolem sebe mávat rukama. Tsunade mi je však zkušeně chytila a přimáčkla nad mojí hlavu.
„Tentokrát mi neutečeš,“ zašeptala mi do ucha a svým slizkým jazykem mi olízla tvář. Cukla jsem tváří, ale to bylo Tsunade jedno. Dostala mě a já si to bohužel uvědomovala. Nemohla jsem nic dělat. Vystrašeně jsem začala popotahovat a po tváři mi stekla první slza.
„Ale no tak, Yuki. Bude se ti to líbit,“ ušklíbla se Hokage a s chtíčem mě začala osahávat. Už mi nedržela ruce, a přesto jsem s nimi nemohla hýbat. Musela použít nějaký svazovací druh jutsu.
„Prosím, nechte mě,“ brečela jsem.
„Ale no tak, sama to chceš,“ řekla Tsunade a zajela mi rukou dole. Prohnula jsem se v zádech a vzdychla. Druhou rukou mi sahala na určité věci pod tričkem. Nemohla jsem přestat brečet.
Zřejmě jsem se dostávala do mdlob, protože jsem v uších slyšela známou hudbu, kterou mi vždycky mamka pískala, aby mě rozveselila. Tony se neustále zhlasovaly.
A pak najednou, jako blesk z čirého nebe, se prudce otevřely dveře a dovnitř vešla… mamka! Bože ne, musím blouznit, co by tady dělala? Avšak opak byl pravdou, Takari Ogawa stála ve dveřích a šokovaně sledovala Tsunade. Její tváře začaly žhnout.
„Co…?!“ vyšlo z ní a podívala se mi do očí. Zřejmě z nich vyčetla, že za to nemůžu, protože najednou odhodila tašky, které měla v rukou, a uchopila Tsunade za triko.
„Jak se opovažujete?!!!“ zavřískla a zatřásla s ní. Tsunade stále nechápavě na mamku koukala.
„To musí být nějaký omyl,“ řekla nakonec jen.
„Omyl?!“ Na mamčině tváři šlo vidět, že vzteky jenom pění. „Já vám dám omyl!“ rozmáchla se mamka rukou a vlepila Tsunade takovou facku, že jí tam zůstal rudý otisk. „Okamžitě odtud vypadněte!!!“ Tsunade rychle vyklopýtala z domu.
„To…“ stále nechápala, co se vlastně stalo.
„Zmizte mi z očí!“ zakřičela ještě mamka a rozzlobeně zabouchla dveře. Moje ruce se konečně mohly pohnout.
„Díky,“ řekla jsem jen.
„To nic, drahoušku, to bude dobré,“ utřela mi mamka slzy. Pevně jsem jí obejmula a stále opakovala to slovo… díky…