Přítel z písku... (03) Podivný muž v lese

Dívka si pískala a poskakovala po lesní pěšině. Její spolucestující to již dávno přestali vnímat, smířili se s tím, že se ta holka bude chovat jak malý dítě. Kankurou s Temari si něco šeptali a sem tam se pochichtávali, Baki přemýšlel o tom, že vede svou neteř na smrt. Gaara pozoroval tu zvláštní holku a co chvíli měl chuť po ní jednoduše vyslat smrtící písek a odstranit tak tenhle problém ze svého života.
„Nemrač se!“ otočila se a skákala nyní pozpátku.
„A jak se mám asi tvářit, když musim celou cestu koukat na nějaký blonďatý trdlo?!“ odsekl a zatvářil se ještě hrozivěji.
„Já na rozdíl od tebe vysílám do okolí pozitivní energii!“ vyplázla na něj jazyk.
„Ty jedna malá…hahaha!“ už se chtěl vážně začít rozčilovat, když v tom ho něco rozesmálo.
„Jauvajs!“ křikla Kimiko, protože narazila do stromu a svezla se na zem.
„Spadla na šišku.“ Konstatoval Kankurou a pokoušel se dívku vzbudit.
„To bych nečekala, že zrovna kvůli tobě budou holky vrážet hlavou do stromu.“ Rýpla si Temari do svého bratra.
„Je to její vina, haha, neměla mě zkoušet naštvat...haha...“ písečný Jinchuuriki se dusil smíchy, což u něj bylo krajně neobvyklé.
Ta holka je opravdu zvláštní…
„To byla pecka…“ zamumlala dívka, avšak dále nejevila žádné další známky života.
„Takže jsem ji nakonec zabil a úplně bez písku…“ Gaara si promnul ruce, měl teď o jednu starost míň. I když…ne, takhle nesmí uvažovat!
Vyrazil vpřed, čímž dal ostatním najevo, že na mrtvé se nečeká. Neochotně ho následovali.
Baki se ještě na okamžik zastavil u své neteře.
„Počkej tu na mě, nebo nás dohoň…“ a vtiskl jí do ruky mapu. Cestu do Konohy by měla dívka najít bez problému…

Kimiko otevřela oči. Au, moje hlava! Pomyslela si a hrabala se na nohy. Nešlo to. Nemohla stát. Bolest v pravé noze jí napovídala, že má nejspíš něco zlomeného. Pokusila se vyvolat chakru, provést lékařské jutsu. Nešlo to. Byla moc vyčerpaná.
Slunce již zapadalo a tak byl les pohroužen do čím dál větší tmy.
“Strýčku?!“ žádná odpověď.
“Kankurou?! Temari?!“ volala, ale zdálo se, že ji nikdo neslyší.
Slzy se začaly řinout po její tváři. Nemohla uvěřit, že ji tu nechali.
„G…Gaaro?!“ poslední naděje pohasla. Ani ten kluk tu nezůstal.
Tak…chladný. Tak bezcitný… proč jen si myslela, že by nemusel být takový, jak ho lidé líčí…?
Objala rukama kolena a dál tiše plakala. Její pozitivní energie byla pryč.

Po několika minutách se ozvalo praskání větví. Z křoví naproti ní se ozývaly kroky. Někdo se prodíral…nebo něco… přímo sem. A ona nemohla nic dělat…
Postava muže v bílém plášti se blížila. Kimiko zalil pocit úlevy.
„Kazekage-sama!“ zvolala radostně a upírala pohled na vládce Písečné vesnice. „Prosím, pomozte mi…“
Nechápala, proč se začal smát. Avšak když promluvil, jeho hlas byl úplně jiný.
“Naivní holčičko… tak on tě nezabil?“ ne, tohle nebyl hlas jejich Kazekageho.
Byl mnohem chladnější a… zněl poněkud… jako hadí zasyčení.
„Proč…tohle říkáte?“ nechápala, kdo…nebo co…je tenhle falešný Kazekage…
„Protože zcela evidentně, jak sis už jistě domyslela,“ pomalu sundával velký bílý klobouk z hlavy, „Nejsem ten, za koho mě máš.“
Zčistajasna začalo pršet. Blesk rozčísl oblohu a odhalil nebohé Kimiko nejděsivější tvář, jakou kdy viděla. Bledou, jako stěna… bílou, jako čerstvě padlý sníh…jako tvář ducha.
A ty oči…
Děsivé, divoké hadí oči. Jen do nich hleděla a trnula hrůzou. Tak moc se toho muže bála.
„Kdo…k..kdo jste..?“ místo jejího obvyklého hlasu jí z úst vyšlo jen tiché zachroptění.
Sklonil se k ní, až mu dlouhé, mastné černé vlasy téměř zakryly bledou tvář.
„Uklidni se, nic ti neudělám.“ Zasyčel jí do ucha.
„Nevěřím…“ nedokázala se uklidnit, nemohla tomu muži důvěřovat. „Kdo jste?“ zopakovala svůj dotaz.
„To nepotřebuješ vědět…“ ještě chvíli si ji prohlížel, jako kdyby snad zkoumal její schopnosti…její duši… byl to hrozný pocit.
„Možná je dobře, že tě pískový Jinchuuriki nezabil…“ prohodil zamyšleně.
„Prosím…kdo jste..?“ ještě naposledy se zeptala.
„To se dozvíš, až se rozhodnu, co s tebou.“ Jeho ruka zaplála podivnou temnou chakrou. Přiložil ji k dívčině zraněné noze. V tu chvíli ucítila, jak se jí vrací síla.
„Proč mi pomáháte?“ už zase mohla normálně mluvit.
„Jdi za nimi do Konohy. Můžeš být stále užitečná....“ muž se začal vzdalovat, mizel ve tmě.
„Ještě se uvidíme, Kimiko…“ poslední věta zasyčela ve vzduchu a dívka zase osaměla.

Nevěděla, kdo to byl, netušila, proč se vydával za Kazekageho. Ale věděla, že musí varovat strýčka, Kankura, Temari… a ano, i Gaaru.
Postavila se na nohy. Už zase mohla normálně stát, i když nevěděla, proč jí ten muž pomohl.
Odhalil snad její schopnosti, o kterých věděla jen ona sama? Potřeboval ji k něčemu?
Rozhodla se, že dnešní noc stráví v koruně toho stromu, do kterého vrazila.
Teprve zítra se vydá směrem ke Konoze. Musí všechny varovat…