Žádost 16-Láska je problematická a Naděje pomíjivá

„Bábi Tsunade, z toho, co se stalo Nejimu vyplývá, že i ta druhá pětice znaků má nějakou moc. Já si toho moc nepamatuju, vím jen, že ty si čuchala k fialkám zespoda a já pil slivovici z Česka,“ rozesmál se Naruto.
„To jako fakt?“ podívala se nevěřícně Tsunade na Nejiho.
Ten přikývl a dodal: „Orochimaru a Jiraiya taky.“
„Hmm. Docela by mě zajímalo, jestli by byli další sanini. Ale zpátky k věci. Neji si se znakem tak trochu hrál. Závěr téhle debaty je, že si nikdo se znakem nebude hrát, jinak nastane katastrofa. Je to jasný?“
Všichni přítomní kývli hlavou a rozešli se domů. Po téhle neblahé příhodě neuplynuly ani dvě hodiny a už se hnala další katastrofa. Vlastně hned dvě.

Hinata a Kiba kráčeli jinými cestami, ale jejich osud byl tentokrát stejný. Hinata se zavřela v kuchyni, aby uklidila tu českou slivovici a uvařila večeři svému milovanému muži.
Kiba se zase proháněl s Akamaru po lese. Dospělý si nepřipadal a rád s Akamaru dováděl. Hinata i Kiba však nejdříve své znaky položili na bezpečné místo. Kibův znak se dotkl kamene a Hinata si svůj znak položila ke sklenici s vodou, která byla trochu naprasklá, takže voda vytékala na stůl. Ale ať to bylo jakkoli, znaky s těmi věcmi reagovaly, a tak se semlela další katastrofa.

„Hin! Můžeš mi prosím podat tu malinovou marmeládu?“ zakřičel z jídelny Naruto.
Hinata se nevěřícně pousmála. Vytáhla z lednice požadovanou marmeládu a odnesla ji svému muži. Ten si jí převzal a mrzutě si jí namazal na topinky.
„Děje se něco?“ zeptala se Hinata.
„Jen si tak říkám, má vůbec cenu dál bojovat? Nebylo by lepší, kdybychom to vzdali?“
„Já ti nerozumím. Tyhle řeči nejsou tvůj styl,“ zamračila se Hin a radši odešla ven.
Procházela Konohou a slyšela i viděla samé divné věci. Sakura naháněla Leea, Kakashi vyjímečně odložil svou knížku a zamilovaně se věnoval Temari, které to nevadilo, Gaara skládal pesimistické básně plné beznaděje, Shikamaru měl divné řeči o Ino, prostě se celá Konoha zbláznila. Hinata po malinkém zaváhání utekla na louku, kde potkala „normálního“ Kibu s Akamaru.
„Ahoj Hin. Děje se něco?“
„Kibo, neříkej mi, že to nevíš.“
„Ty myslíš to, jak celá Konoha blázní?“
„Přesně. Napadlo mě, jestli sis nevšiml o jaký city se jedná.“
Hin se snažila Kibu dostrkat k nějakému logickému řešení, proč se Konoha zbláznila.
„Láska a beznaděj. Proč se ptáš?“
„Nenapadlo tě náhodou, kdo by tohle moh mít na svědomí?“ urazila se trošinku Hinata.
„Počkej, ty myslíš…“
„Jo. Tentokrát za tenhle zmatek můžou naše znaky,“ dopověděla za něj Hinata.
„Co uděláme?“
„Nevím,“ pokrčila rameny Hinata. „Vím jen to, že bychom to měli říct lady Tsunade.“
„Tak to sme v háji!“ zaklel Kiba a přikázal Akamaru, aby si sedl.
„Stejně bychom za ní museli,“ pokrčila rameny Hinata.
„To máš pravdu. Ale teď mě trápí, Jak dáme věci do normálu.“
„Neříkal Neji náhodou, že když sme si připustili, že má pravdu vrátilo se to do starých kolejí?“
„Takže ty mi tu chceš naznačit, že když je uvedeme na jejich normální myšlení, že bude všechno jako dřív?“
„Přesně tak,“ přitakala Hinata.
„Tak je deme přesvědčovat, ne?“
Kiba se vydal směrem ke Konoze a Hinata ho následovala. První, koho potkali, byla Sakura honící Leea.
Kiba a Hinata se po sobě podívali a každý popadl jednoho z nich. Hinata odtáhla Sakuru o dvě ulice dál a Kiba držel Leea na místě.

„Sakuro, prober se! Ty Leea nesnášíš a miluješ Sasukeho!“ třásla se Sakurou Hinata.
„Hin! Ihned přestaň být tak hrubá! A navíc… Uchiha na Leea nemá.“
Hinata zrudla a jednu Sakuře vrazila. Té se zatmělo před očima a přehrály se jí všechny vzpomínky.
„Vzpamatuj se! Ty taky jsi Uchiha!“ opakovala jí, už potichu, Hinata.
„Aha. Pořád jsem měla ten pocit, že je něco jinak a teď si mi to potvrdila,“ usmála se Sakura.
Lee v tomto okamžiku taky procitl z podivného transu, který způsobily znaky Lásky a Naděje. Odešel od Kiby, jako by se nechumelilo a začal shánět Gaie. Když Sakura s Hinatou přišly, Kiba je radostně přivítal.
„Neraduj se. Ještě máme co dělat,“ uzemnila ho Hinata.
Sakura se k nim přidala a do večera dali do pořádku celou Konohu. Jenže…

„Ale ne!“
„Co je, Hin?“ zeptal se vyděšeně Naruto.
„Zapomněli jsem na lady Tsunade!“
„No jo!“ uvědomil si svou chybu Kiba a všichni okamžitě letěli za Tsunade do kanceláře.
Vyrazili dveře a spatřili Tsunade, jak si spí na podlaze mezi všemi těmi papíry, obálkami a svitky, na které už Tsunade neměla na stole místo. Naruto jí bouchl do stolu a Hokage se s trhnutím probrala. Kiba začal „anti-depresivní“ přemlouvání a po hodině se mu podařilo Tsunade uvést do normálního stavu. Tsunade zamrkala a když spatřila tolik lidé ve své kanceláři, zhrozila se.
„Co se děje?!“
„Nic,“ usmála se Hinata.
„Jen to, že celá Konoha byla celý den mimo, nevyjímaje vás. A za tohle můžou znaky Lásky a Naděje,“ dodal Naruto.
„Takže vy mi chcete říct, že ste si těmi znaky hráli?“ zamračila se Tsunade na Kibu a Hinatu.
„Ne,“ odpověděli svorně.
„Aha. Takže můžeme očekávat ještě to nejhorší.“
„A to má být přesně co?“ zeptal se nechápavě Naruto.
„Přiřítí se sem pohroma v podobě znaků Smrti a Života,“ praštila Naruta Sakura.
Tsunade se usmála. Po těch starostech, které měla, bylo tohle jako vysvobození.
„Ach ne,“ lekl se Kiba.
„Co se děje?“ zpozorněla Tsunade.
„Pes!“ vyděsil se Kiba utíkal na louku, kde to všechno začalo.
Ostatní se celí rozesmátí vydali domů.