Chtít nestačí...

Život…
Je moc krátký na to, říct co všechno cítíme…
Chtěli bychom, mluvit a mluvit a pořád by nám slova nedocházela… V našich srdcích se mísí tolik citů, že je snad nemožné je všechny vyjádřit slovy.
Přejeme si jednou mít někoho, komu naše emoce svěříme, někoho kdo bude poslouchat až do konce…
Do úplného konce.
Ale co znamenají v tomto světě naše přání?
Nic!
Jsou to zase jen další bezvýznamné myšlenky nepodstatných lidí.
Proč by naše touhy měli někoho zajímat?
Jsme tu jen sami za sebe a nemáme právo chtít po někom, aby dělal něco pro nás.
A tak se musíme s našimi přáními prostě rozloučit, navždy říci své sbohem a poslat je zpět po větru…
Je to těžké…
Rozloučit se s něčím, za čím jste si vždy šly…
Když to nejde změnit…
Nikdo nemá zdání kolik proplakaných nocí nás to stálo…
Slzy dopadaly a už se nikdy nemohly vrátit do našich očí, tak jako ta přání odcházela a nikdy se již nevrátila…
Jenže…
Pod víčky se rodí voda nová a i touhy se ze starých mění na nové…
Odmítáme připustit něco víc svému srdci, ale…
Ono si jde svou vlastní cestou a rozkazy mozku jsou zde naprosto zbytečné…
Je prostě čas ukončit jednu etapu našeho dosavadního života…
Udělat za ní tlustou čáru a ze smutku se poučit…
Ronit slzy až do konce života je zbytečné…
Už nesmíme jen brečet nad minulostí…
To ničemu nepomůže…
Nestačí jen sedět a snít, musíš se činit!