Arigatou 08 - Bezedné noci

„Dobrou noc, Kamui,“ loučila se Isala se svým přítelem.
Ten ji jen letmo políbil na tvář, otočil se a odešel.
Byla už noc a Isala se chtěla domů dostat co nejdříve, proto zrychlila svůj krok.
„Všimla si nás?“ ptal se chladný hlas potichu někoho druhého.
„Myslím, že ne,“ odvětil naprosto nezaujatý druhý hlas.
„Asi chce jen být co nejrychleji doma,“ pokračoval.
„Tak to pro ni asi máme špatnou zprávu,“ promluvil znovu první.
Nikým neviděná temná postava udělala několik pečetí, načež všechna světla na ulici zhasla.
„Co se děje?“ ptala se sama sebe zděšeně Isala.
Nervózně se začala otáčet kolem sebe, nikdo jiný tu však nebyl. Jakoby v celém městě nikdo nežil.
„Posledně to bylo lepší,“ promluvil znovu odnikud chladný hlas.
Jestli se Isala někdy bála tmy, bylo to právě teď. Z temnoty jedné uličky se najednou vynořily dvě postavy. Obě měli stejný černý plášť, ani jeden však tentokrát neměl vysokou čepici.
Jeden měl na prsou nakreslené zapadající slunce, druhý tam měl modrý planoucí obličej.
„Posledně se alespoň pokusil o útěk,“ pokračoval chladný hlas.
„Kdo jste? Kde jste se tady vzali? Co po mě chcete?“ ptala se Isala a nervózně těkala očima mezi ninjou s fialovými vlasy a plamenným obličejem na prsou a ninjou s modrými vlasy, zvláštními zelenými oči a zapadajícím sluncem na prsou.
„To…“ promluvil otráveně druhý, zajímavě znějící hlas, „tě opravdu nemusí zajímat.“
Když to dořekl, pomalu začal zvedat ruku směrem k Isale. Během několika sekund vše pohltil modrý oheň, jen dvě postavy v černých pláštích vypadali, že jim nijak neubližuje.
„A teď najít dalšího,“ promluvil po chvíli první hlas.
„Času dost a obětí taky,“ řekl pomalu druhý a zavřel oči. Když je otevřel, díval se na svého druha.
„Nemusíme spěchat.“
S posledním slovem se rozsvítila všechna světla a modrý oheň zmizel, jakoby tam nikdy nebyl. Jediný jeho pozůstatek byli ohořelé kosti ležící uprostřed ulice.
Dvě postavy se otočily a nikým neviděny pomalu odešli do tmy.

Uplynul už týden od návštěvy v Písečné a za celou dobu se nic významného nestalo.
Všichni tři cestovatelé se vrátili k životu ve stereotypu, ve kterém moc nemluvili, budili se s východem slunce, odpoledne se před ním kryli a večer šli spát s jeho západem za horizont.
Díky Gaarovi a spoustě dalších vesničanů měli dost zásob, takže už se neopakovala situace, jako když byli den cesty před Písečnou.
Zbývalo jim už jen pár dní, po kterých už budou za pouští a dostanou se do míst, kde ještě nikdy nebyli. I potom však budou v pouhé čtvrtině své cesty do Země Kopců.
Jedné z jejich posledních nocí v poušti se Naruto opět probudil. Pokoušel se znovu usnout, když však asi po hodině zjistil, že to nejde, rozhodl se vydat se ven.
Naruto už to jednou spatřil, avšak na to málem zapomněl, takže mu ten pohled málem vyrazil dech. V měsíčním světle tam na jedné malé skalce seděla Hinata, oblečená v Narutově svetru, a znovu pozorovala hvězdy.
„Dělá to každou noc?“ ptal se sám sebe Naruto a podíval se na noční oblohu. Měsíc teď svítil mnohem víc než posledně, takže nebe touhle dobou vypadalo opravdu náramně.
„Naruto-kun?“
Naruto vylekaně trhnul hlavou směrem k překvapené Hinatě. Pohled na něj ve zmrzlé poloze napůl ve stanu, napůl venku, pozorujíc při tom nebe, musel být opravdu komický.
„Hinato…“ Naruto nevěděl, co říct. „Eh… já nemohl usnout a… a…“ Naruto dál koktal spoustu různých slov, které ho v tu chvíli napadaly, aniž by ve výsledku dávali nějaký smysl. Hinata se tomu jen zasmála, přesunula se na kraj skalky a rukou naznačila, aby si sedl vedle ní.
Naruto přestal koktat nesmysly, pomalu se zvedl, přešel k Hinatě a sedl si. Ve světle měsíce nebylo poznat, jestli se Hinata červená, nebo ne (jasně že jo, ale to Naruto nevěděl ).
Po chvíli mlčení a koukání na hvězdy Naruto prolomil ticho: „Hinato, tohle děláš každý večer?“
Hinata se mu podívala do očí. Jakoby jí světlo měsíce dodávalo odvahu.
„Ano,“ odpověděla a zahleděla se zpět na nebe.
Naruto předstíral, že tam kouká taky, pohled mu ale stále klouzal směrem k Hinatě.
Proseděli tam tak dál beze slova snad několik hodin, během kterých se Naruto k Hinatě nevědomky víc a víc nakláněl.
Hinata si toho všimla. I přes světlo měsíce teď o dost zrudla, načež vykoktala: „N-Naruto-kun co to…“ s těmi slovy si i Naruto uvědomil, jak se k ní za tu dobu přiblížil a rychle se naklonil na druhou stranu, což mělo za následek jeho pád z kamene, na kterém oba seděli.
Hinata se neubránila pobavenému úšklebku. Naruto chtěl něco říct, ale při pohledu na smějící se Hinatu ve třpytu měsíce úplně zapomněl slova. A v jednu kraťounkou, zanedbatelnou chviličku ho i něco napadlo, ale hned tu myšlenku vytřepal z hlavy a rychle se podíval jinam. Tou dobou byl už málem červenější než Hinata.
„Asi…“ začal, „asi si půjdu zase lehnout. Jsem nějaký unavený.“
S posledním slovem, aniž by se podíval na Hinatu, se otočil a zamířil do stanu za Shinem.

Netrvalo dlouho a tři cestovatelé ze Skryté Listové se dostali na samý kraj pouště. Slunce už se znovu blížilo k západu, načež všichni reagovali zastavením. Byli už zvyklí zastavit, když se kotouč slunce chystal zapadnout.
Shino však zastavil, až když si všiml, že za ním nikdo nejde.
„Dnes nepůjdeme spát se západem,“ řekl.
Naruto i Hinata si vyměnili tázavé pohledy, načež je oba obrátili na Shina.
„Nedaleko odtud je město,“ začal vysvětlovat, „a to znamená…“
„Měkkou postel!“ vykřikla Hinata radostně.
„A ramen!“ přidal se Naruto a hned vyrazil směrem, kterým mířil Shino.
Do města dorazili za pár minut. Sehnat hotel nakonec nebylo tak těžké, jak si mysleli.
Jejich hotelový pokoj měl dvě ložnice, do kterých se rozdělili stejně, jak se dělili ve stanech; Hinata v jedné místnosti, Naruto a Shino ve druhé.
Když se všichni vystřídali v koupelně (a jídelně), šli si lehnout.
Naruto, spokojený ze své ramen-večeře, si všiml, že obě místnosti mají společný balkon. To však nebyla věc, která ho zaujala. Na balkonu totiž spatřil Hinatu v jeho svetru, jak sedí na zábradlí a znovu pozoruje hvězdy.
„Vážně to dělá každý večer,“ přemýšlel Naruto a dokonce ho napadlo, že půjde za ní, vzpomněl si však, jak to dopadlo minule. Vyhlídka, že tentokrát spadne z balkonu ve třetím patře, se mu ani trochu nezamlouvala, tak se rozhodl Hinatu jen pozorovat.
Venku se najednou zvedl vítr, který si začal hrát s Hinatinými vlasy. Naruto to nedokázal popsat, ale ten pohled se mu docela zamlouval.
Ještě chvíli tak Hinatu sledoval, až nakonec, ani nevěděl jak, usnul.

Další ráno začínalo krásně a slunečně. Den byl pěkný, tak proč si nevyjít na pěknou procházku? Ale vážně, je tady už dva dny a měl by se konečně vrátit. Doma už na něj určitě čekají.
Šel jen tak po městě, že už by měl vyrazit, když v tom se zarazil. Vrátil se rychle o pár ulic zpět…

Naruto, Hinata a Shino se zrovna odhlásili z hotelu a teď stáli předním, připraveni vyrazit. Netušili však, že je při tom pozoruje ještě někdo další.
„Tihle tři?“ uvažoval, načež se usmál.
„To jsou ti poslední, které bych tady teď čekal.“
„Heh?“ Naruto něco uslyšel za rohem jednoho ze sousedních domů.
„Děje se něco, Naruto?“ zeptal se Shino.
„Zdálo se mi,“ odpovídal Naruto, „že tam někoho slyším.“
„Jsme ve městě, Naruto. Tady lidi…“
„Tak to nemyslím,“ přerušil ho Naruto a vydal se za zvukem. Zaběhl za zatáčku, za kterou hluk uslyšel, a…
„TY?!“
Konec osmé části.