Pod maskou...10.část

Její tělo se prudce zhouplo. Pak bylo slyšet jen dusivé zachrčení… a nic… bylo ticho!
„Akane!!!“ vykřikl Sasuke ale odpovědí mu bylo jen šumění větru.
„A…akane…?“ zašeptal ještě jednou. Kann se začal jen hlasitě smát.
„Teď toho kluka pánové!“ poručil.
„Ale no tak! Já ještě neskončila!“ ozvalo se od šibenice. Všichni trhli hlavami a zvedli oči k provezu, který se nyní jen vznášel ve vzduchu. Na konci smyčky ho držela drobounká ruka dívky.
„Ty… ty….“ Začal Kann ale nedopověděl. Akane totiž zlehka dopadla na zem a otevřela oči. Krásná zeleň doplňovala její bílé vlasy a velká nyní sklopená bílá křídla.
„Ty jsi… jsi.. anděl??“ vykřikl Kann při pohledu na zář obklopující její nahé tělo.
„Ne! To je zase má kekei genkai!“ odpověděla Akane a chladně přivřela oči.
„A právě teď zničím tvé šance na přežití!“ dodala a zvedla ruku namířenou na něj. Kann jako by zkameněl. Muži okolo se k nim rozeběhli. Akane zvedla i druhou ruku a místo na kana je rozpažila. Pak dala prsty prudce od sebe a z její obrovských křídel vyletělo nespočet peříček. Ty, ostré jako kunaie, letěli na ninji, kteří neměli šanci. Bylo slyšet jen bolestné výkřiky a těžké dopady na tvrdou zem. Kann vyděšeně hleděl na armádu která se jí rozpadala pod rukama. Sasuke, který nyní nebyl nikým hlídán se vyprostil z provazů a strhl si pásku z očí. To co viděl mu vyrazilo dech.
„Co si?“ vypískl Kann a zhrozeně na ní upíral oči. Akane, stále za letu peříček kolem sebe došla až k němu a přitáhla si ho rukou za tričko.
„Jsem tvá smrt!“ řekla klidně a roztáhla křídla. Celé tělo pokryté bílou mlhou se zvedlo do vzduchu. Stejně jako ruky kterou svírala Kanna. Když už byla asi metr ve vzduchu zvedl se i Kann. Nevnímala jeho prosebné, strachuplné ani výhružné výkřiky. Doletěla až hodně vysoko nad sídlo a naposledy se na Kanna podívala.
„Do pekla s tebou!“ pronesla a její stisk ochabl….
***
„A….Akane…“ zachraptěl Sasuke a podíval se na ní když se její nohy dotkli země.
„Ano?“ otočila se na něj.
„Kde jsi?“ zeptal se Sasuke přímo.
„Mé jméno je Mikoto Kamizuki! Pocházím z deštné vesnice proto jsem se v té vesnici tak vyznala… mám kekei genkai našeho klanu Tsubasa! Má matka nebyla kunoichi a jmenovala se Suki. Můj otce Sužuji byl z klanu Kamizuki a měl taky tohle kekei genkai! Byl nejuznávanějším ninjou v deštné! Má mladší sestra Mitoko nic nezdědila! Celý můj klan zahynul před třemi roky, když mi bylo 15 a zabil je Orochimaru a Sasuke Uchiha! Teď o mě víš všechno!“ podívala se na něj. Sasuke nevěděl co říct.
„Už víš proč jsem vždycky chtěla být sama na misích?“ otázala se. Sasuke přikývl.
„No nic… náš úkol ještě není hotov! Měli by jsme vyrazit!“ řekla a otočila se k němu zády. Přes mlhu obalující její tělo zazářil jakýsi znak na jejích zádech a všechna mlha se do něj vsákla… stejně jako zmizeli křidla.

Akane chviličku stála jen nahá, pak se ale její oblečení začalo pomaličku objevovat a její vlasy nabírat zase hnědý odstín. Tiše a ledově vykročila přes mrtvá těla k velké bráně na konci nádvoří. Sasuke za ní šokovaně hleděl. Právě zabila muže co by byli schopni porazit listovou a ani to s ní nehne. Nakonec se sebral a vyrazil za ní. ***
Šli tiše přes les a ani jeden si nevšímal toho druhého. Sasukemu běhali v hlavě myšlenky všeho druhu a snažil se si udělat v nich pořádek. Akane šla sice s hlavou sebejistě zpřímenou, její duše však byla zraněná. Bylo jí najednou divně… když někoho zabila nikdy už se nikdo nedozvěděl jak to udělala ale teď… byl tu on! A ona nevěděla jestli se mu se svým problémem svěřit… co když se jí bojí? Nebylo by to poprvé!
Dál zadumaně šli a oba se zmítali v toku svých myšlenek.
„No…Nori?“ pípla najednou Akane když procházeli přes louku plnou podzimních květin. Sasuke zvedl překvapeně oči.
„Já… chtěla … no víš…“ byl z ní naprosto vedle. Byla najednou tak nesmělá a působila až zranitelným dojmem. Přešlapovala na místě a jednou rukou se držela za loket té druhé. Oči sklopeny k botám.
„Bojíš se mě?“ pípla nakonec a prudce se ne něj podívala. Sasuke hned nevěděl co říct. Prostě jen stál a němě na ní zíral. Nasucho polkla a zavřela oči. Z pod víčka jí stekla malá, sotva viditelná slza. Sklopila znovu hlavu.
„Akane já…“ chtěl Sasuke něco říct.
„To je v pořádku! Já to chápu!“ přerušila ho a celá se rozklepala.
„Ne! Chtěl jsem říct že bych se tě nikdy nebál protože… protože…“ Akane k němu zvedla oči. Nevěděl jak to říct. Proto sebral veškerou odvahu a přitáhl si jí k sobě. Netrvalo ani setinu a jeho ústa se s těmi jejími spojila v něžný polibek. Akane hodlala prudce vzdorovat jenže to se prostě nedalo. Sasuke se od ní maličko odtáhl.

„…protože tě miluju!“ zašeptal tiše. Ještě hodnou chvíli stáli pouhých několik centimetrů od sebe a jen na sebe tiše zírali.
„Akane já… slibuju ti že se vzdám pomsty… kvůli tobě…. Jen buď prosím se mnou!“ šeptal jí do vlasů. Akane nevěděla co dělat… tohle se jí ještě nikdy nestalo.
„Nevím co to se mnou je…. Nikdy se takhle nechovám! Nevím cos to se mnou udělala ale já… už nechci! Jak to že jsi tak jiná než ostatní??“ dodal a zadíval se jí do očí. Akane na něj jen mlčky hleděla.
„Začneme znovu… někde jinde!Jen my dva! Ne u anbu, ne jako Akane a Nori….. začneme od začátku!“ vychrlil ze sebe Sasuke a pohladil jí po tváři. Nevěděla co říct… rozum křičel ať jde od toho… ale srdce… srdce chtělo.. a bylo silnější! Akane s úsměvem přikývla.
„Dobře… dobře!“ usmála se a taktéž ho pohladila po horké tváři. Sasuke se usmál.
„Ale.. ten úkol by jsme splnit měli!“ kývla Akane. Sasuke byl teď naprosto mimo. Bylo mu všechno jedno a tak slepě přikývl. Znovu vyrazili na cestu…
***
„Kudy teď??“ Otázal se Sasuke když stanuli před rozcestníkem na palouku. Akane jen pokrčila rameny.
„Já nevím…“ řekla a rozhlédla se kolem.
„Vy dva už nepůjdete nikam!“