Malá "romantická" zpověď...

** A budeme žít šťastně až do smrti… nebo dostaneme šanci tak žít… tohle se na konci romantických příběhů píše, ne?
** Vždycky jsou stejný… skončí úžasně, po všech těch „nepřekonatelně těžkých“ potížích, který se nakonec vždycky vyřešej, naše dvojka skončí spolu… nebo – jeden z nich zemře.
Mno, taky možnost.

Ale ne, můj příběh je jiný. Aspoň zatím, protože na konci ještě nejsem, zdaleka ne…
No, ale tak začneme, ne? A nejlíp od začátku…

** Takže… narodila jsem se v jedné vesnici, jmenuje se Konoha. Konohagakure no Sato, moje milovaná Listová… byla jsem jenom obyčejná holka… jenže, neměla jsem jí být. Narodila jsem se jako dědička jednoho nejdůležitějších klanů – klanu Hyuuga.
** Ano, jak už možná víte – mé jméno je Hyuuga Hinata. Asi jste to četli na těch zatykačích, že?
** Ale ne… neodbočujme. Vyrůstala jsem jako hlupačka, pitomá husa, která je moc slabá, nesnaží se… jediné co umí, je červenat se… i když, to už asi taky víte, co? I to, o Narutovi…
Kami-sama, Naruto… moje první láska. Jak už je to dávno!
** Tehdy byl středem mého vesmíru, zdroj mé síly, mé slunce… to on mi řekl, abych se nevzdávala. A tím mi tak moc pomohl… i když je to celkem ironie, protože právě to mé „nevzdávej se“ mě dostalo sem.
Už ani nevím, kolik let ta naše „láska“ trvala. Vlastně, jaká láska? Já ho milovala, to připouštím. Doopravdy milovala, myslím.
** Ale on… mě ne. Známé téma, co? Neopětovaná láska…V romantických příbězích to je většinou tak, že si hrdinka najde někoho jiného… a buď se do něj zamiluje a prožije „pravou lásku,“ nebo si jí ten, který ji nemiloval, najednou všimne… a samozřejmě zjistí, že ji taky přece dávno miluje a… zbytek si domyslíte.
** Dobře, já si někoho jiného našla… nebo spíš, on našel mě.
** To zní romanticky… kdyby skutečnost nebyla taková, že mě naprosto neromanticky unesl uprostřed boje s Akatsuki jako rukojmí… ano, ten můj „vyvolený“ byl z Akatsuki… jejich nejnovější člen, Uchiha Sasuke.
Ptáte, kam jsem dala oči? Ne, špatná otázka… je hezký, dokonce moc hezký. Jenže ta jeho povaha…je jiná než ta moje, tohle namítáte? Já, křehká květinka, a on – nesmiřitelný arogantní mstitel… až na to, že já tak „křehká“ opravdu nejsem… a co se týče jeho… ale proč vysvětlovat lásku? To přece nejde, nebo jo?
** Tak… musím se přiznat, že první dny jsem ho nenáviděla… odtrhnul mě od mého domova, od… ano, od Naruta. Ale postupem času… no jo, asi to zní jako typický romantický příběh, jeden z tisíců jiných, ne? Ale máte pravdu, zamilovala jsem se do něj. Zatímco on a jeho kumpáni vymýšleli, co nejlépe udělat s mým Byakuganem.
** Ale co mě překvapilo nejvíc - on do mě… Trvalo rok, než jsme si to přiznali… protože jeho láska nejprve nezajímala a já… já byla jenom zajatkyně, navíc velmi nesmělá zajatkyně…
** Přeskočme pár zbytečných událostí… a dostaneme se k jedné, významné – den mého vysvobození. Po těch několika letech se mí staří přátelé z Konohy konečně dopátrali našeho úkrytu… ale nevěděli jednu zásadní věc – že ta nová členka Akatsuki, která věčně nosí masku, ji nenosí jen tak.
** Neublížila jsem jim, to ne! Ale oni… vyvraždili téměř celou Akatsuki. Z pomsty, jak taky jinak. Kvůli Asumovi, Jirayiovi, kvůli mně… jenže já nechtěla. Nechtěla jsem jít s nimi, a taky jsem jim to řekla… a na ten jejich překvapený výraz jsem nikdy nezapomněla. Jenže já se ho nechtěla vzdát …
** Se Sasukem jsme utekli. Co nám taky zbývalo?
** A od té doby, už celé tři roky, žijeme na různých místech… nikde nezůstaneme déle, nemáme domov. Zato dost nepřátel za patami…
** Ale možná to není tak špatné, říkáte si. Dva milenci na cestě, utíkající před nepřízní osudu, a jediným pomocníkem je jejich vzájemná, nekončící láska… no - nezní to romanticky? Věřte mi, ne.
** Ono, ta láska… jestli láska znamená neustálé hádky, tak se opravdu milujeme.A k lásce patří štěstí… Jestli je štěstí ustavičné přemlouvání, nejspíš zbytečné, aby konečně přestal myslet na tu svou pomstu, jsem dokonale šťastná…
** Ale nechci si stěžovat, to ne. Já si to sama vybrala, a proto na to ani nemám právo.

** Víte, blížíme se ke konci. Napsat – „A žili jsme šťastně až do smrti“ nejspíš nemůžu, co? A to druhé… no, potíže by souhlasily. Až na to, že ještě neskončily. Takže snad – „Dostali šanci tak žít? Šťastně?“jo, to možná jo…
** Protože, mám ještě jednu „šťastnou“ novinku… čekám dítě.
** A dneska mu to řeknu. Nevím, co řekne. Možná bude rád, možná… ale každopádně, jsem rozhodnutá. Jestli začne o pomstě, končím s ním… prostě konec jedné lásky, taky nic nového, že? Já už takhle žít nebudu.
Nevím, jak to skončí, která věta mého příběhu bude ta závěrečná. Štěstí, šance, smrt, nebo něco jiného?
**Vím jenom tohle – už nejsem ta Hinata, jako před lety. Zase celkem předvídatelné a obyčejné, že? Hrdinka se změnila… ale teď, teď musí zjistit, jestli se změnil i ON…

Slyším kroky… přichází…