Co je to OSUD? Minulost,přítomnost, budoucnost … II. | 15. |

15. Nebe x Peklo;Život nebo smrt ?

Cítím … chlad. Tma mizí ??? Světlo ??? Jdu do nebe?
Ozýval se dívčí hlas. Malinkatá postavička šla tmou za světlem … až jí celé pohltilo.
Zakryla si oči. Ta záře …
Kde to jsem ???
Rozhlížela se kolem sebe. Její duše se ocitla ve velké kamenné místosti do tvaru obdelníku.
Viděla viset na stěnách louče, ale nic kromě chladu necítila.I když vypadaly stěny vlhké, sem tam spadly kapky na kamennou zem, necítila to.
To je nebe ??? Nebo peklo???
Tázala se sama sebe.
Ne není to ani jedno.
Ozvalo se odněkud z konce chodby.
Kdo si?
Zeptala se zvědavě a dělala pomalé kroky blíž k místu, odkud se ozýval ten podivně mrazivý hlas.
Zná mě každý … každý mě jednou pozná … avšak né každý osobně. Pořád netušíš, kdo jsem?
Hrál si s ní cizí hlas. Znělo to celkem pobaveně a vesele. Konečně Nano dorazila až na konec. Před dívkou byla jen tma, jelikož louče byly zde zhaslé a zima daleko větší. Věděla, že je tam židle nebo křeslo, na kterém někdo sedí.
Vypadá to, že zřejmě ne. Někdy mi připadá, že vy lidi jste až dost tupý než byste museli být.
Vy lidé??? To není člověk??? Ne to je hloupost …
Osoba se uchechtla pobaveně.
Nejsem člověk …
Ozvalo se zašustění pláště, jakoby se postava z křesla postavila. Najednou okolo vzplály louče a odhalily jí. Nano se zajíkla.
Smrt...?!
Osobně …
Před ní stála zahalená osoba v černém potrhaném plášti s kápí na hlavě a beze stínu. Ruce byli vidět, ale byly to vůbec ruce?! Možná …ale potom to byly ruce kostry. Z pod kápi nebylo vidět nic jiného než tma a dvě rudě zářící oči upírající se na dívku před sebou.
Za smrtí se nacházelo vysoké křeslo či trůn z podivného černého dřeva. Až na opěradlo pro záda. To bylo složené z kostí všelijakéhoho druhu a na konci opěradel pro ruce se nacházeli dvě lebky. Pro normálního člověka to byl hrůzný pohled. Nedaleko od něj stál z kostí stojan, ale prázdný. Z prohlížení jí vytrhla Smrt.
A to je právě to … jak už jsem řekla. Osobně se s lidmi setkávám jen velmi málo …
Dívka na to ní nechápavě hleděla.
Nepamatuješ si???
Přešla kolmo od Nano až ke zdi. Mezitím se dívce hlavou honily chvilky před tím, než se zjevila v téhle místnosti.
Je v pořádku?!
Přišlo dívce jako první na jazyk.
Ano ten mladík je živ.
Nano jakoby spadl kámen ze srdce.
Takže jsem umřela …
Vydechla trochu těžce a pozorovala zjevení nedaleko od sebe.
Ne tak docela ...
Co prosím???
Nechápala dívka …
Vždyť jsem vyměnila život za život a to znamená smrt pro léčitele mrtvého …
Smrt se zasmála.
Nano, Nano …. ty si hrozný člověk víš to? Pěkně si mi tu udělala bordel …
Výraz překvapení dívce z tváře stejnak nezmizel. Smrt položila jeden kostnatý prst na zeď a šla podél zdi. Šoupání článků prstů po kamenech vydávalo nepříjemný skřípavý zvuk. Přiblížila se k Nano. Kolem dívky jakoby nastalo několik stupňů pod nulou. Smrt se k dívce naklonila. Ovšem Nano strach nevěděla. Samotnou jí to překvapopalo. Se zájmem pozorovala stojan, na kterém se teď objevila stará polorozpadlá kniha. Na přední stránce měla lebku nakreslenou a vyrytou do kůže.
Jak znáš mé jméno?
Vklouzlo dívce na jazyk. Z knihy nespouštěla oči.
Ale no tak. To sis vyhodila mozek? Smrt zná jména svých objetí … musím znát každé jméno zesnulého.
Takže přeci jen jsem mrtvá …
Smrt se rozchechtala až se to ozývavě rozléhalo po místnosti.
Obešla Nano a zamířila pomalu klapavými zvuky ke stojanu z knihou. Přejela jí prstem po kovové přesce ve tvaru překřížených kostí. Svazek se sám otevřel někde ve čtvrtce knihy.
Víš co to je za knihu?
Nano zavrtěla hlavou na znamení, že netuší.
Je to kniha OSUDU a SMRTI.
Osudu a smrti?
Přesně tak. Nebo-li taky má kniha …
Smrt se zahleděla do svazku a pár stránek otočila. Z knihy se vyvalil s každým otočením prach a kouř. Nano ta kniha uplně nějakým způsobem upoutala, že od ní nemohla odtrhnout zrak. Zahalená postava se zastavila a opřela se o knihu. Přejela po pravé stránce prstem.
Opravdu si mi tu udělala bordel. Všechno má vždy být tak, jak je předurčeno a dáno. V téhle knize je napsán život a převážně smrt. Datum úmrtí a příčina je hned vedle života osoby či zvířete.
Zemřela si špatně a né v tu dobu, kdy by si měla. Nechápu jak si to dokázala. I když pár případů bylo, ale ne takovýhle jako ty... naprosto si nabourala řád OSUDU.
Super ... takže budu bloudit mezi ...
Řekla dívka vesele s dávkou ironie. Zablýskly se rudé oči pod kápí. Poté opět pohlédla do knihy. Na konci stránky se zastavila a i když to nebylo vidět, vypadalo to, že se usmála. Knihu zaklapla. Poodstoupila a svazek zmizel kdo ví kam. Začala se procházet po místnosti sem a tam. Nastalo dlouho ticho.
Slyšela jsem, že jen hlupák se smrti nebojí …
Prohodila náhle Nano. Seděla na zemi a zahleděla se na lebky, které byli součásti křesla. Smrt na ní se zájmem pohlédla.
Jenže, když jsem umírala, tak jsem se nebála. Alespoň ne o sebe … a navíc, nikdy bych neřekla, že to vyslovím, ale nezdáš se mi nijak hrozná.
Jo možná ta židle a vůbec tady to místo nahání trochu husí kůži, ale není to prostě ten typický strach. Eh … asi jsem fakt hlupák.
Začínáš se mi líbit …
Prohodila smrt a usadila se konečně na svůj „trůn“.
A to je dobře nebo špatně?
Smrt se zasmála.
Vidíš, to je dobrá otázka. Každopádně, teď musím vyřešit, co s tebou. Je ti doufám jasné, že to není lehké.
Dívka přikývla.
Přemýšlela jsem …
A ?
Nemůžu tě nechat umřít, ale nemůžu tě jen tak poslat zpátky.
Dyť jsem to říkala … budu tu trčet někde mezi!
Posmutněla. Vždyť je tu šance jak se vrátit zpátky k přátelům a ke … Kibovi. Rozbušilo se jí srdce.
Lidské city sou zajímavé …
Vyrušila Nano z přemýšlení.
Našla jsem střední cestu. Ovšem i ta je za něco … nic není zadarmo.
Že by přeci jen … zase je všechny uvidím?
Vzbudila se v Nano naděje … slabá, ale byla tam.
Ano.
Dívce se rozbušilo srdce a prudce vstala až málem zakopla.
Jak? Můžu se vrátit??! Vyhrkla.
Pošlu tě zpátky na zem. Budeš žít, dokud nepříjde čas, ale nebude to zadarmo. Budeš poznamenána. A po dobu svého života, než zemřeš, mi musíš dodat oběti. Stačí mi 3. 3 lidské životy natolik zkažené a silné, které to splatí. Moc dobře víš kdo jsou …
Ihned se dívce vybavili Akatsuki.
Konan, Pain a nakonec Tobi...
Jestli je nedodáš … budeš navždy zatracená...
Plál smrti v očích hrozivý rudý plamínek, který Nano vyděsil.
Za-zatracená?
Přesně tak.To není podmínka. To je trest za porušení řádu …
Ale vždyť se jim nemůžu rovnat!A jak to vůbec udělám? Jsou uplně na jiné úrovni s chakrou-!
Uvidíš ...
Přerušila ji smrt. Nechápavě se na osobu v hábitu dívka podívala.
Je čas …
Nedaleko od nich začalo zářit ostré světlo.
Nano neváhala a vstala. Vydala se směrem k němu. Ještě před tím se podívala na smrt.
Jen by mě zajímalo … jaký je vlastně můj OSUD?
Smrt mlčela.
Ach chápu … nesmí se to říkat. Tak nic …
Otočila se zpět a vykročila.Ještě než se jí dotkla záře uslyšela ledový a přesto pobavený hlas smrti.
Velice zajímavý …

„Už jsem poslala zprávu do Konohy...“ bavili se potichu Kakashi s Kurenai. Naruto klečel u sestry a nechtěl se od ní ani hnout. Nemohl uvěřit, že je pryč … Sakura uklidňovala Hinatu a Shino stál za Kibou a překvapivě měl ruku na jeho rameni. Mladík, svírající pevně dívku v náručí brečel a Akamaru? Psi možná nebrečí, ale jeho oči tak vypadaly … měl položenou hlavu na dívčiným těle a občas nešťastně kňučel.
„Ty si tak pitomá!!!“ šeptal Kiba.
/Proč si to udělala???Proč?!/
Nikdo to nezpozoroval až na Akamara. Zvedl prudce hlavu a zadíval se na rudovlásku.
„Hm?“ vydal ze sebe stříbrovlasý jounin a spolu z druhým senseiem podlédl na to hrozné místo.
„Já? Spíš ty. Co si myslíš, že děláš … ty troubo nebul,“ ozvalo se slabě. Všichni pohlédli na Nano. Dýchala a nabírala znovu lidskou barvu.
Kakashi s Kurenai překvapeně hleděli na její krk … nejen oni, ale i ostatní.

Měla tam ….....................