Romantika

Konožská brána byla pohlcena ranní mlhou a jedna silueta si to k ní spokojeně vykračovala. Jakmile prošla branou, namířila si to do středu vesnice. Avšak tam bylo stěží vidět živáčka a proto ranní návštěvník zůstával nezahlédnut.

Otvorila oči, ale okamžite ich zavrela, cloniac si ich rukou pred denným svetlom. Jej pohyb ho prebudil a on ospalo pootvoril jedno žiarivo modré oko a niečo zamrmlal. Usmiala sa na neho a zaborila mu ruky do blonďavých vlasov. Pritiahla svoju hlavu k tej jeho a letmo ho pobozkala na pery. Keď sa chcela odtiahnuť chytil ju za ruku a stiahol ju späť. Jeho únava bola razom preč a oči mu uličnícky žiarili, na perách sa mu zjavil pobavený úsmev.

Možná to bylo tím vzácným zlatavým světlem, co zalil vesnici, jako si Ino zalévala ovesné vločky nízkotučným mlékem každé ráno. A taky rozespalostí. A klidem. Hinata otevřela oči, až když jí ošoupaný batoh začal sjíždět z klína, a při pohledu z poškrábaných oken Konožské MHD usoudila, že dnešní den bude nádherný. Naštěstí, ona ho prožije v zatemněné místnosti učebny informatiky.
Vstala a natáhla se k oranžové tyči na cestě ke dveřím. Za čelním sklem autobusu už bylo vidět novotou zářící stavbu Akademie, jejíž horní patra přitahovala Konožskou adolescentní generaci. Sklouzla pohledem níž a později jí to bylo líto.

Oblaka se začala protrhávat a déšť nad Skrytou Deštnou konečně bral svého konce. Jak muže v masce, tak i raněnou Konan tento jev udivil. Nad mořem, jejich bojištěm, vzniknul obrovský duhový oblouk. Konan tato skutečnost dodala odhodlání k poslednímu zoufalému činu. Prostě nedokázala uvěřit, že je chycena do genjutsu. Vše měla perfektně naplánované. Ale její techniky se nemohly rovnat síle tohoto muže. Jen jeho jméno budilo strach a respekt a to zdaleka nevytáhl všechna esa z rukávu. Konan s ránou skrz na skrz v hrudníku však ještě měla sílu.

Nana nevedela, ako povedať Itachimu, že nosí pod srdcom jeho dieťa. Bola z toho trochu vykoľajená, no aj napriek tomu nestrácala hlavu. Teraz ju však trápilo niečo iné.
Znova sa nadýchla a zaklopala na jeho dvere. Mala obavy. Keď sa spoza dverí neozývalo nič, opatrne otvorila dvere a nakukla dnu. Bol tam. Sedel na stoličke pri okne a pozeral sa von. Veľmi dobre vedela, koľko bije.
„Itachi?“ prehovorila do ticha.
Ani sa nepohol.

Vyběhla a šla najít Naruta. V tom ji ale zastavil nějakej shinobi.
"Ahoj kotě, jak se máš? Pojď se mnou," říkal to jako nějaké ku*vě.
"Ty uchýle," řekla mu na cestu pryč. Běžela dál, když v tom ho zahlídla, ale všimla si i Kyuubiho.
"Naruto, pozor!!" Zakřičela, když viděla, jak se za něj někdo blíží s kunaiem v ruce a úplně zapomněla na Kyuubiho. Naštěstí na něj zavolala v pravou chvíli. O setinu později a mohlo být po něm. Potom přiskočil k Sakuře:
"Sakuro, co tady děláš? Nemáš být v nemocnici?" Optal se se starostí v hlase Naruto.

Nagato se vzbudil ze strašného snu. Opět se mu zdálo, jak vidí Mizuki a ta mu mizí přímo před očima v dáli v nenávratnu. Nemohl ji nijak zachránit a bál se toho. Strašná postava se šíleným úšklebkem vysmívala přímo do zoufalého obličeje. A pak se jako vždy probral. Naštěstí za ty dva měsíce, co Mizuki zemřela, se mu ten sen zdával čím dál tím méně často. O to více jej však takový sen vyděsil.

Chladná noc a silný déšť mou špatnou náladu ještě zhoršovalo, ale dokázat potlačit pocity, které se draly ven, bylo velmi obtížné. Hlasité bubnování mi nedalo spát a vzpomínky na otce už vůbec. V dopise na něco zapomněl, kde ho mám hledat, když hvězdy na nebi nevidím?

„Kdeby mohol byť?“ pýtala sa Sakura.
„Neviem, ale dúfam, že ho nájdeme ako prví,“ odpovedal jej Sasuke.
„Mali by sme si pohnúť,“ zapojil sa do rozhovoru Sai. Všetci prikývli a zrýchlili. Hneď na to Sasuke a Sai zakričali: Ninppo: Chouuji Giga, skríkol Sai.
Sharingan, skríkol Sasuke.
To nie je fér. Nemám čo použiť, myslela si naduto Sakura. Sai poslal svoje zvieratá, aby hľadali Naruta a Sasuke prečesával okolie svojim Sharinganom. Sakura sa snažila vycítiť chakru a tak zbystrila svoje zmysly.

Venku se zatáhlo a začalo krápat. Bára seděla na dvorku a říkala si, že to mohla čekat. Jakoby nebylo dost děsné to, že bude muset za pár hodin možná bojovat s nějakými šíleně silnými ninji, ještě musí být blbý počasí. Nevěděla, co má dělat. Neměla žádnou sbírku zbraní, kterou by mohla kontrolovat a leštit, žádné symbiotické broučky, kterým by mohla nějakým záhadným způsobem dávat instrukce, žádnou chuuninskou vestu, ve které by mohla doplňovat stav náplastí a šumáku, ani neuměla meditovat a střádat tak čakru...

Je mrazivá noc protkaná deštěm. To však dva lidé nevnímají, jsou totiž pronásledováni skupinkou ninjů z vedlejší vesnice, neví proč je pronásledují, ale bude to zřejmě kvůli obživě.
"Yahiko, ukryjme se někde." Když se ohlédla zděsila se. Muž se tísnil za nimi, měl zapadlé oči, jakoby si každý den vykuřoval nejméně stovku cigaret či dýmek. Rozcuchané vlasy a tvář zjizvenou.

„Pamatuju si ten den. Den, kdy to všechno začalo. Pár knih jsem již napsal předtím, ale byly to pouhé jednorázovky… žádné pokračovaní jsem neplánoval. A proto je pro mne ten den důležitým. Tenkrát jsem se prostě vracel do Konohy z hory Myouboku… Tak dobře, nevracel jsem se tam, ale kvůli jistému okamžiku, jsem se tam vydal.

Cesta byla velmi klidná, tedy do doby, než jsme překročili hranice Země ohně. Kousek za nimi jsme se museli na pár hodin zastavit. Přibližně tak hodinu cesty od nás byli nějací shinobi bez čelenek. Vypadalo to ovšem, že postupují, tak jsme se zastavili u řeky.
Seděl jsem na stromě a díval se, jak si slabý větřík pohrává s listy a malými větvičkami. Snažil se jemně pohybovat i mými vlasy, ale ty svázané čelenkou se ani nehnuly. Řeka, která protékala pod stromem, šuměla.

Cestoval už druhý deň. Cez deň oddychoval a v noci kráčal skrz lesy a lúky. Všetko len kvôli tej nepríjemnej horúčave ktorá sa rozpínala všade navôkol. Stačilo už len pár kilometrov a bude von zo Zeme Ohňa. Vietor a piesok bude znova pod jeho podrážkami a spaľujúci vzduch ho bude zvnútra vysúšať tým príjemným spôsobom. Bude páliť a nadnášať ho. Vtedy, s horúcim vetrom na koži má pocit, akoby vážne mohol vzlietnuť.

Katastrofálny druhý diel, aneb Ako vyzerá poviedka, keď má autor vymletý mozog ^^
Enjoy.

Naozaj. Čo vlastne chcem? Môžem ju zabiť. V jednej sekunde bez mihnutia oka. Môžem, no nejako sa mi tá predstava nepáči. To už som totálne zmäkol? Ak ju zabijem, začne ma Konoha opäť brať ako nepriateľa...
Zúfalo sa na mňa pozerala.
Akosi sa mi nechce zabiť ju... práve teraz.

Je to strašný pocit, keď človek nevie, či je živý, alebo mŕtvy. Je zmätený. Presne taký pocit mala teraz aj Nana. Cítila sa tak ... zle. Akoby sa vznášala. Vôbec necítila svoje telo! O chvíľu sa to však dalo všetko do poriadku.
Ležala na chrbte vo svojej posteli. Poznala tú vôňu, bola vo svojej izbe.
Pomaly rozlepila oči, ktoré mala tak dlho zavreté. Oslepilo ju Slnko, ktoré sa na ňu hnusne škerilo spoza okna.
Zanadávala.

Deidara, v bílé propocené košili a černých kalhotách, seděl na kolejích a prohlížel si černé kameny, které mu připomínaly uhlí. Nohou líně kopal do písku, který byl všude okolo. Koleje začaly pomalu vibrovat a signalizovaly tak blížící se vlak.

„Znovu,“ pronesl Kakashi unaveně. Seděl pod jedním ze stromů okolo Listové a sklesle pozoroval svoji svěřenkyni. V pravé ruce svíral Icha Icha, ale neměl žádnou psychickou sílu, aby si mohl číst. Vítr si pohrával s jeho vlasy a slunko mu svítilo do tváře.

Mladá dívka utíkala lesem. Utíkala, jak nejrychleji dovedla, aby si zachránila svůj vlastní život. Ti, kteří ji pronásledovali, se neustále přibližovali. Utíkala spíše instinktivně, protože dobře věděla, že nemá sebemenší šanci jim utéct. Avšak stále měla touhu žít. Nyní se nemohla nechat chytit obyčejnými bandity, kteří by ukončili její život, kvůli těm několika drobným, které u sebe měla. Možná se zároveň hrozila, co jiného než smrt by jí ti lotři mohli provést. Na chvíli je setřásla.