Icha Icha (01) - Návrat poustevníka

Konožská brána byla pohlcena ranní mlhou a jedna silueta si to k ní spokojeně vykračovala. Jakmile prošla branou, namířila si to do středu vesnice. Avšak tam bylo stěží vidět živáčka a proto ranní návštěvník zůstával nezahlédnut.
V těchto hodinách se totiž většina scházela před jistou budovou, neboť se mnoho dětí chystalo na akademii. A protože je tu dlouholetá tradice, že na zahájení chodí s dětmi i jejich rodiče, tak vesnice zůstávala v ranních hodinách liduprázdná. Avšak jedna rodina nebyla i tak úplná, neboť se dostavil pouze otec daného dítěte, zatímco matka uklízela jejich prostorný dům a starší bratr si máčel nohy v lesním jezírku.

„Itachi, proč si vlastně nešel se Sasukem? Přemluvil si otce, aby tam šel, ale pak ses na to stejně vykašlal. Proč?“ řekl dívčí hlas, vycházející za zády zmíněného.
„Když sem otce přesvědčil, nebyl už žádný důvod tam jít. Neřikám, že sem tam vůbec nechtěl, ale je to takhle lepší. Sasuke mě už takhle nenávidí… Chtěl sem jenom, aby byl konečně s otcem taky jeden den sám,“ odpověděl starší Uchiha, „…Krom toho je tohle jedinej den, kdy nemusim nic dělat. Protože až se otec vrátí… vlastně nejen on… tak budu zase zavalen povinnostmi.“
Dívka si povzdychla a vyšla ze stínu stromů. Posadila se vedle Itachiho a zírala na průzračnou vodu, jež se třpytila pod vycházejícím sluncem.
„A proč si tu ty? Neměla bys trénovat nebo tak něco?“ přerušil chvilkové ticho.
„Ani ne… náš sensei je taky na tom zahájení studia, takže máme trénovat sami. Ale kluci trénují spolu, takže já jsem zůstala na ocet,“ usmála se, „Ale ne… já jen, že jsem lékařskej ninja, takže teď jednoduše nemám s kým trénovat, když je sensei pryč.“
„Nemáš nebo nechceš? Protože vím jistě, že máš ohnivou podstatu chakry, stejně jako Anko, takže bys mohla trénovat aspoň Katon.“
Dívka se s překvapeným výrazem otočila k Uchihovi a chvíli na něj tak koukala, než se usmála.
„Že Katon?! To nezvládám už vůbec!“ říkala stále s úsměvem na tváři.
„Takže si teda volnej čas zpestříme a já tě to naučim,“ navrhl, mírně ignorujíc její poznámku.
„To myslíš vážně?“ vykulila své hnědé oči.
Uchiha pouze kývl a postavil se. Podal kamarádce ruku, aby ji pomohl vstát. Poté následovaly ukázky pečetí pro různá ohnivá jutsu.
Itachiho techniky však byly velice silné, neboť spálil v mžiku několik stromů. A proto se raději přesunuli na tréninkový plac, kde strávili hodně času, protože Ayano byla v Katon technikách velmi nemotorná.
Trénink se protáhnul až do odpoledních hodin, ale na ní to nebylo skoro vůbec znát, nýbrž se z místa nezkušených nepohnula.A protože měl Itachi své povinnosti, museli trénink předčasně přerušit.
„Až budu mít zase někdy volno, tak v tréninku budem pokračovat,“ řekl v pokleku starší Uchiha, neboť dívka ležela vyčerpaná na zemi.
„D-Díky!“ oddychovala stěží.
„No, takže já pudu… Měj se, Ayano,“ řekl s úsměvem, když se otáčel k odchodu. Při chůzi však jeho milý úsměv zmizel a vystřídal jej ztrápený až bolestivý výraz.
Ayano si mezitím sedla a pozorovala jeho záda jak mizejí v nedalekém lese.
„Měj se,“ řekla tiše.

Zanedlouho, když popadla dech a byla schopna chůze, se konečně zvedla. Šla do středu všeho dění ve vesnici, kde ji však někdo zaskočil. Stál totiž před ní vysoký muž s bílými vlasy.
„J-Jiraiyo?!“ vyhrkla v rychlosti se špetkou radosti.
„Ó, Ayano? Jsi to ty?“ doširoka se usmál, „Vyrostla si!“
„No, nepovídej! Na dva roky si zmizel! Tak se nediv!“ peskovala jej.
„Promiň, promiň. Začala si konečně vycházet se sestrou, tak jsem prostě chtěl, abyste se líp poznaly a tak… Proto jsem odešel, abych tě neobíral o čas, který si mohla trávit s ní.“
„Ale ani ses nerozloučil! To si říkáš zachránce a nejlepší přítel?!“ stále na něj naštvaně hleděla.
„Loučení s mou malou holčičkou bych asi nezvládl, takže jsem jenom odešel. Samozřejmě si mi chyběla a proto jsem teď tady,“ snažil se vše vysvětlit.
„Jasně, jasně! Jenom si slyšel o nových lázních v Konoze… žádný stesk!“
„To jsem ale zaslechl až při cestě!“ obhajoval se.
Mitarashi na něj však pořád nevěřícně hleděla a měla ruce složené na prsou. Jiraiya se pouze na malou Ayano šklebil a drbal se při tom na hlavě.
„No ták!“ přerušil napjatou atmosféru, „…radši mi vyprávěj co si ty roky dělala… A hlavně,“ změnil výraz na vážný, „Jak se ti spí?“
Ayano při jeho posledních slovech povolila na naštvaném pohledu. Zpočátku na něj překvapeně hleděla, ale později posmutněle sklopila zrak k zemi.
„No, to víš… Pořád to nepřestalo… Řekla bych, že teď je to ještě horší,“ opáčila, zatímco hleděla k Jiraiyovým nohám.
„Při cestách sem totiž na něco narazil, ale myslel sem, že už se to zlepšilo… Teď mi je tedy ta informace k ničemu,“ povzdychl smutně.
Ayano mu po chvíli konečně pohlédla do očí, „Ani nevím jaké to je… mít v noci sen.“
Žabí poustevník pouze povzdychl a pohladil po vlasech malou dívku před ním se slovy: „Já tě těch nočních můr zbavím… Určitě na něco přijdu, nepřestanu hledat!“
Jakmile to dořekl, poklekl a objal ji, aby ji dokázal důvěryhodnost svých slov.
Fialovovláska chvíli překvapivě koukala do prázdna než jeho objetí začala opětovat. Zavřela oči a hlavu zabořila do jeho ramene. Opět cítila Jiraiyovu vůni a teplo, a to ji velice utěšovalo. Ale přesto její mysl zatemňovaly hrůzy, jež v noci stále prožívá, i když se každý den snaží zapomenout a užívat si radostně den.