Romantika

Ráno sa zobudil s pocitom, že to bol naozaj len sen. Ale opak je skutočnosťou. Pozrel sa na kreslo a tam videl plášť svojho otca. Povzdychol si.
„Musím ísť za Tsunade. Čo najskôr.“ Umyl sa, obliekol sa a keďže sa mu nechcelo robiť raňajky, išiel do Ichiraku. Potom sa len tak pofľakoval po Konohe a rozmýšľal.
Prišiel až po štvrť Uchiha klanu. Rozhodol sa zájsť na návštevu. Prišiel pred ten najväčší dom a zaklopal na dvere. O pár minút mu otvorilo dievča s ružovými vlasmi. Objala ho.

Čas. Jak hrozně subjektivní je jeho vnímání. Pro Shikamara, Temari nebo Kankura byl přímo nekonečný, zatímco Suki by ho potřebovala o něco víc, aby se stihla dostat k budově Kageho včas.
Lehce se jí sevřel žaludek, když zjistila, že už na ni Kankurou čeká.
„Omlouvám se…“ začala váhavě.
„Nejdeš pozdě.“ ujistil ji lehce nervózní mladík.
„Aha. Tak to je dobře.“ řekla s poněkud pokrouceným úsměvem.
„Takže, můžeme jít?“ zeptal se nejistě.
„Můžeme.“

Stál přímo před svým cílem a pološíleně se usmíval. Ztratil pojem o realitě a soustředil se jenom na svoji pomstu. Dávno se rozhodl, že zničí Listovou a dnes konečně nastával čas jeho pomsty. Bylo mu úplně ukradené, co se děje kolem něj, on viděl pouze nadcházející destrukci, ke které však nemělo dojít, ať už chtěl sebevíce. Danzou byl připraven zaútočit na Listovou a doufal v její kompletní zničení.

Šťastné chvíle prožívám,
v náruči se ukrývám.
V náručí té lásky své,
krásné, chytré, osudné.
Až dá Hokage požehnání
a až dojde ke svítání,
budu tu stát já a ty,
jako všichni na svatby.

Ke svítání došlo včera,
čekala jsem do večera.
Na tebe a na tvé ano,
štěstí ve mně bylo mnoho.
A pak přišel Kiba, ty
a zakrvácené šaty.
Zemřel si a já to vím,
bylo ti to osudným.

Ačkoli jsem stále sama,
nechci být už nikdy vdána.
Radši zemřít, než být s tím,
komu cit neoplatím.
Už dál nechci s nikým být,

[center] Chtěla jsem jen pochopení,
slyšet tě říkat "Vše bude jako dřív."
Dívám se sice na tebe, jako bys byl hřích,
přesto jsi moje světlo denní.


Teď, jestli můžu, chci se vrátit v čase skrz,
znovu první políbení a v ruce růži.
Ve vřelém objetí, stékal déšť po tvé horké kůži,
jako mně tečou po tvářích, hořké kapky slz.


Právě cítím zášť a trochu bolest břicha,
protože jsem ta, co stále odpověď hledá.
To co jsem udělala se sice vrátit nedá,
ale přes to všechno teď lépe se mi dýchá.

Ležela v nemocničním pokoji. Cítila to, nesnášela nemocnice, nikdy v nich moc času naštěstí netrávila, ale když se tam probudila, hned to věděla. Vždycky ucítila desinfekci a pípat všechny možný přístroje. A dneska tomu nebylo jinak. Otevřela oči, ale uhodili ji do nich sluneční paprsky, a tak je rychle zase zavřela. Počkala pár vteřin, protože ji začali pálit od slunce, než je znovu otevřela, tentokrát pomaleji, aby si zvykla na světlo.

Z pohledu Naruta...

Já trpím citem zvaný láska,
ta v mém životě již ztracena.
Dívka, kterou mou milovanou byla,
už dávno na mě zapomněla.

Odešla mi do světa,
do světa, do něhož už nepatřím.
I když vedle mě každou chvíli bývá,
nic teplého ke mně neskrývá.

Jen chladná slova od ní slyším,
kvůli nim jen mlčím, v hloubi duši trpím.
Já trpím citem zvaný láska,
ta v mém životě již ztracena.

V očích tvých se ledovec ukrývá,
je chladný pevný, neprolomí se.
Teplo, kterou tvou mysl zahřívá,

Ozvalo se zaklepání na dveře, které se v zápětí otevřely a dovnitř vešel Baki.
„Slyšel jsem, že jsi tady.“ začal na úvod.
Gaara k němu zvedl hlavu a prohlásil: „A ty jsi tady kvůli zvědavosti.“
„Vlastně ano.“ přiznal Baki.
„Tu složku mám.“ řekl Gaara zbytečně.
„A jsou v ní dobré zprávy?“ zeptal se Baki a přešel ke stolu, aby se a ni mohl podívat.
„Jelikož mám písemný důkaz, že rekonstrukce, kterou provedl Čtvrtý, platila pouze vesnice, tak ano.“ odpověděl s jakýmsi zadostiučiněním.

Dnes jsem tě zase potkala. Seděl si na stromě, zatím co já šla po ztichlé ulici. Dívala jsem se na tebe a sledovala tvůj přemýšlivý výraz. Jsi hrozně roztomilý, když se snažíš na něco přijít, víš?
Je to k smíchu. Tolikrát jsem tě sledovala a tak málo s tebou mluvila… Vím toho o tobě tolik a ty o mě skoro nic… Víš vůbec, že existuju? Možná, ale nebudu si dělat plané naděje.
Tolik bych ti toho chtěla říct, ale nikdy to neudělám. Nemusíš nic říkat. Vím to. Jsem slabá, tak strašně slabá.

Dnešní den byl oproti ostatním dnům klidný… Ale kdeže, klidný byl pouze pro zbytek vesnice, zatímco Uchihovské sídlo bylo hlučnější než kdy jindy.
„Podezíráte mě?!“ šlo slyšet od domu představitele Uchihů.
„Přesně tak, ty zmetku!“ řekl někdo další.
Poté však následovaly pouze zvuky bitky. Kdyby se nějaký člověk podíval přes zeď, mohl by vidět tři kluky, jak se válejí zmlácení na zemi a nad nimi Itachiho s nezvyklým výrazem.

Přináším tento týden opravdu krátké pokračování. Nestihla jsem víc, ani jiné FF jsem nestihla. Tak alespoň ten kousek. Další díl se mi snad povede hodně dlouhý.:)

„Nemůžu tě tu nechat!“...

„Vypadni Naruto! Já s tebou nechci být, patřím k němu...“ mluvila jsem tiše abych nevzbudila Sasukeho, ale rázně aby to Naruto pochopil. Díval se na mě nechápavě a nepřestával mě držet za ruku.
„Ale říkala jsi...“

Hiro v tom nechcela byť sama. No, teoreticky ju do toho zatiahol Orochimaru, ale potrebovala niekoho pri sebe. A už aj veľmi dobre vedela, koho si omotá okolo prsta. Niekoho, kto je nevšímavý a ľahko ovplyvniteľný.
Rozhodla sa ísť za svojim cieľom teraz hneď. Nemôže strácať čas. Jej pán čaká.
Vykukla z izby, aby na nikoho nenatrafila. Chcela sa vyhnúť otázkam, kam ide, prečo tam ide a tak. Všetko to bolo až príliš jednoduché.

Nebe bylo pořád tmavé, ačkoliv už pomalu světlalo. Slunce pomaloučku vycházelo, a ukazovalo své mocné paprsky světla. Ulice vesnice byly prázdné, až na hlídající ninju, kontrolující vesnici kvůli vetřelcům, a pár toulajících zvířat. V některých domkách bylo vidět světlo, ale většina byla stále ponořená ve tmě.

Naruto otevřel oči. Ani si nepamatoval, kdy usnul. Hinata klečela pod světlem bzučící žárovky. Chtěl vstát, ale něco mu bránilo. Ruce a nohy měl přivázané k dřevěné desce, na které ležel.
„Hej,“ promluvil na Hinatu. Ta pomalu zvedla uslzený obličej. Oči měla zarudlé.
„Vítej,“ přerušil možnou konverzaci Itachi. Vyšel z tmavého rohu jako duch. „Dovol mi vysvětlit ti můj malý test.“ Ignoroval jakékoliv snahy Naruta o zahájení dialogu.

Procházela jsem se po Konoze. Vál studený větřík. Ruce jsem měla v kapsách a užívala si tu chvíli klidu. Bylo zrovna východ slunce a dnes jsem si poměrně přivstala dříve. Šla jsem si zavzpomínat ke třem kůlům. Co vše jsme spolu prožili. Bylo to bolestivé, ale ráda jsem vzpomínala. [i]Kéž by to bylo jako dřív. Všichni tři pohromadě se senseiem. Plnění misí a různých úkolů, ale on si vybral jinou cestu a zrovna si vybral tu nesprávnou. Musím, ale říct, že jaké si to vybral, takové to má.

„Ty jsi odkud?“ zeptal se mladší z chlapců zvědavě.
„Z Kamenné.“ odpověděla Suki dřív, než si uvědomila, že chlapec myslí čtvrť ve vesnici. Její oblečení sice bylo mezi otrhanými vesničany jako maják, ale bylo místní.
„A co tady děláš?“ zeptal se ten starší nedůvěřivě.
„Jsem tu na návštěvě. Nemáte se čeho bát, jsem přítel…“ pokusila se je trochu neohrabaně uklidnit.
Menšímu chlapci to očividně stačilo, protože se zeptal: „Je Kamenná hezká?“

„Itachi?“ vykukla Nanina hlava spoza dverí.
Mrzelo ju to. Videla, že Hiro má svoje pery na jeho perách, no verila tej verzii, ktorú sa jej snažil vysvetliť Itachi, keď bola tak nepríčetná.
Prešla už asi hodina od ich hádky. Nebolo to veľa. Ale Nana to už proste nevydržala, trápilo by ju to, keby nešla za ním.
„Hm?“ otočil sa od okna, cez ktorý vrhal prázdny pohľad na rozžiarenú čerešňu (strom).
„No ...“ zatvorila dvere. „Máš chvíľku?“
„Jasné.“ povedal obetavo, akoby bol preňho čas nepodstatný.
A vážne to tak bolo.

Všude okolo byla tma, taková tma, že nebylo vidět ani na krok a přesto zde byly dvě osoby. Nejspíše stály proti sobě a snad se o něčem dohadovali. Ale jejich rozhovor nedával žádný smysl, jako by si oba dva povídali sami pro sebe. Nikdo jiný, kromě jich samotných je neviděl a oni zase neviděli jeden druhého, ale přesto cítili přítomnost něčeho strašného. Strašnou přítomnost toho druhého. Oba dva se vymykali běžný pravidlům platným pro všechny smrtelníky, oba dva už dávno smrtelní nebyli.