Nic nového II, díl 12: Do boje!

Venku se zatáhlo a začalo krápat. Bára seděla na dvorku a říkala si, že to mohla čekat. Jakoby nebylo dost děsné to, že bude muset za pár hodin možná bojovat s nějakými šíleně silnými ninji, ještě musí být blbý počasí. Nevěděla, co má dělat. Neměla žádnou sbírku zbraní, kterou by mohla kontrolovat a leštit, žádné symbiotické broučky, kterým by mohla nějakým záhadným způsobem dávat instrukce, žádnou chuuninskou vestu, ve které by mohla doplňovat stav náplastí a šumáku, ani neuměla meditovat a střádat tak čakru... asi bude muset fakt jít spát. Bohužel si byla jistá, že určitě neusne, i když pak v noci bude utahaná. Tak jen zničeně seděla a sledovala kapky deště, jak se rozpleskávají na betonu na dvorku...
„Barunko-san, měla by sis odpočinout!“ To byl Neji.
„Dyť odpočívám...“ zamumlala Bára. Neji k ní přidřepl a vzal ji za ruce.
„Neboj, nic se ti nestane, o to se postarám! A Kátě taky ne,“ usmál se na ni.
„Nojo... ale co když se něco stane třeba tobě?“
„Chm, nejsem přece jouninem nadarmo!“
„Dobře, ale podle toho, co říkal Shikamaru, tak ani celý tým Kakashi si neporadil s jediným členem Akatsuki... ani celý VÁŠ tým si s jedním málem neporadil!“
„Ehm, pravda,“ snažil se vymyslet Neji nějaký uklidňující argument. „Ale to bylo už dávno! Teď jsme silnější a taky už je nepodceníme! A taky nezapomeň, že nakonec si s ním náš mistr poradil úplně sám! I když to nerad přiznávám.“
„Tyjo, mohl by dorazit Jiraiya-sama...“ zasnila se Bára.
„Začínám zas žárlit!“
„Cheche...“
„Tak pojď, však já už tě uspím...“

Dalo se do pořádného deště. Akatsuki seděli kolem ohně a přebíjeli se v zívání.
„Nechápu, kde se bere v nebi tolik vody...“ nadhodil Tobi.
Káťu to probralo. V tom dešti se jí dýchalo mnohem lépe. V dešti jí vůbec bylo vždycky mnohem lépe. Celodenním spánkem nabrala něco málo sil a rozhodla se, že se pokusí o přesun blíže ke Kibovi. Tělesné teplo a tak. Ti lidé u ohně se jí nelíbili a rozhodně se k nim tulit nehodlala. Začala se pomalu sunout směrem ke kládě a kupodivu jí to šlo na promáčené půdě docela jednoduše. S každým pohybem se jí dělaly před očima mžitky a do hlavy probíjela palicí díru tupá bolest, ale dalo se to přežít. Kiba si všiml, co dělá a snažil se jí pomoci.
Káťa mu sundala roubík a unaveně se na něj usmála.
„Nazdar,“ zašeptal láskyplně.
„Čau.“
„Jak ti je?“
„Blbě. Kde to jsme?“
„No, chytli nás Akatsuki. Támhle to jsou oni.“
Káťa pořád vypadala, jako že nechápe, kde je mohli chytit, ale už neměla sílu se dál ptát. Tak si hezky položila hlavu k němu do klína a byla ráda, že si jich nikdo nevšiml a nebude ji budit z příjemného pohověníčka. Kiba nejdřív doufal, že by mu mohla pomoci z pout, ale jak tak zhodnotil situaci, zjistil, že to asi nebude možné. Z pout mu mohl pomoci jenom pořádně ostrý kunai nebo rozzuřený slon. Ti chlápci vázat uzle rozhodně uměli. Pozoroval je celý den a přemýšlel o tom, proč ho nechali na živu. Na nic ho přece nepotřebovali, tak jak? Že by chtěli mít jistotu, že budou mít vždycky rukojmí, kdyby Káťa náhodou umřela? To už byla tak blízko...? Podíval se jí do tváře, která se i ve chladném dešti potila. Vypadala dost bledá. Jak to říkal Shino? Po dvou dnech to může mít trvalé následky? Jak dlouho už tu byli? Den a půl? A dva dny do Listové? Tak to jsou v čudu.
Jeho rozjímání vyrušil Akamaru.
Akatsuki byli okamžitě v pohybu, zbraně připravené, pasti nastražené. Konečně po těch dvou dnech vypadali jako obávaná zločinecká organizace a ne jako banda exotů na výletě za přírodou. Nicméně, nebylo se čeho obávat.
„Hej, to je ten jeho hafan, un!“ poznal zvíře Deidara a hladově se na něj zadíval.
„Ahoj, pejsku!“ přišel si Tobi blíž pro pohlazení. Akamaru sklonil hlavu a nebránil se.
„Co tady to psisko dělá?“ rozčiloval se Itachi.
„To nás chtějí zablešit k smrti, nebo co?“
„Ale ne, sempai, má něco přivázaného na krku...“ zavrtěl hlavou Tobi a sáhl po listu papíru.
„Drazí Akatsuki,“ četl nahlas. Trochu se zakoktával a někdy musel dlouho přemýšlet a počítat na prstech, ale nakonec dopis přelouskal celý.
„Dostali jsme váš vzkaz. Souhlasíme s vašimi podmínkami. Dejte Kátě protijed, přineseme vám tu věc ze sklepa na kraj lesa u ohradníku. Není to léčka. Uctivě, osádka farmy.“
„Cože? To jako fakt? Jen tak? To jsem nečekal...“ vyvalil bulvy Kisame.
„To víš, že ne, ty fileto, un. Píšou tam, že to není léčka! Takže to je léčka!“
„A pudem tam, nebo co?“
„No pudem, akorát se rozdělíme, a i kdyby nám tu věc opravdu přinesli, tak je obklíčíme a zbavíme se svědků.“
„Ano. Budeme hlídkovat kolem cesty k ohradníkům po jednom,“ přikývl Itachi.
„Takovou bandu děcek zmáknem...“ snažil se napodobit Deidarův drsňácký slang, ale moc se mu to nevedlo. Tobi nadšeně přikyvoval.
„Jo jo, zmáknem! A co s tím pejskem?“
Deidara vrhl po Akamaru další hladový pohled.
„Sníme ho.“ A už už se chystal, že svoje slova promění v činy.
„Dobře, ale až po všem,“ zchladil ho Itachi sharinganem.
„A dáme tý holce protijed nebo ne?“ mračil se dál nechápavě Kisame.
„Nó...“ protáhl Deidara a našel očima Káťu odpočívající na Kibovi. Jak se tam sakra dostala?
„Takhle je to mnohem bezpečnější, ne? Mohli bysme ji zabít rovnou. I toho typase, un...“
„Na to není čas. Však ona to zvládne sama...“ uchechtl se Itachi.
Tobi se zvedl, aby se k nim připojil.
„Ne, Tobi. Buď hodný a zůstaň tady hlídat toho hezkého pejska a jeho páníčka, ano? Můžeš zatím držet kudlu pod krkem tý buchtě, třeba je to zklidní, un,“ usadil ho zase Deidara.
Tobi přikývl a byl rád. Ten boj s večeří ho dost vyčerpal. A alespoň se mohl dát do přípravy pozdní svačiny, než se senpai vrátí. S čím by asi ten pejsek chutnal nejlépe...?

Na farmě se všichni psychicky připravovali na noční bojovku v hustém dešti. A v bouřce, z dálky se totiž už ozýval hrom. Poté, co se Lee asi padesátkrát zeptal, jestli už jdou, požádala Tenten, aby mohla být ve dvojici radši s Shinem, a dobromyslná Hinata jí vyhověla. Leemu sklaplo a už nic neříkal.
„Takhle je najdeme teprv až o ně zakopnem!“ rozčilovala se Bára nad počasím. Přemýšlela, proč nikdy nevymyslela nějaký způsob, jak donutit dešťové kapky, aby se jí vyhýbaly, když byla voda její živel! Tolik dosud nevyužitých možností... Aspoň si tedy po vzoru Leeho vzala voděvzdornou zelenou kombinézu a byla vysmátá... teda, byla by, ale teď jí zrovna do smíchu nebylo.
„Tak je snad vycítíme pomocí čakry, ne?“ zaťukala si na hlavu Tenten.
„Chjo, králíček Ušáček...“
„Cože?“
„Ale nic...“
Když už bylo jasné, že větší tma nenastane, rozdělili se do tří směrů a byli rázem v prachu.

Horší terén než smíšený les v noci a za bouřky snad ani není. Takhle však ninja uvažovat nemůže. Tenten s Shinem se plížili mlázím, na kluzké větve stromů už rezignovali. Čas od času zahřmělo, až padaly žaludy a šišky, sem tam proťal temnotu vzdálený blesk.
„Tak jak jsi na tom, Shino?“ ptala se udýchaně Tenten.
„Broučkům se do toho deště moc nechce,“ zavrčel Shino. Přece jen se mu však podařilo jich několik přesvědčit, aby vyrazili na průzkum.

Lee si někde utrhl velikánský lopuchový list, který si teď držel nad hlavou jako deštníček a plížil se za Hinatou, která ho díky byakuganu neomylně vedla neproniknutelným lesem.
„Vidíš už někoho, Hinato?“ ptal se co chvíli, protože už by se rád zahřál zdravým sportovním pohybem při nějaké bitce. Nebylo však snadné zároveň pátrat po nepřátelích a hledat bezpečnou a průchozí cestu lesem, takže Hinata zatím neměla úspěch.

Neji byl trochu nervózní z toho, že ještě nikdy neviděl Báru doopravdy bojovat, takže netušil, co od ní čekat. Jestli vůbec něco. Ale byla to jeho smůla, že si vybral, že bude zrovna s ní. Šinuli si to tedy od stromu ke stromu, když tu se Neji skrčil a stáhl k zemi i Báru. Zdálo se, že už někoho zmerčil. To se dalo čekat, vzhledem k tomu, že vnikli do lesa nejblíže cestě, kde by se uskutečnila výměna šutr-Káťa a Kiba.
„Vidím jednoho,“ řekl Neji ne zrovna šeptem, aby ho Bára vůbec zaslechla. „Bohužel ho poznávám, je to ten, se kterým bojoval náš mistr... Používá vodní živel na hodně vysoké úrovni.“
„Tak co, skočíme na něj?“
„Ne! Víš, jak jsme se domluvili, nejdřív to musíme prozkoumat!“
„No já jsem zcela pro!“ Najednou sebou Neji trhl.
„Do háje! Všiml si nás!“ a už jenom stačil popadnout Báru a uskočit stranou, než se strom, za kterým se krčili, skácel pod úderem velikánského ofačovaného pádlo-meče.
„Vypadá to, že nám tu zprávu nesežrali...“
„Nejspíš ne.“

„Tenten!“ vytrhl Tenten z chladných a mokrých myšlenek Shinův hlas. „Brouci objevili místo, kde drží Kibu a Káťu-sama!“
„S-s-super... tak jdeme...“ zadrkotala Tenten zuby.

„Ííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí!“ ozvalo se do hromobití.
„Lee-kun! Co se stalo?!“
„Já nevím, bylo to takový slizký, ééh...“
„Tak to byl asi slimák, Lee-kun...“
„To jsem nevěděl, že slimáci dokážou lézt po stromech!“
V takovémhle prostředí bylo prostě nemožné pátrat po nepřátelích, to snad každý pochopí... Najednou se ozvalo něco z lesa.
„He? Co to bylo za řev?“ rozhlédl se poděšeně Lee.
„Nevím, neznělo to jako někdo z našich...“ šeptala Hinata.
„Hele, tohle vidím i já!“ ukázal Lee na blízkou část lesa, kde se kácely stromy jeden přes druhý.
„Pojďme tam!“ rozzářil se vesele, že konečně něčemu rozumí.

Kisame si znechuceně odfrkl a nebylo to tím, že by mu vadilo kolemjdoucí vlhko. Tak támhle se schovali. Byli chytří, ale ne dost chytří na Kisameho. Sebevědomě vystoupil ze svého úkrytu a postavil se jim čelem, meč – pádlo v pohotovosti. Zle se pousmál.
„Tak jste se rozhodli se konečně ukázat? Musím říct, že ten dopis nás trochu zmátl. Chvíli už jsme si mysleli, že to nebude léčka.“ Miloval svůj sarkasmus.
Bára a Neji se vynořili proti němu, bok po boku.
„My si taky chvíli mysleli, že když vám tu věc dáme, opravdu Káťu zachráníte,“ oplatila mu drsňácky Bára.
„Hm,“ pokývl uznale. „Chytrá.“
Bára lišácky pozvedla obočí. Ani jeden z nich nepolevoval v ostražitosti. Chvíli na sebe koukali.
„Proč to vlastně chcete?“ chtěla se zrovna zeptat Bára, ale znělo by to hloupě a navíc si Kisame vybral zrovna ten okamžik, aby se z pokrčených kolen vrhl dopředu, do přímého útoku. Mladá dvojice se samozřejmě vyhnula. Kisame se uchechtl. Tohle bude zajímavé. S tím spratkem už jednou bojoval, ale teď vypadal mnohem odhodlaněji. A co se té holky týče... Byla celý svůj život vystavená. Zajímalo ho, jaká esa má v rukávu. Bude si s nimi chvíli hrát. Kolem hlavy mu proletěl naostřený kunai. Ani si nevšiml, že se ten týpek přemístil!
Neji do toho dával všechno. Je přeci génius! Musí být schopen ochránit, co je mu drahé. Trochu litoval toho, že nemá žádný těžší kalibr zbraní. Žhavil byakugan na plné pecky a mrskal sebou jako tuleň ve vodě. Kisame se ovšem pokaždé dokázal jeho útokům na poslední chvíli vyhnout. Nasadili tak rychlé tempo, že si ani nestíhali povídat. Neji se na chvíli zastavil, aby zhodnotil situaci. Jeho nepřítel využil odpočinek ke stejné věci. Zaujal pozici, kdy byl téměř celý zakryt svým meč – pádlem, aby se cítil jistější.
Bára to všechno pozorovala z povzdálí.
Krev se jí málem zastavila v žilách, když jí náhle na krku zastudilo studené ostří kunaie. Cože? Další?
„Hezky pojď a nedělej potíže,“ ozval se Kisameho hlas. Ale vždyť... On je přece tam! No, ta kudla byla očividně tady. Už skoro automaticky se rozpustila v proud nezranitelné vody.
„Che! Tohle na mě neplatí, holčičko. I když musím uznat, že je to působivé.“ Kisame ji snadno udržel. Voda byla přeci jeho živel. Neměl s tím problémy.
Nejimu zatrnulo, když si všiml, že ohavný modrý záporák vystoupil na mýtinu a postavil se vedle svého ohavného modrého... klonu? Kdy?
„Tak?“ podíval se na něj tázavě Kisame. Neji znejistěl. Bára smutně sledovala nevěřícný pohled levandulových očí.
„Nebyla by to škoda, přeříznout takový hezký bílý krček?“ vyžíval se v tom Kisame. „Hm...“ dělal, že přemýšlí. „Ne, nebyla,“ usoudil nakonec a zlomyslně civěl na svého nerozhodného nepřítele.
Bára se naštvala. Úplně zrudla v obličeji. Odvrátila se od Nejiho štěněcího pohledu a soustředila celou svou mysl na nenávist k tomu rybímu ksichtu za ní. To si nemůže ani vybrat, jestli bude ryba nebo ne? Co je to za móresy, mít k nosu pod ušima ještě žábry? Kisame si svoje nebezpečí ani neuvědomil, dokud nebylo moc pozdě. Bára sebou strašlivě rychle hodila, proložila to ještě efektivní změnou skupenství, a za chvíli už mu stála tváří v tvář, pěkně nažhavená a připravená k boji.
„Nech mě, nebo budu křičet!“ zavrčela na něj skrz zaťaté zuby.
Kisame zrušil zklamaně vodní klon. A on si byl tak jistý, že ji má. Bleskurychle odskočil stranou, takže se vyhnul špičatému rampouchu, který vyrostl Báře z ruky. Neji se vzpamatoval a nehodlal jen tak stát opodál. Ale nebylo jednoduché se ke Kisamemu dostat, když pořád mával okolo tím svým pádlem. Vypadalo nevinně, ale Nejimu něco říkalo, že by nebylo příjemné přijít s ním do styku. Najednou zaduněl hrom a holoseč vyrobenou právě tímhle pádlem osvětlil bílý jas blesku. Teprve teď si Bára uvědomila, že bouřka se přiblížila. Fakt super, jako by to už tak nebylo dost dramatický! Kisame by rád viděl nějaké další schopnosti té holky, jenže ona se spíš držela stranou a nechávala všechno na vlasáčovi... no to považoval za urážku! Navíc ty jeho čakrové útoky se nechtěly Kisamemu vůbec líbit. Ovšem dokud měl svoje pádélko, bylo všechno v cajku. Teď se ten vlasatec postavil kousek od něj do nějaké prapodivné pózy... nejspíš zatancuje, pomyslel si Kisame. Ale jelikož na balet nikdy moc nebyl, nepočkal si na vystoupení a místo toho po něm sám skočil. Vlasoun začal zajímavou piruetou, která kolem něj vytvořila ochranný čakrový štít. Ten se však vytratil do okolní mokré tmy, sotva na něm přistálo pádlo. Kisameho ten náraz odhodil, ale i tak se cítil samolibě. Naopak vlasáč se zastavil a koukal jako puk, kam se poděla jeho absolutní obrana!
„Jo, je to tak, možná jsi zapomněl, ale tenhle meč, KTEREJ JE MOJE ZBRAŇ, jasný? Tak ten žere čakru, kluku!“ poskytl hned vysvětlení chechtající se Kisame. Byl rád, že se takhle pomstil za rozhořčení, kterým ho naplnil tenhleten spratek a jeho parta, když se setkali posledně. Vlasáč se mračil a vypadal, že mu docela sklaplo. V té chvíli ucítil Kisame ze strany takové podivné... ts, proč se ta holka furt mění ve vodu, když ví, že voda je jeho živel? Hm, oddělit ji od okolního deště bylo tentokrát těžší, vypadalo to, že už zjistila, že když se snaží, může s jeho čakrou bojovat... ale i tak ji Kisame za pár okamžiků držel pod krkem.
„Tohle je na mě málo, holčičko,“ usmál se na ni zle. „Ale s tebou si to vyřídím až pak!“ a s tím ji mírně odstrčil. Tedy, možná na své poměry, ale Báru to odhodilo do blízkého křoví. Proletěla několika metry větviček, a pak tvrdě dopadla na rozmočenou zem. Pár sekund jí trvalo, než se vzpamatovala, potom se se zasténáním otočila z boku na záda a zarazila se o něco podezřele měkkého. Zrovna v tu chvíli svět ozářil pořádný blesk, takže na okamžik spatřila těsně nad sebou něčí podobně překvapený obličej. Světlé vlasy zakrývaly jedno oko a to druhé bylo pořádně vykulené, když tu tak na sebe najednou koukali.
„Návštěva, un!“ uslyšela Bára i přes hromování a ten hlas, kupodivu ne ženský, poznala.
„Ježiš! To jseš ty! S těma bradavicema!“
„Co? Já nemám žádný bradavice!“
„No právě!!“ Neznámý nechápal, co tím myslí, a Bára byla zase moc překvapená, než aby něco podnikla, tak na sebe koukali další chvíli.
„Hej, tak co bude, un? Věděl bych o lepších věcech, které se dají dělat v noci ve křoví, než na sebe jenom brejlit...“ předvedl odzbrojující úsměv (což Bára viděla díky dalšímu blesku).
„No, moc lákavě to nezní...“ snažila se Bára zjistit, jestli se může vůbec hýbat.
„Hej, neuspěchej se, to, že jsem vám zapálil stodolu, otrávil tvou segru a teď jdu po krku tobě, ještě neznamená, že nejsem v duši dobrý a laskavý člověk!“
„Jseš si jistej? Mně teda připadá, že přesně to to znamená!“ pokusila se Bára vyšvihnout z jeho dosahu. Na to, že neměl jednu ruku, ji stihl ve vteřině dost efektivně znehybnit.
„Co když mám jen trauma z dětství? Nebo jsem prostě neuznaný umělec zlomený tím, jací jsou lidi ignoranti! Pár galerií vyletí do luftu a najednou se nikdo nemá k tomu, aby uspořádal výstavu mých geniálních děl! Un!“
„Nojo, ty můj chudáčku...“ řekla Bára nepříliš účastně, zatímco na ni kapaly dešťové kapky stékající ze špičky jeho nosu. „Hele, tohle mohl být začátek pěkného přátelství, ale neměl jsi mi říkat, žes to byl ty, kdo otrávil Káťu. Docela mě to namíchlo, víš?“ začala se Bára pod ním kroutit, ale marně.
„No já přece nechtěl, né? Proč bych jí chtěl něco provýst, dyť má tak hezký nohy a vůbec, un! Jenom jsem chtěl trochu umlčet toho tvýho oslnivýho a úžasnýho Nejiho, copak jsem mohl tušit, že to takhle dopadne? Un.“ Bára se ušklíbla, a pak se bez varování změnila v oblak syčící páry a bublající vařící vody. Blonďák hned vyskočil a udělal něco jako bolestnou verzi „un“, ale Bára ho nehodlala jen tak pustit z lopaty. Když se dal na útěk směrem ke svému kolegovi, bez zaváhání se pustila za ním a neustále na něj dotírala a vyráběla mu ošklivé puchýře. Ale ne na obličeji. To by byla škoda. No, dobře, tak mu vyráběla jenom takové malé puchýřky, i ostatní části těla by byla škoda moc poškodit. Ale rozhodně ho to bolelo! Aspoň trochu. Kisameho zastihli sekajícího hlava nehlava do Nejiho... a kdyby se ten zatracenej rastaman tak nekroutil, určitě by se aspoň jednou trefil!
„Těpéro, Kisame!“ sprintoval blonďák do kolečka následován rozzlobeným syčením.
„Deidaro? Co ty tady?!“ podivil se žralok a na chvíli přestal mávat mečem.
„Ale to víš, kouknout se, jak ti to jde od ruky... kdybys laskavě mohl...“ pokynul směrem za sebe. Kisame zavrčel, ale přece jen se obětoval a za soustředění o dosti více čakry než posledně ho jeho pronásledovatelky zbavil. Bára skončila zase válející se po zemi. Jak to sakra ten modrák dělá? Už byla docela udýchaná, věděla, že už se asi znova nepromění. Aspoň pokud se nějakým zázrakem nedostaví Káťa... s ní měly svoje útoky dokonale sehrané, jenže takhle sama se cítila slabá. Nepočítala s tím, že by ji někdo od její sestry takhle oddělil. I Neji této přestávky využil k vydýchávání a shromažďování čakry.
„Díkes, seš kámoš, un! Příště na mě neházej svoje problémy, laskavě! A tomuhle pořádně naklep, nemám ho rád! Adijé!“ Deidara se očividně nemínil déle zdržet a zmizel mezi stromy. Jde na nás upozornit, blesklo hlavou Báře, takhle Káťu nezachráníme! Dá jí nůž na krk a Bára mu dá, cokoli bude chtít, ať si Neji říká, co chce. A to se nesmělo stát. Vyskočila tedy a pádila směrem, kde zmizel Deidara. Jen tak ho nenechá pláchnout!
„Hej, kam si myslíš, že jdeš, princezno?“ uslyšela za sebou. Mohla čekat, že ji jen tak nenechá jít. Musela se ho nějak zbavit, rychle a na dostatečně dlouhou dobu... netušila jak. Otočila se a spatřila, jak k ní to parybí monstrum natahuje pařát.
„Dajnamik entrýýýý!“
Já myslím, že to mluví za všechno...
Kisame byl zahnán do rohu. Lee mu svým vstupním kopem vyrazil meč z ruky a ten opsal krásný oblouk kamsi do tmy. Neji, který si moc dobře pamatoval, jak pádlo-meč reaguje, když je oddělen od svého vlastníka, na ně pohotově shodil strom, a s posilou ve formě Hinaty, která je, ať si kdo říká co chce, svinsky dobrá, dál pokračoval ve svém útoku.
Pak si ale koutkem oka všiml, že Barunka-san využila své příležitosti a jala se pronásledovat toho druhého. Byl na ni velmi hrdý. Ale i když její techniky byly působivé, nemohl si nevšimnout, jak byla vyčerpaná. A sama proti muži, který porazil dokonce i Kazekageho?
Hinata samozřejmě viděla to samé co on. Kývla na ustaraného Nejiho a téměř nepovšimnutelně se vymanila z víru boje a vydala se za Bárou.

Shino a Tenten se krčili v křoví. Podařilo se jim neslyšně se připlížit na místo, odkud měli dobrý výhled na mýtinu, která posledních několik dní hostila výkvět záporáckých organizací. Tráva byla pošlapaná a ve vzduchu i přes nápory studeného deště setrvával dusivý zápach. V nejvzdálenějším rohu se choulil Kiba. Hlavu měl skloněnou, ramena nahrbená a snažil se nemyslet na to, co se asi děje. Káťa ležela kus od něj, celá bledá, paže srovnané na hrudi. Tenten se zajíkla a naklonila se kupředu. V dalším pohybu ji ale zarazila Shinova ruka, kterou jí položil na rameno. Tenten se mu tázavě podívala do brýlí, ale nic z nich nevyčetla. Pomalu se vrátila do vyčkávací pozice a doufala, že Shino ví, co dělá. Něco jí zatlačilo do dlaně. Podívala se po tom a uviděla na zemi hezký a praktický moderní hřeben. Takový jako z reklamy. Nakrčila obočí a rozhlédla se po křoví. Až teď si všimla, že jejich úkryt byl nejspíš uměle vytvořen. Tráva na zemi byla uválená, listí pečlivě odstraněno a přebytečné větve umístěny tak, aby se do úkrytu dostalo co nejméně vody. No, mohla jen doufat, že ten, kdo to vyrobil, nebyl někde poblíž. V jejich zorném poli se vynořila postava zachumlaná do černého pláště. Tak tenhle to asi není, usoudila Tenten z pohledu na cizincovy střapaté na krátko ostříhané vlasy.
Tobi si na hlavu nasadil takový malý deštníček. Trochu mu v tom vadila jeho maska, ale řídil se heslem, že když se chce, všechno jde. Teď nervózně přecházel po mýtině od pejska uvázaného kousek dál v lese k zajatcům a zase zpátky. Byl dost nervózní. Slyšel až sem zvuky boje a navíc mu ten nehezký déšť uhasil kulinářský oheň. K večeři budou muset mít nějaký studený salát a to se nikomu nebude líbit. Jistě, mohl by ho obnovit nějakou hezkou katon technikou, ale na to by si musel sundat masku. Takže prostě chodil sem a tam. Ani netušil, že to je to jediné, co drží Tenten a Shina zpátky.
Kibovi přistál na stehně brouček. Nejdřív na něj vykulil oči, a pak se spokojeně usmál. Jinak na sobě nedal nic znát. Ucítil šimrání kolem zápěstí a cítil, jak se jeho pouta trochu povolila. Jedno pořádné zatáhnutí a bude volný. Teď musel ještě počkat na správnou chvíli.

Bára svištěla navlhlým lesem. Už ani necítila dopadající kapky. Všechnu svoji energii si šetřila a na pronásledování toho fešáka využívala jen minimální množství. Vypadalo to, že si ještě nevšiml, že ho někdo pronásleduje. Nenarazila na žádné pasti. Byl ale dost rychlý a celý odpočinutý, takže už si za chvíli nebyla vůbec jistá, jestli pronásleduje správně. Začala se nejistě rozhlížet.
„Tudy, Barunko-san!“ ozvalo se vedle ní. Ohlédla se a uviděla po svém boku Hinatu žhavící byakugan. Teda, umí mluvit i pěkně nahlas, když chce. Chvilku přemýšlela o tom, jestli to náhodou není ten chlápek, jenom přeměněný, ale nakonec usoudila, že i kdyby byl, alespoň ho nebude muset nikde honit. Zdržely se dalších komentářů a držely se hezky v odstupu. Díky Hinatě se dokonce vyhnuly všem těm srandičkám, co nechával za sebou. Bára se dost lekla, když se na ni poprvé spustil z koruny stromu divný bílý pavouk. Na co může být taková věc dobrá? Uvědomila si to, až když větev za ní explodovala. A sakra. Tak takhle se asi cítila jejich stáj...
„Už o nás ví,“ komentovala suše Hinata. Bára přikývla a od té chvíle opatrně zkoumala každé místo, kde se chtěla odrazit. Bylo to ale pro ni dost složité. Hinata to naštěstí chápala a snažila se jí co nejlépe navigovat. Po dalších deseti minutách se Bára naštvala.
„Sakra, takhle velkej ten les snad ani není!“
„Máš pravdu, Barunko-san. Vede nás oklikou.“
„Ale proč?“
Odpovědí jí byla masivní hromádka bílého jílu před nimi.
„A sakra.“ Na to, že má jen jednu ruku, je teda dost čipernej. Ostře uhnuly z trasy a schovaly se za několik spadlých kmenů. Ještě že se ten les nikdy moc neuklízel, oddechla si Bára. Co by dělaly v ňákým, kde jsou stromy hezky v lajnách a na zemi ani snítka? No, už by byli všichni mrtví.
Následovala sekvence mohutných explozí. Obě se schoulily do co nejmenšího klubíčka a zakryly si oči, uši, nos... Když to přestalo, ještě chvilku čekaly. Potom Hinata opatrně vykoukla.
„Nikde ho nevidím...“ Už se zase vrátila k šeptání. Pročesávala celý les pohledem. Nakonec se otočila směrem, ze kterého přišly, a zarazila se.
„Myslím, že jsem našla Tenten a Shina...“

„Barunko-san, Hinato-san,“ kývl na ně Shino.
„Co vy tady?“ divila se Bára.
„Našli jsme místo, kde bydlej. Ale někdo tam hlídá. A jsou tam i Kiba s Káťou. Pak ale přišel ještě jeden, takovej blonďatej, a my se radši stáhli, páč jsme mu seděli na spacáku, jestli mi rozumíte,“ vysypala ze sebe Tenten. Hinata přikývla, jako že většině rozumí.
„Dovedete nás tam?“ optala se pro jistotu Bára.

„Kde je můj hřeben!? Un!“