Co Kishimoto nezveřejnil 1. díl (ne)štěstím políbeni

Je mrazivá noc protkaná deštěm. To však dva lidé nevnímají, jsou totiž pronásledováni skupinkou ninjů z vedlejší vesnice, neví proč je pronásledují, ale bude to zřejmě kvůli obživě.
"Yahiko, ukryjme se někde." Když se ohlédla zděsila se. Muž se tísnil za nimi, měl zapadlé oči, jakoby si každý den vykuřoval nejméně stovku cigaret či dýmek. Rozcuchané vlasy a tvář zjizvenou.
Zděšeně vykřikla, když se muž dal do pohybu a s dýkou ostrou jako břitva se rozběhl proti nim. Její výkřik varoval Yahika doteď otočeného zády k muži. Bleskurychle se otočil s kunaiem a na něm zavěšeným výbušným lístkem. Bezmyšlenkovitě zamířil a hodil kunai po muži. Ten těsně před ním vybouchl a tváře dvou mladých ninjů ozářil oheň. Po výbuchu k nim vítr přivál smrad spáleného masa. Bylo směšné, že se toto dělo jen kvůli malým zásobám ukrytých v batozích dvou ninjů. Ale bylo to tak. V tomto nehostinném kraji bylo o co bojovat stále.
"To by stačilo, rychle, pojďme!" Zvolala mladá žena a vyhrnula si rukávy od pláště potřísněného krví. "Podívej." Dodala pak s úsměvem, na chvilku zakličkovali mezi stromy, až nakonec stanuly před horou kterou otevírala jen malá škvíra, kterou se však snadno tito útlí lidé protáhly.
"Můžeme se najíst, dokonce je tu suché dřevo." Zaradovala se a poručila svému společníkovi, aby to podpálil.

Neustále slyšeli jak kapky bičovali okolní krajinu, byla tu tma.
Veselý plamnek ozářil prostor a ukázala se malá jeskyňka. Konan vytáhla z batohu několik kousků sušeného masa, směs koření a usušené nudle. Malou část ode všeho odebrala a vhodila do kotlíku, který též vytáhla z batohu. To vše zalila vodou z lahve a dala nad oheň vařit. Po chvíli se jeskyňka zaplnila lákavou vůní masa. Oboum už se sbíhaly sliny.
Předtím dobře vyhodnotili situaci. Zkontrolovali směr větru a polohu. Pokud tu ještě byli nějací pronásledovatelé, což se nedalo vyloučit, vůni masa neucítili dřív než by je oni neslyšeli, nebo neviděli. Každých pět minut chodili kontrolovat okolí. Konan se víceméňe starala o kotlík, takže Yahiko seděl u ohně sám. Nemluvili.
Až po chvíli Konan s milým úsměvem sundala polévku z ohně. Podala Yahikovi hůlky a nechala ho uchutnat jako prvního. Přitom si přisedla k němu.
Pein mlčky kousal potravu a podal misku s trochou jídla dál. Konan též ochutnala.
"Není to špatné, ale už by to chtělo obnovit zásoby." Pronesla, když se místnůstka zaplnila pohodou, protože mohlo už být tak uprostřed noci.
"A kde to chceš sehnat? Všude řádí ninjové, nemáme skoro chakru." Opáčil trošku nevrle Pein.
"Věštím, že zítra bude krásný den a viděla jsem kousek odtud řeku..." Mrkla na něj s hodnou dávkou pozitivního pulsu v jejích modrých očích. Pein se na ni nejistě zadíval, pak loupnul očima zpět ke kotlíku a pohasínajícímu ohni.
"Uvidíme Konan, jestli tohle vůbec přežijeme." V duchu jí děkoval, že mu dodala tolik potřebné energie, bez ní by tu už nebyl.
,,Proč bychom to nepřežili..?" Stáhla obočí Konan. Jak důvěrně tento pohled Yahiko znal. ,,Dokud nesplníme náš záměr, nezemřeme." Dodala odhodlaně a znovu se usmála. ,,Mistrovi Jirayiovi by se tento postoj vůbec nelíbil." Zasmála se. Jiraiya automaticky patřil k jejich dětství. Jak je to všechno dávno a přesto si pamatují každé slovo. Je to skoro až neuvěřitelné.
"Ale Jiraiya taky není všemohoucí." kdyby mohl, v tuhle chvíli by se se zasněním podíval na nebe plné hvězd a nechal se nějakým způsobem vést, ale takhle by viděl jenom tmu a možná by mu i trochu prachu a kamínků sklouzlo do průzračných ametystových očí. Pořád se tu ozývaly rány od dunivých blesků až po ledové hřmění.
"Jak to mluvíš?" zeptala se trošku podrážděně, svého mistra měla moc ráda a uctívala jej za to, jak jim pomohl, bez něj by tu už nebyli.
,,Mluvím tak, jak mi huba narostla." Obrátil se na Konan a když viděl, že nehodlá pokračovat ona, pokračoval on. ,,Jiraiya je pouhý snílek. Mír nepříjde jenom tak. Mír si musí lidé zasloužit a cítit jej v každé části jejich těla. Jedině po bolesti může přijít radost. Ale nic není věčné a tak radost znovu střídá bolest. Sama to znáš. Jiraiyu už není proč uctívat." Konan posmutněla a bojovala sama se sebou ve dvou různých názorech, které v ní přebývaly. ,, Já vím Yahiko. Znám tento plán až moc dobře, ale přijde mi to kruté. Určitě je lepší cesta." Tentokrát se Yahiko rozčílil. Neměl rád pochybnosti. ,,Lepší cesta? Prosím tebe jaká? Ukaž mi jí!" V tu chvíli dostal Konan do úzkých. Došlo jí, že lepší způsob než tento nezná.
"Já... já nevím, přiznám se, že nevím, ale-" Nedokončila, protože jí nejmenovaný přerušil.
"No tak vidíš!" Namítal stále a nechtěl, aby to Konan dořekla.
"Uklidni se, vím že teď nejsou nejlepší časy, ale jsem si jistá, že musí být i jiná cesta, mír musí jít dosáhnout i jinak, než bojem, tím se nic nevyřeší!" Protestovala, ještěže byla tma a zrzek nemohl vidět slzy na okraji jejích velkých průsvitných očí.
"A myslíš si, že hraním si na hodné snad něco vyřeší?" To byla jeho poslední slova, než prohlásil, že jde spát.
Konan tu noc spala s neklidem.
Obvyklý tlukot dešťových kapek nepolevoval. Konan ačkoliv byla zvyklá na tento zvuk a dokonce slyšela, že uspává, neměla jej ráda. Této noci jí vadil snad více než kdy jindy. Nezvyklý pocit provinění a ukřivdění jí ležel na srdci jako těžký kámen. Nedokázala usnout. Po dlouhé době vstala ze země a přešla ke spícímu příteli. Chvíli jej pozorovala a pak se celkem nelogicky optala zdali spí. Neočekávala odpověď. Ta ale přišla. ,,Ne nespím, nemůžu spát, ale proč nespíš ty, to teda nechápu." Konan si povzdechla. ,,Taky nemůžu spát... já.. chtěla jsem se ti omluvit." Yahiko nechápal. ,,Omluvit?"
Modrovláska pouze přikývla.
"To já bych se měl omluvit, jsem sebestředný." Povzdychnul si a posadil se. Zkřivil nohy do tureckého sedu a hlavu si opřel o ruku, kterou měl položenou na pravém chodidle.
"Ne, tak to není-" Chtěla znovu něco namítnou, ale prst na jejích ústech ji zastavil.
"Moc bych si něco přál." Letmo se usmál a nasadil takový ten nevinný výraz, který se u něj naskýtá jen velice málo, dalo by se tomu říkat i paranormální jev.
Konan se rozpačitě usmála na oplátku. Tak to dělala. Vždycky se usmívala. Yahiko její obnaženou tvář znal již nazpaměť. Pamatoval ji ještě z těch dob, kdy jí nekrášlily modré stíny a bílý pudr. Nemohl se ubránit a jeho ruka sama od sebe sjela k její tváři. Pohladila hebkou pleť a přitáhla si její obličej k jeho.
"Tohle je moje přání..." Zašeptal, Konan vytřeštila oči a než se nadála, byli jeho rty přilepené na jejích. "Tak prosím..." Modrooká přivřela víčka a nechala se ukolébat jeho smyslnou vůní, na chvíli zapomněla na svět, její ruce s vyhouply až k jeho tváři a ona mu jeho polibek opětovala...
Probudili se v objetí. Nový den zalil déšť, ale v jejich srdcích svítilo Slunce. Byla to krásná a klidná noc. Oba si zpátky odnesli světlo té chvíle.

Když se po zakončení mise vrátili domů do úkrytu Akatsuki, oba přišli ruku v ruce. Nagato a ostatní je přivítali se spustou vlídných slov. Všichni si potvrdili to co už dávno věděli. Podle nich mezi Konan a Yahikem něco muselo být už dříve. Po dlouhých společně strávených večerech přišla do akatsuki kolektivu nová zpráva. K jejich radosti, Hanzo hodlal spolupracovat. Tuto chybu si Konan nikdy neodpustila.