Vlčí ninja - 6. díl

Cesta byla velmi klidná, tedy do doby, než jsme překročili hranice Země ohně. Kousek za nimi jsme se museli na pár hodin zastavit. Přibližně tak hodinu cesty od nás byli nějací shinobi bez čelenek. Vypadalo to ovšem, že postupují, tak jsme se zastavili u řeky.
Seděl jsem na stromě a díval se, jak si slabý větřík pohrává s listy a malými větvičkami. Snažil se jemně pohybovat i mými vlasy, ale ty svázané čelenkou se ani nehnuly. Řeka, která protékala pod stromem, šuměla.
Vyrušilo mě Shibukiho hlasité zakručení v břiše. „Má tu někdo nějaké jídlo?“ zeptala se Yuki.
„Myslel jsem, že jídlo bere sensei,“ ozval se Touji.
Yuki si ho jen prohlédla a pak hlasitě vzdychla. „Kluci… Kdybych měla všechno tahat já, tak se nikam nedostaneme. Jídlo jste si měl vzít každý sám. Hádám, že aspoň jeden z vás tří byl dost chytrý a toto pochopil.“ Otočila se a vzhlédla mým směrem.
„Máte pravdu jeden je dost chytrý a taky dost znalý pár jutsu, aby nakrmil i ostatní,“ řekl jsem. Použil jsem své Kuchyiose.
„Ahoj Hikaru. Ichi má teď nějakou práci, tak poslali mě. Snad ti budu stejně užitečný jako on. Jmenuji se Raol, jsem ve smečce jako lovec,“ řekl svým chraplavým hlasem. Nevypadal nejmladší, ale to na skolení jelena nevadí.
„Raole, tady moji společníci trochu podcenili situaci a teď mají hlad. Jako lovec se budeš dost hodit. Potřebuji, abys dostál svému jménu a ulovil něco jako jelena, protože tuhle misi sám nedokončím. A i kdyby se mi to povedlo, myslím, že hodně lidem by vadilo, kdybych je tu nechal umřít hlady,“ řekl jsem a pak jsem se začal svým slovům smát.

Po velmi vydatném obědě už bylo na všech vidět, jak jsou spokojení a vděční. Raola jsem zase poslal zpátky a zdříml si, než ostatní dojedli jelena. Bylo to zvláštní a mě to přišlo i trochu nechutné, ale ponese ty zbytky Shibuki.
Pokračovali jsme v cestě, přecpali se, takže byli pomalejší než já, ale aspoň jsem ty dva nemusel poslouchat.
„Hikaru, proč jsi do toho tolik zažraný? Vím, že je v té skupině Naruto, ale Kakashi se o ně postará a my už budeme taky každou chvíli na místě. Musíš se uklidnit, jinak nebudeš schopný trefit ani vrata od stodoly.“ Dohnala mě Yuki.
„Já jsem v klidu a přesně vím, že ty teď cítíš skoro to samé. Všiml jsem si.“ Podíval jsem se na ni.
Sklopila svůj pohled. Vždy když byl Kakashi sensei poblíž, zrudla jako rajče. A s těmi pocity? Má strach, bojí se, že ho nedokáže ochránit. Jediný rozdíl je, že já do Naruta nejsem zamilovaný.
„Neměj strach. Kakashi se o ně postará ne? Stejně jako by se postaral o tebe. Stačí mu to jen říct, ne?“ Zasmál jsem se. I u ní jsem si všiml, že se jí škubou koutky.
„Stát!“ šeptl jsem.
„Něco vidíš?“ zeptala se mě Yuki.
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, cítím, ale je to známý pach… myslím Kakashi. A taky cítím krev, ale nejsem si jist, jestli je jeho,“ odpověděl jsem.
Yuki se zatřásla, ale její obezřetnost nepolevila.
Udělal jsem ještě pár skoků z větve na větev a pak jsem si těch krvavých stop všiml. Seskočil jsem na zem. Věděl jsem, že jsem tu jen já, můj tým, a ten, ze kterého tu kape krev. Kakashiho pach byl čím dál silnější. Rozhlížel jsem se, dokud jsem ho nespatřil.
Visel přivázaný hlavou dolů. Neškubal sebou. Vím ale, že nebyl mrtvý, slyšel jsem jeho srdce. Yuki k němu hned přiskočil a sundala ho z toho stromu. Dokonce byl i při vědomí.
„Kde?“ zeptal jsem se.
„Uspali je a někam odnesli. Tábořili jsme tu, hodili sem nějakou novou bombu, nebyl jsem na to připravený. Zklamal jsem,“ řekl a zamračil se.
„Jeden tu s ním zůstaňte. Já jdu dál,“ zahlásil jsem a okamžitě odběhl.
Myslel jsem si, že u něj zůstane Yuki, ale mýlil jsem se. Po tom co mě ona dohnala a Touji ji následoval, jsem tedy usoudil, že tam zůstal Shibuki.
„Dobrý?“ Podíval jsem se na kapitánku.
Přikývla s naštvaným výrazem. Věděl jsem, že myslí na to samé co já. Usmál jsem se a přidal do kroku.
„Vidím Uchihu i Naruta. Bojují?“ Podíval jsem se na Toujiho.
„Ne, Je tam i ta růžovovlasá holka a jen sedí,“ odpověděl mi.
Yuki mi dala ruku na rameno. „Může to být past.“
„Risknu to.“