Icha Icha (00) - Prolog

„Pamatuju si ten den. Den, kdy to všechno začalo. Pár knih jsem již napsal předtím, ale byly to pouhé jednorázovky… žádné pokračovaní jsem neplánoval. A proto je pro mne ten den důležitým. Tenkrát jsem se prostě vracel do Konohy z hory Myouboku… Tak dobře, nevracel jsem se tam, ale kvůli jistému okamžiku, jsem se tam vydal.
Byly to pouhé čtyři roky po tom, co můj student, Yondaime Hokage, zemřel při záchraně Listové před liščím démonem. Hodně jsem litoval, že jsem se v tu dobu toulal po vesnicích s horkými prameny a nemohl jsem pomoci, i když bych toho zřejmě moc nezměnil. Byl jsem prostě moc zažraný do špehování v horkých pramenech, že jsem ani nepomyslel, že by se něco mohlo stát… Ale to teď neřešme a soustřeďme se na počátek příběhu mé tvorby Icha Icha! Určitě znáte, že-hehé? Protože jinak by jste tu dnes nebyli… No, nevadí.
*Dramatické odkašlání*
Tenkrát jsem se procházel lesem. Byla celkem tma, ale to mi vůbec nevadilo. Zvláště, když jsem v jeden moment zaslechl dívčí smích a zvuk vody nedaleko ode mne. Šel jsem to tedy omrknout a nenápadně pozoroval ono jezírko, ve kterém se cákala jakási dívka s černými vlasy. Pozoroval jsem ji a pomalu získával drahocenné informace, které jsem ještě později použil do své tvorby. Opět jsem se do toho šmírování dostával… Co jsem byl na hoře Myouboku, jsem neměl jednoduše koho pozorovat, takže jsem trochu zaostával, ale to se nedá přeci zapomenout.
Pamatuji si, jak jsem skoro vyskočil z kůže, když vykřikla a později na to utekla. Bál jsem se, že mě zahlédla, ale její pohled naštěstí nepatřil mě. Dívala se opačně, někam do keřů. Takže jakmile utekla, šel jsem to omrknout.
Mezi listím byla malá dívenka, odhadem šest let. Ležela tam a byla poškrábaná větvemi. I její oblečení nebylo zrovna bez poskvrnky. Černovláska, jež ji předtím zahlédla, si zřejmě myslela, že je mrtvá, protože zrovna nevoněla po fialkách, ale mě bylo jasné, že jen omdlela z hladu. A protože jsem nebyl zrovna daleko od Listové, rozhodl jsem se, že ji tam vezmu. Tohle dítě bylo důvodem mé krátké návštěvy rodné vesnice. Připomínala mi totiž děvče, které tam žije. Tak nějak mě napadlo, že jsou příbuzné a tudíž by i ona měla pocházet z Konohy a proto jsem se rozhodl ji tam vzít.
Docela mě pálila myšlenka, že to bude osudné pro budoucnost vesnice, ale mé doufání v opak bylo silnější.

Když jsem tedy dorazil do Konohy, zamířil jsem rovnou do nemocnice a zavolal Třetího, který okamžitě přišel. Chvíli jsme si povídali než se dostavila třináctiletá dívka, o které jsem se zmínil předtím. Sarutobi-sensei ji totiž nechal zavolat.
Jakmile se přiblížila k lůžku, na kterém ležela ta malá holčina, tak se zhrozila. Napadlo mě, že se jí honí hlavou něco ve stylu: ‚Si dělá legraci? Opustí mě a pak mě nechá naklonovat? K čemu mu to kruci je? Tak jsem se pro něj snažila! Tak jsem ho obdivovala a uctívala a on mě pak opustil, aby si udělal panenku s mou podobou? Tak proč mě jenom opouštěl?!‘.
Její myšlenky prostě byly dle jejího naštvaného, znechuceného pohledu, celkem lehké uhádnout.
„Znáš ji?“ přerušil tok mých i jejích myšlenek Hiruzen.
„Ne, ale bude to asi klon…“ odpověděla přimraženě.
„Je mi jasné, že sis to myslela, ale je to nemožné!“ odpověděl jsem bez obalu, „Je živá. Žádná známka experimentu… Není to Orochimarova práce, ale možná tvá rodina.“
„Nemám sestru!“ odsekla.
„Jak to můžeš vědět?“ zastal se Třetí mého mínění.
„Sice si nepamatuju na svou rodinu, ani na části u Orochimara, ale stejně mě k ní nic netáhne… až na znechucení! A kdyby byla mou sestrou, asi by to mé podvědomí poznalo a cítila bych při pohledu na ní něco jiného, ne?!“
„To tak nemusí nutně být. Vytváříš si svou vlastní pravdu a na okolnosti a jiná řešení nemyslíš,“ řekl jsem, abych jí vtloukl do hlavy i možnost sestry.
Ona mě však vůbec nechtěla poslouchat. Měla jenom za to, že je to Orochimarův výtvor.
Sarutobi v ní také neviděl nepřítele a proto se snažil se mnou přesvědčit tu paličatou Anko, aby ji přijala.
Pak jsem si však vzpomněl, že ta malá měla na sobě ještě bundu s jistým znakem.
„Hele… tady,“ podal jsem jí roztrhanou malou bundu.
Anko na to vyděšeně hleděla, ale přesto se pořád snažila přesvědčit sama sebe, že se jedná pouze o její malou napodobeninu. Pak začala dokonce prohledávat kapsy, ale jejich obsah ji to jednoduše nechtěl dovolit. Byla tam totiž stará fotka. Po okrajích špinavá a otrhaná. Na ní byla fialovovlasá žena s malou holčičkou a miminkem. Všichni tři měly stejné vlasy i oči. Každý by při pohledu na to řekl, že se jedná o malou Anko s její matkou a mladší sestrou.
Anko na fotografii ještě dlouho koukala než ji se slzami v očích upustila na zem. Byla to vždy tvrdá holka, takže jsem její slzy viděl prvně. Avšak poté z nemocničního pokoje utekla a nechala nás tam stát.

Zanedlouho poté se probrala i ta malá, ale byla dost vyděšená. Chvíli jsem na ni mluvil a ona se nakonec uklidnila. Začala mi vyprávět, co všechno prožila… dokonce i její hrůzné sny. Měl jsem jednoduše pocit, že mi důvěřuje. I s takovýmhle špuntem jsem si rád povídal… přeci jen jsem byl jejím zachráncem, no né? Hehehe.
Vytvořil jsem si k ní po čase i pouto, což bylo důvodem mých častých návštěv Konohy, ale pak konečně začala vycházet i s Anko a proto jsem více času zůstával v různých vesnicích, neboť jsem věděl, že je malá Ayano v pořádku se starší sestrou. Ale po určitém čase jsem se do Konohy vrátil… na delší dobu, ale co jsem zjistil mě velice překvapilo.“