Romantika

„Jen se mi to zdá velice nebezpečné,“ zvyšovala hlas Shizune, „ještě pořád jsou to děti.“

Jiraiya se právě toulal ulicemi Konohy a přemýšlel o nedávném rozhovoru s Ayano. Avšak zanedlouho poté na vše zapomněl, neboť akorát procházel okolo jistého místa. Pouze s přihlouple blaženým výrazem napochodoval dřevěnou branou k budově s názvem ‚Onsen‘.

***
„Nee-san!“ rozléhal se malým, avšak dobře vybaveným domkem dívčí hlas.
„Co je?!“ odpověděl další hlas stejně hlasitě.
„Konečně seš doma! Kde se pořád touláš?“ ptala se Ayano starší dívky, která právě stála před ní.

Brzká procházka uličkami Konohy, která se ještě ani nepřipravovala k probuzení. Na obloze byly ještě vidět matně hvězdy. Točité schodiště dovedlo Kakashiho domů.
„Malý, prázdný byteček,“ pomyslel si při vstupu do místnosti. Shodil ze sebe všechno oblečení a dopřál si zaslouženou sprchu. Přes všechnu únavu a ospalost, byl v dobrém rozpoložení.
Vylezl ze sprchy a plácl s sebou do postele. Na stole ležela knížka, tuhle možnost hned zavrhl. Obrátil pohled ke stropu dokud jej nakonec únava nepřemohla.

Naruto sedel na posteli vo svojej izbe a raz sa pozrel na balík, raz na obálku. Nevedel, čo má otvoriť skôr. Nakoniec sa rozhodol pre obálku. Otvoril ju a našiel tam dva listy. Otvoril prvý, kde bolo napísané:
[i]Drahý Naruto,
Ak toto čítaš, ja som už zomrela a Ty si sa dozvedel kto sú Tvoji rodičia. Chcela som byť pri Tebe, sledovať ako vyrastáš, ako sa meníš v muža, chcela som Ťa vychovať akoby som najlepšie vedela, ale nič z toho sa nestalo.

Neverím, že je to už 10-ty diel xD Vážne nechápem ako som ich mohla napísať "toľko"
Každopádne, tento diel je tak-trochu prelomový... v istom bode a je aj dlhší.
Enjoy!

Čo to robím? Naozaj. Čo to, došľaka, robím? Úplne som potratila rozum? Toto je absolútne iracionálne...
Okamžite som dala svoje ruky preč z Daichiho chrbta na jeho hruď a snažila som sa ho odtlačiť.
Nijak to nezaberalo a ja som nevedela čo mám robiť, tak som ho pohrýzla.
Dokonca ani neviem či zaregistroval, že som sa snažila odtiahnuť. Zasyčal, pustil ma a odstúpil.

Probudilo mě bouchání na dveře a hlas, který na něco naléhal. Posadila jsem se na gauč a promnula si oči.
„Sakuro!!!“ už jsem poznala ten naléhající hlas. Sasuke bušil do dveří a nepříčetně volal moje jméno.
„Naruto hned otevři! Dělej ty zmetku!“ Naruto vyšel z ložnice a zavřel za sebou. Poohlédl se po mně a přešel ke vchodovým dveřím. Otevřel dveře a v tom jsem uviděla jen oslňující záblesk.

Pršelo. Za posledních sto let to byl nejdeštivější den nad nejsilnější skrytou vesnicí v Zemi Ohně. Kapky začali padat od odbytí kostelních hodin ukazující půlnoc. Nebyla ani vteřina, kdy by na zem nespadlo miliony dešťových kapek z nebe, které nebylo ani vidět díky černým hustým mrakům překrývající jeden druhého. Zem byla rozblácená, nebo pokrytá špinavou vodou, jak přes ni lidi skákali.

Myslím si, že v životě každého člověka nastane stěžejní chvíle, dalo by se říci zlomová, nejdůležitější, hlavní nebo rozhodující, po které se bude muset vážně, závazně a nezvratně rozhodnout, co bude dál. U někoho je to první jízda na koni, pro jiného smrt blízké osoby. Dřív nebo později to musí přijít, bez zvratů a téhle „stěžejní“ situace by to nebyl život. Ne vždy po ní přichází něco horšího. Ale někdy se to stává. Vážná nehoda, požár, zemětřesení… To je, nechci říct osud, ale prostě ona chvíle zlomu.

Místnost připomínala staré vězeňské sprchy, všude bílé kachličky, které byly pokryty rzí, špínou, plísní. Na stropě hučely rezavé trubky z kterých na několika místech odkapávala voda. Místnost byla vybavena velkým zrcadlem, které zabíralo půlku stěny, nad ním se vznášela malá žárovka, která bzučela a každou chvilku blikala. Na protější straně od zrcadla byl muž jehož ruce byly svázány řetězy. Houpal se ve vzduchu jako prase, které čekalo na porážku na jatkách. Dlouhé, zelené vlasy mu padaly po lopatky.

Sakuru držali v pivnici. Bolo tam vlhko a tma. Hlavne tma. Sakura tam sedela, priviazaná k akejsi tyči, sama a vystrašená. Ani sa jej nemožno čudovať. Tí dvaja ju tu len tak nechali. Utiekli a ju nechali napospas osudu. Nebol to ktovieako dobrý pocit.
Zrazu bolo počuť hrkotanie reťazí. Nie, žiadna Vianočná koleda. Iba Sasuke so sviečkou v ruke podišiel ku Sakure, hneď po tom, ako uvoľnil reťaze od dverí.

Konečne další dielik nezmyslenej, romantickej slátaniny odo mňa, ale dúfam, že sa vám bude páčiť.
Enjoy!

Prišla som na miesto môjho a Sasukeho stretnutia o pár minút skôr. Vedela som, kde sa stretneme. Samozrejme.
Bolo síce v jeho lístku – ktorý som zvierala v pravej ruke – napísané iba „stretneme sa v lese“ ale bolo to určite na „našom“ mieste. Stretávali sme na tom mieste odkedy mi tam vyznal lásku.
Vtedy som mu nechcela veriť, myslela som si, že si zo mňa strieľa...

"To bylo kupodivu lehké," pronesla do větru a šla osvobodit Aki. Ta ji hned obejmula.
"Aki, konečně si v bezpečí," řekla a taky ji objala.
"Kdy se vrátíme domů?" Zeptala se holčička. Sakura jen vzdychla a odpověděla:
"Víš, do Konohy se nehodlám vrátit. Už mě tam nic nedrží," řekla a zavelela, že by měli už jít pryč.
Naruto se procházel po Konoze. Měl v hlavě Sakuru a tu dívku. Měl hlavu plných otázek.

Tsunade přepadl podivný pocit úzkosti. Viděla tam stát všech osm jejích svěřenců a nemohla si nevšimnout vážných, ustaraných výrazů v jejich tvářích.
„Doufám, že ať je to cokoli, máte na to řešení,“ promluvila sebejistým hlasem, aby nedala najevo nervozitu. Ale když pohledem přejela po všech přítomných, naděje z ní opadla.

„Neumírej!“ prosil mladý muž krásnou dívku, ležící v jeho hřejivém náručí. Její hruď byla pokrytá červenou tekutinou, vycházející z ošklivé rány v hrudníku. Z rány jí trčela katana, obalená stejnou tekutinou jako dívčino oblečení. Vždy tak rozzářenou tvář, s pletí jemně narůžovělou, měla nyní bledou a zpocenou. Levandulové oči přivřené a hlavu položenou v klíně krásného blonďatého muže. Ano, už se z něj stal muž.
Jednou rukou hladil její modré vlasy, druhou tiskl dívčinu drobnou ručku ve své.

Byl to hezký letní večer. Vál teplý větřík. Zrovna se stmívalo a stíny domů se prodlužovaly. Po ulici šel chlapec. Důvěrně známou ulicí. Zastavil se u místní restaurace, kde vařili výborný rámen. Usedl na jednu z barových židlí. Pozdravil muže a děvečku. Všichni se usmívali a byli prosté radosti z toho, že se znovu vidí. Děvečka se nemusela ptát a ihned hodila na pánev vybrané suroviny. Moc dobře znala jeho nejoblíbenější jídlo. Byli skoro jako rodina. Po těžké práci se tento blonďáček vždy vracel sem a sděloval novinky.

Bylo zde krásně opravdu krásně, žádné rušení způsobení lidskou činností a po lidech široko daleko, ani vidu ani slechu. Přes ten všechen klid zde však uprostřed louky seděl jeden člověk, ale možná už přestal dávno být člověkem, protože jinak nebylo možné, aby zde byl takový klid. Možná kvůli tomu, že zde na tomto místě seděl už několik dní bez sebemenší známky pohybu.

[center]Sťa tajfún papierovačky sfúkla,
na hodiny nástenné rýchlo kukla,

Tím Ebisu vymýšľal stratégiu. Dohovorili sa na signáloch a postavili sa do bojovej pozície. Zatiaľ, čo sa rozprávali, Naruto vytvoril klon a on si išiel sadnúť na vetvu stromu. Pozoroval ich.
„Kage Bushin,“ zvolal Konohamaru a vytvoril asi desať klonov.
Všetci sa rozbehli na Narutov klon. Behom chvíľky všetky porazil. Naruto-klon urobil ďalší klon a ten spravil Rasengan bez pomoci toho druhého. Rozbehol sa a mieril to na Konohamara. Vyhol sa. Naruto-klon dostal nápad. Urobil ďalší klon a odlákal Konohamara do lesa.

Když doběhli k zhroucené budově, stálo u ní už celkem dost lidí, kteří si ji obezřetně prohlíželi.
„Co se stalo?“ zeptal se Neji nejbližšího z nich.
Muž ve středním věku jen pokrčil rameny a prohlásil: „Vědět to, nestojím tu s nechápavým výrazem.“
Neji mu na to nic neřekl a raději se podíval po okolí po případném nepříteli.
Důvod se ale ukázal být mnohem prostší.
„Dva chlapi se poprali a myslím, že shodili nosný sloup.“ řekla dívka, která stála vedle a Neji stáhl byakugan.

Suki byla překvapená, jak daleko museli jít pro obyčejnou vodu. V Kamenné byla tekoucí voda prakticky samozřejmost, ale tyhle děti pro ni musely jít dva bloky k jakémusi zrezlému zásobníku, u kterého ještě musely stát frontu.
Dívka se zamračila a tiše řekla: „Tohle je děsné!“
Muž, který stál před nimi, se na ni otočil a zeptal se: „Jste tu poprvé?“ Nepochybně to byla zbytečná otázka, její oblečení jasně naznačovalo, že je na tom lépe než oni.
„Ano, je to takové pořád?“ zeptala se zvědavě.