Lidé deště- Prolog

Oblaka se začala protrhávat a déšť nad Skrytou Deštnou konečně bral svého konce. Jak muže v masce, tak i raněnou Konan tento jev udivil. Nad mořem, jejich bojištěm, vzniknul obrovský duhový oblouk. Konan tato skutečnost dodala odhodlání k poslednímu zoufalému činu. Prostě nedokázala uvěřit, že je chycena do genjutsu. Vše měla perfektně naplánované. Ale její techniky se nemohly rovnat síle tohoto muže. Jen jeho jméno budilo strach a respekt a to zdaleka nevytáhl všechna esa z rukávu. Konan s ránou skrz na skrz v hrudníku však ještě měla sílu. Byla to vyjímečná kunoichi. Zvyklá na hrozné podmínky, prožila hrůzy a nelidskosti války a ztratila rodinu. Měla jediný cíl. Ochránit květinu míru, když mosty už nestojí a jeho pilíře se lámou. Za tento cíl bude bojovat až do smrti.
Protože květiny nerostou ve tmě.
Z posledních sil roztočila papírový kotouč, který vrhla po Madarovi. Minula. Její mocí se z papíru okolo ní znovu zhmotnil kotouč, který se rozletěl naproti silnému protivníkovi. Mezitím se první vržený vrátil jako bumerang ke svému cíli. Madara vyskočil. To už mu v patách byly papírové shurikeny, nebezpečně roztočené. Tyčí, která předtím zpřetrhala šlachy a maso uvnitř Konanina těla a na níž doteď byla její krev, všechny shurikeny odrazil a ty se zřítily do moře. Útok neustával, ale Madara se nebezpečně přiblížil. Konan už nemohla nic dělat. Zůstala v útočném postoji a vrhala další a další shurikeny, dokud ji Madarova ruka nesevřela pod krkem a nevyzvedla ji k nebi.
,,Nazvala jsi mě temnotou. Nuže tak se tak i zachovám. I tu tvou duhu, sedmibarevný most k míru uvrhnu do temnoty!“ Konan při těch slovech bezmocně máchala nohama ve vzduchu, jako by se jí náhodou podařilo dostat se k pevné půdě. Madara pokračoval. ,,Až tohle genjutsu skončí, bude to i tvůj konec. Až tě přinutím říct, kam jsi ukryla rinnegan.“ Jeho zorničky se při těch slovech zúžily. Tento muž byl tak mocichtivý. Kunoichi sebou přestala třepat ve vzduchu. Ztrácela kyslík. Vzdala všechny pokusy. Jak pomalu zavírala oči, mizelo jí to přenádherné azurové nebe. Krvácející rána v hrudi jí tolik bolela. Cítila jen pomalejší a pomalejší tlukot vlastního srdce a tu příšernou bolest. V duši však měla klid. Na její milované město padl Sluneční svit, který v této chvíli už nemohla vidět. Byla totiž mrtvá. Skrytá Deštná, ochuzená o svého boha nyní přišla i o anděla strážného. Všichni se vrátili domů.

Lidé vcházeli do ulic. Otevřená okna byla plná lidí. Všichni zírali na ten překrásný úkaz na nebi. Bylo to jako brána do nového světa. Děti se ptaly rodičů, co je ta věc na obloze. Nikdy neviděly Slunce, ani modré nebe, ani duhu. Byla to přenádherná podívaná. Ulice byly plné lidí a všichni, okouzleni tou nádherou, nenacházeli slov.
Ze svého rohu vyběhla i Tarei Watanabe. Krásná, štíhlá a vysoká. Tmavé vlasy do půli zad nosívala stažené do neúhledného drdolu. Jako většina válečných sirotků, má podivnou minulost. Svého času se měla velmi dobře. Pracovala jako špionážní ninja pro Hanzoa. Byla ovšem ještě jen dítě. Nevěděla, že napomáhá špatným věcem, které vedly ke smrti mnoha lidí. Za dobře odvedenou práci získávala jídlo. Nebyla tak zcela sirotek. Měla ještě dědečka. Ten byl ale starý a nemohl se o ni postarat. Ve spolupráci s Hanzoem se starala ona o něj. Byla tichá a nenápadná, specielně vycvičená pro špionáž. Po ukončení Hanzoovi hrůzovlády přišla o vše. Nebýt této skvrny v jejím životě, zcela jistě by se dostala do Akatsuki. Ale jako Hanzoova špionka, civilisty nenáviděná, ztratila domov a jídlo. Celé její momentální jmění byl roh s kontejnery u hostince. Jednoduše řečeno přežívala jak se dalo a své plíživé techniky využívala ke krádežím. To teď bylo jediné, oč se tato krásná brunetka zajímala.
Zbožně hleděla k obloze a v rukou svírala andělíčka vyrobeného z obalu na sušenky. ,,Pein se slitoval.“ Pronesla polohlasem a poklekla na vlhkou dlažbu. Lidé okolo ní se přidali a poklekly do kaluží. Přidávali se další a klečely celé ulice. Všichni děkovali za azurové nebe Peinovi. Byl to nádherný okamžik, kdy všichni v nevýslovné radosti klečeli a děkovali. Nikdo si na dívku neukazoval, jako na špínu a ostudu vesnice. Nyní byla jedním z nich. Byla člověkem, byla obyvatelem Skryté Deštné a byla stejných myšlenek. Byla jedním z nich. Na tvářích úsměvy a podobně jako Tarei i ostatní v rukou svírali papírové andělíčky. Netušili však, že jejich anděl právě zemřel a osud Deštné nyní nemá v rukou nikdo. Všichni uchváceni náhlou barevností světa právě zažívali zázrak. Všichni si byli blíž. Skrytou Deštnou zaplavila vlna pohody.

Vše pozorovala vysoká blondýnka na střeše jednoho z nejvyšších domů v Deštné. Celý tento výjev si současně překreslovala na kus papíru, položený přes zábradlí. Slunce ji příjemně hřálo do obličeje. Obvykle sedávala na střechách domů a pozorovala město. Dnes viděla nevídané. Sama pro sebe se usmívala. Bylo krásné vidět, jak celé město chytá zlatavé odstíny Slunce. Jak se lidé radují a jak najednou jsou všichni zajedno. V celé vesnici všichni sdíleli stejné pocity. Dívce však už nestačilo vše pozorovat. Musela se připojit. Několika rychlými skoky se dostala na ulici. I ona poděkovala Peinovi a přeříkala si modlitbičku. Tolik štěstí v této zubožené zemi snad ještě nikdy nebylo. Jako součást jedné vesnice poklekla i ona, Yabu Odnikud.