Uzumaki no monogatari – část 19 – Příběh o Karin a Uzumaki Narutovi

Mladá dívka utíkala lesem. Utíkala, jak nejrychleji dovedla, aby si zachránila svůj vlastní život. Ti, kteří ji pronásledovali, se neustále přibližovali. Utíkala spíše instinktivně, protože dobře věděla, že nemá sebemenší šanci jim utéct. Avšak stále měla touhu žít. Nyní se nemohla nechat chytit obyčejnými bandity, kteří by ukončili její život, kvůli těm několika drobným, které u sebe měla. Možná se zároveň hrozila, co jiného než smrt by jí ti lotři mohli provést. Na chvíli je setřásla. Nějakým zvláštním způsobem měla dokonalý přehled o lidech okolo ní. Neměla však nejmenší zdání proč tomu tak je, ale nijak ji to netrápilo a už vůbec ne nyní, kdy se jí naskytla nepatrná naděje na východisko z její situace. Snažila se banditům schovat, tak aby ji nemohli najít. Všimli si jí. Dala se znovu na útěk, avšak její oděv jí to ztěžoval. Neměla takové pohodlné oblečení, jako ninjové. Ne ona musela za každou cenu vypadat dobře, přece jenom byla herečka. Ale to že jí byla a to že se dostala do tak zlé situace, jí přibližovalo více a více její nevyhnutelné smrti. Byla kdesi uprostřed lesa. Už nějakou chvíli běžela, vlastně běžela od chvíle, kdy jí přepadli ti bandité. Proto se dostala tak daleko od cesty. Stále měla strach, ale nemyslela na nic jiného než na to dostat se nejrychleji od nich pryč. Bandité však vždy dobře věděli, kde může být, viděli ji jasně. Viděli ji tak dobře kvůli jejím dlouhým rudým vlasům, které vlály jako rudá šála před očima divokého býka.
Bandité ji už téměř dostihli. Dělilo je od sebe sotva pár metrů. Stačilo několik málo sekund a budou u ní. Ten, krátký čas, kdy si myslela, že ještě může uniknout, jí připadal neuvěřitelně dlouhý. Svět okolo ní se jakoby zpomalil, až téměř zastavil. Nyní už však bylo pozdě, bandita, který jí doháněl, ji srazil k zemi, nestihla ani pořádně vykřiknout. Ucítila bolest, nejspíše jí tím nárazem něco polámal. Možná nohu, možná ruku, možná snad i několik žeber. Z různých ran po těle se jí pomalu řinula krev. Ještě naposledy se snažila bránit. Vší silou kopla banditu, který ji poslal k zemi. Kopla jej zřejmě do choulostivého místa, protože bandita od ní odpadl na stranu a jeho hlas zněl dosti vysoko. Snažila se vstát, ale bolest zlámaných končetin jí to znemožňovala. Musela se plazit. Uvědomovala si, jak zbytečné to jenom je, ale i přes bolest se hýbala naprosto bez rozmyslu. Její vlastní tělo to ještě nevzdávalo.
Nakopnutý bandita, který trochou své vlastní sílu chabé vůle vstal a překonal pomalu doznívající bolest. Udělal pár rychlých kroků ke stále plazící se rudovlásce.
„Ty dě**o!“ Zařval.
Drapl ji za její dlouhé rudé vlasy a svojí snad až nehoráznou silou jí za ně táhl k nejbližšímu stromu. V ten okamžik se konečně její hrdlo pořádně ozvalo. Zařvala bolestí, ale ta nyní byla žádná, ve s rovnání s tou, která rychle následovala. Bandita si rudovlásku otočil čelem k sobě. Uchopil obě její ruce a přes dlaně jí nožem přišpendlil ke stromu. Opět se ozval dívčin výkřik. Už neměla žádnou sílu se bránit. Ale stále se snažila o přežití, nemohla však dělat nic jiného, než zoufale prosit o svůj život. Bandita jí neposlouchal. Krátce na to dorazili i ostatní bandité. Dívka nevnímala, co mezi sebou na sebe pokřikují, ale vypadalo to tak, že ten kterého nakopla, ji chtěl okamžitě na místě zabít. Vytáhl meč, kterým ji chtěl dorazit, napřáhl se, ale jeho ruka i s mečem v tu chvíli odskočila od jeho těla. Rudovláska už neviděla nic dalšího kromě krve a pak tmu. Omdlela a to ji osvobodilo od toho všeho strašného kolem ní.

Naruto procházel lesem. Opravdu jediné, co věděl, byl přibližná směr jeho cesty. Nevěděl, jak dlouho půjde a ani kam přesně dorazí. Věděl, však to, že až se bude blížit ke svému cíli, tak to prostě vycítí, tak jako zvířata vycítí napajedlo, když hledají vodu. Putoval už několik dní sám. Během svého prvního poustevnického výcviku se naučil, jak nemluvit a ani nic nedělat celé hodiny, ale i on začal dosahovat svého maxima. Najednou mu došlo, že když jej ovládal Kyuubi, tak celou dobu nejspíše prospal, protože jeho první vzpomínka, je až od chvíle, kdy uviděl Youko. Naruto opravdu chtěl společnost, být tak dlouho sám mu nedělalo dobře. Vůbec jej to netěšilo, ale na druhou stranu, kdyby někoho potkal, tak ten dotyčný si bude myslet, že je holka. Protože stále měl na sobě dívčí kimono, které si oblékal Kyuubi a dlouhé rudé vlasy, kvůli slibu, který měl s Mizuki. Když si na ni vzpomenul, z nějakého důvodu jej přejel mráz po zádech, byl to nepříjemný pocit. Pak náhle uslyšel výkřik. Okamžitě se za tím zvukem vydal, jak nejrychleji jenom dovedl. Pár okamžiků na to uslyšel další výkřik. Byl to ten samý hlas, vycházející ze stejného místa. Druhý výkřik však slyšel o dost zřetelněji a byl si jistý, že mezi výkřiky urazil minimálně polovinu cesty. A pak to uviděl. Rudovlasou dívku přišpendlenou ke stromu nožem a banditu napřahujícího se jí dát poslední ránu.
Naruto se rychlostí blesku prohnal okolo bandity, ale podařilo se mu pouze useknout banditovu levou ruku, ve které svíral meč. Bandita se okamžitě sesunul k zemi, takovou bolest ještě v životě nezažil a po dalším Narutově zásahu už ani nedostal šanci zažít. Než dopadl na zem, byl mrtvý. Naruto okamžitě začal odstraňovat i další bandity. Kosil je jednoho po druhém, že ani nestíhali sledovat, co se jim to děje. I ti co se sotva stihli otočit, aby se dali na útěk, padali k zemi mrtví. Naruto nebyl nikdy krutý, ale tato situace, kterou viděl, jej vracela do jeho vlastní minulosti, ve které to byli právě bandité, kdo mu způsobil největší bolest v životě. Možná se jim stále ještě mstil.
Dorazil posledního z nich a sám se zhrozil, jak moc málo času mu to zabralo, co všechno napáchal a že nemá téměř žádné výčitky z toho, co udělal. Pak si všiml, jak moc je ta rudovláska zraněná a že je stále nabodnutá ke stromu. Musel jí pomoct. Během okamžiku ji sundal a přes rameno ji nesl k nejbližšímu místu, kde by se mohli ukrýt, než se ona dá do pořádku nebo alespoň než nepřijde zpět k vědomí. Za krátkou chvíli našel jeskyni a spolu s rudovláskou se schoval dovnitř. Na spoustě míst různě po těle byla zraněné, nebo krvácela z ran. Narutovi v tu chvíli nejhorší připadaly její probodnuté dlaně. Nejdříve je opláchl vodou, kterou měl u sebe. Utrhl dlouhý pruh látky ze svého kimona a obvázal jí ty ruce. V trhání svého oděvu však nepřestal, rudovláska měla ještě zlomeniny, které se musely při nejmenším zafixovat.
Naruto seděl v jeskyni u už dávno rozdělaného ohně a stále čekal, až se rudovláska probudí. Všechny zranění měla ošetřené a Naruto své kimono značně zničené. Seděl tam a čekal už celý den, venku dávno byla tma. Naštěstí pro ně už nebyli žádní bandité, kteří by je mohli sledovat a tak mohli být v klidu a odpočívat. Rudovláska se konečně začala probírat a Naruto zbystřil, aby slyšel i ty nejtišeji slova, které by mohla vydávat. Když se konečně pořádně probrala, vylekala se, protože stále ještě byla na živu, ale naprosto na neznámém místě.
„Tys mi ošetřila rány?“ Zeptala se rudovláska, když začala reagovat trochu normálně.
Naruto byl trpělivý a neztrácel nervy. Měl sice dosti blízko k tomu, aby vyletěl z kůže, ale co mohl dělat. Ta dívka, kterou zachránil, byla dosti vážně raněná, a proto se rozhodl, že jí vysvětlí mírným způsobem, že on sám není holka.
„Ano, to já jsem ti ošetřil rány. A jenom tak pro zajímavost, jsem muž,“ řekl Naruto takovým způsobem, který naznačoval, že se hodně přemáhá.
Rudovláska se pouze mírně usmála, Narutovi bylo jasné, že mu nevěří, ale jasnější mu bylo, že ji i ten smích bolí. Proto se jí snažil okamžitě uklidnit. Konečně se jí dostavila i bolest ze zlámaných končetin. Naruto uvažoval nad tím, co musí udělat, aby mu uvěřila. Konečně jí podal nádobu s vodou, aby se mohla napít.
„Já jsem Uzumaki Naruto,“ představil se Naruto, když si konečně uvědomil, že na tohle celou dobu zapomínal.
Konečně se dostal ke svému prvnímu rozhovoru s živým člověkem po tak dlouhé době, kterou strávil sám. Měl z toho radost.
„Karin, díky za ošetření,“ představila se a následně poděkovala Karin.
Chvíli si jenom tak povídala, ale zatím nepadla v jejich rozhovoru jediná zmínka o banditech. Naruto dobře věděl, jak moc traumatizující pro člověka takový zážitek může být. Sám si zažil něco podobného a to ještě jako dítě. Jeho však nikdo od banditů nezachránil, zachránil se nakonec sám pomocí Kyuubiho síly a touhy přežít.
„Takže tebe taky ti bandité dostali?“ Zeptal se zvědavá Karin a dívala se na Naruta jako by mu plně rozuměla.
Naruto se na ni pouze usmál a dával jí najevo, že se nemusí nijak bát, že se nemusí strachovat.
„Ne. Já dostal je,“ řekl Naruto klidně.
Tentokrát z nějaké neznámého důvodu mu Karin věřila. Možná díky tomu, že byla ještě živá a všechny rány měla dobře ošetřené. Přesto všechno, však stále měla ještě strach.
„Co když nás tady najdou?“ Zeptal se s obavami Karin.
„Není nikdo, kdo by nás tady mohl najít,“ odpověděl jí na to Naruto.
Karin mu nerozumě. Opravdu se tvářila, tak že nechápe. Narutovi docházelo, že pro obyčejné lidi není tak jednoduché pochopit.
„Všechny jsem je zabil,“ řekl Naruto.
Řekl to s úplně vážným výrazem ve tváři. Sám sebou však mírně opovrhoval, protože si ani nestihl všimnout, kdy se mohl stát takovým, jaký nyní je. Možná na tom byl ještě hůře, předtím než se naučil umění poustevníků. Poustevnický výcvik mu pomohl se zklidnit, pravý opak toho, co dělal, když využíval Kyuubiho sílu. Karin mu to nyní musela věřit, protože se jej i mírně bála.
„Nedaleko od nás je město, zítra tě tam zavedu, takže si teď pořádně odpočiň, Karin,“ řekl Naruto a chystal se jít spát.
„Ty Naruto? Nepotkali jsme se předtím už někde?“ Zeptal se zvědavá Karin, protože jí Naruto přišel docela povědomý.
Naruto si musel rozmyslet, jak jí odpoví. Nechtěl jí děsit ještě více než doposud. Mlčel a raději si k sobě přitáhl svojí katanu, cítil se tak nějak jistěji. Karin však jeho meč uviděla a lekla se.
„Jasněže jsem tě už dříve potkala, TY. Ty jsi ta krvelačná holka, co mě málem kvůli blbé roli v jakési vesnické hře zabila!“ Naštvala se Karin.
„Nechápu, proč nedokážeš přijmout fakt, že NEJSEM holka!“ Zuřil Naruto, ale stejně rychle jako se rozzuřil, se zase uklidnil a byl schopný normálně jednat.
„S tím, jak vypadáš, přece nemůžeš být kluk,“ začala se uculovat Karin, když ji přešla hrůza, kterou Naruto pouštěl.
Naruto se musel vzdát. Vždy těžko vysvětloval lidem okolo sebe, jak to s ním doopravdy je. Nikdo mu nikdy nechtěl věřit, takže, co mohl dělat. Přidalo mu komické, jak moc se snažil prokázat, kdo doopravdy je a nikdy se mu to nedařilo. Lidé jej prostě díky jeho vzhledu vnímali jako dívku. Pak jej napadalo, co kdyby si ustřihl vlasy, kdyby si je zkrátil tak, že by nikdo nemohl nic namítat. Zděsil se, nad čím to vůbec uvažoval, jak mohl tak lehce zapomenout na slib, který měl s Mizuki. Možná na něj zapomněl, protože nějakým způsobem necítil její přítomnost, bylo mu z toho úzko.
„Tak mi nevěř, ale nevyděs se, až zjistíš, že je to pravda,“ řekl Naruto a zaujal spací polohu.
Pro něj bylo celodenní starání se o Karin přece jenom náročné. Hluboko uvnitř cítil, jak z něj život pomalu odchází a s tím mu ubývá i sil. Naštěstí pro něj to bylo tak moc pomalu, že měl stále naději se zachránit. Poté, co se naučil umění poustevníka u lišek, se proces ubývání jeho sil ještě více zpomalil. Karin mlčela, nic mu neříkala a sama se snažila usnout.
Naruto se probudil s východem Slunce, znovu rozdělal oheň, který mezitím vyhasl. Zkontroloval Karin. Její zranění se pomalu začínala hojit a co více ke štěstí, stále byla naživu. Naruto mohl na sebe být pyšný. Nejenom, že zachránil život jedné dívce, kterou vůbec neznal, ale odstranil bandity, kteří mohli ohrozit i další lidi. Ale i když si uvědomoval, co všechno dobrého udělal, tak mu to nepřipadalo jako nějaká velká výhra. Možná se stále cítil provinile.
Za chvíli po něm vzbudila Karin bolest zlomenin. Možná sama doufala, že až se ráno probudí, že její včerejší hrozný zážitek byl jenom sen. Ale bolest jí napovídala, že tomu tak není. Pak si vzpomněla, že ji vlastně někdo zachránil.
„Naruto?“ Zeptala se Karin, dívaje se ospale po okolí.
„Takže ses konečně probrala,“ řekl Naruto možná trochu s úlevou.
Karinina zranění nebyla sice až tak moc vážná, ale i ona musela dostat minimálně teplotu. Proto pro ni byla první noc nejkritičtější. Ale dnes vypadala, jako by jí skoro nic nebylo. Narutovi to možná mohlo přijít zvláštní, ale mohl se s tím pouze smířit, protože už to tak prostě bylo.
„Vím, že tě nejspíše zranění ještě bolí, ale měli bychom vyrazit,“ řekl Naruto.
Karin zprvu přišlo, divné, proč by měla ve svém zuboženém stavu někam chodit, ale pak si vzpomněla, že Naruto říkal něco v tom smyslu, že nedaleko je město, kam ji dovede. Přikývla mu na znamení toho, že rozumí. Pojedli jídlo, které Naruto připravil a za chvíli poté byli schopni vyrazit. Naruto pomohl Karin vstát a jí až teprve teď došlo, jak moc je Naruto oproti ní menší. Donutilo jí to se zase usmát, ale ne moc protože bolest byla její zpětná vazba na úsměv. Karin si opět říkala, jak někdo jako Naruto může být mužského pohlaví. Karin však byla pořád zaujatá Narutovou podobou s tou holkou, co jí onehdy vyhrožovala katanou u krku.
„Ty, Naruto? Nemáš třeba sestru dvojče?“ Zeptala se Karin.
Naruto ji chtěl pouze odbýt zakroucením hlavy, ale pak mu došlo, jak dlouho nemluvil s žádným dalším člověkem. Proto se rozhodl, že se s ní bude bavit.
„Možná by jí rozhovor pomohl odvést pozornost od bolestivých zranění. Ale nesmím ji rozesmát,“ uvažoval v duchu Naruto.
Avšak jak mohl na Karininu otázku odpovědět. Neměl žádné dvojče, natož sestru dvojče. Ale stále zde byl jeden člověk, tedy skoro člověk, kdo se mu neuvěřitelně hodně podobal. Byla to Kurama.
„Nemyslíš, náhodou Kuramu?“ Zeptal se Naruto.
„Kurama je jenom postava z nějaké staré pohádky,“ řekla ledabyle Karin.
„Byl jsem Kyuubiho jinchuuriky, vím, co mluvím,“ řekl skoro stejným tónem Naruto.
Karin mu snad ani nevěnovala pozornost. Protože, kdyby vnímal, co jí Naruto právě řekl, tak by zase namítala, že to prostě není možné. Naruto jako vždy věděl své. Karin konečně došlo, co před několika okamžiky Naruto řekl a nemít všechny ty zranění, tak vyskočí leknutím až na vrcholek nejvyššího stromu v okolí, to se však nestalo.
„C-Co-Cože?!“ Stále se nemohla vzpamatovat Karin.
„Zajímavé, že víš, co je jinchuuriki,“ řekl spíše pro sebe Naruto.
Za několik okamžiků se Karin se vším prostě smířila, co jiného mohla dělat? Když zjistila, že nemůže udělat nic jiného, než fakt, že Naruto byl jinchuuriky přijmout, tak ho přijala.
„Počkej, ale nestala se Kurama s Youko náhodou jednou bytostí, později známou jako Kyuubi no Youko?“ Řekla Karin a snažila se Naruta nachytat.
„To stali, ale pak po třech stoletích spolu měli jakousi hádku a proto se Kyuubi rozpadl,“ řekl Naruto.
„Hm. A neměla by Kurama umírat? Protože předtím než se stala s Youko jedním, přece umírala, ne?“ Vyzvídala dále Karin.
„Ne, Kyuubi se rozdělil na dvě stejné části, což znamená, že Kurama je teď v podstatě taky démon, stejně jako Youko,“ vysvětlil Naruto.
Karin už se raději ničemu z toho, co slyšela od Naruta nedivila, prostě jenom přijímala fakta, které jí vyprávěl. A Naruto měl opravdu radost, protože konečně mohl s někým mluvit. Za pár hodin veselého rozhovoru a po velké námaze dorazili do zmiňovaného města. Všude, ale opravdu všude se to lidmi jenom hemžilo. Všichni někam pospíchali nebo odněkud utíkali. Narutovi z toho šla jenom hlava kolem, nikdy neviděl takový chumel lidí. Když se podíval na Karin, tak ta vypadala, že jí to nedělá sebemenší problémy.
„Asi je na tokový rušný provoz zvyklá,“ říkal si v duchu Naruto.
„Asi bychom měli najít nějakého doktora, aby se na ty tvoje rány pořádně podíval,“ navrhl Naruto Karin.
Ta s ním souhlasila, protože bolest ignorovaná po celé hodiny chůze se jí vrátila a zdálo se jí, že je to snad ještě horší než předtím. Po krátké chvíli dotazování se na cestu se dostali, tam kam potřebovali. Za nedlouho byla Karin i ošetřené. V nemocnici si ji však prozatím nechali.
„Naruto? Možná jsem do teď nebyla moc vděčná, ale děkuji ti. Budu se ti to snažit oplatit,“ řekla Karin, když se probudila v nemocničním lůžku a zjistila, že Naruto u ní čeká.
„Oplatit? Jestli mi chceš moji laskavost oplatit, tak jdi do Listové a najdi si tam přátelé, protože to je to, co ti chybí ne?“ Řekl Naruto a dal se na odchod.
Karin se divila, co to Naruto říká. Byla to sice pravda, ale jak to on jenom mohl vědět, to nechápala. Nestihla ho už ani zastavit, aby si s ním mohla více popovídat, Naruto byl prostě v mžiku oka pryč.
„Alespoň jsem se ty dva dny nenudil,“ říkal si Naruto, když se vycházel z města pryč.