Romantika

Počul som ako na mňa kričí. Plakala. Vyznávala mi lásku. No ja som bol zaslepený pomstou. Premiestnil som sa za ňu a cítil som vôňu jej vlasou.
„Ďakujem.“ Bolo jediné čo som jej povedal. Potom som ju udrel a ona stratila vedomie.

Prekročil som prah Konohy a naposledy som sa obzrel. Už sa nemôžem vrátiť Nikdy.
Utekal som. Stromy sa premenili v zelené šmuhy a svoju pozornosť som upriamoval pred seba. Zrazu ma niekto prenasledoval. Myslel som si, že tí tupci sa vrátili k svojmu pánovi, no mýlil som sa. Zastavil som.

Když jsem se probudila, byla tma, vypadalo to, že je noc, ale tma byla proto, že místnost neměla okna. Dveře nešly otevřít , protože byly zamčené. Za nedlouho zachrastil v zámku klíč a já kousek odstoupila a vyčkávala v bojové pozici. Jakmile se dveře otevřely, byla jsem přišpendlená na zdi. Byl to hodně silný náraz a já vykřikla.
„Snad nechceš utéct, Sakuro?“ ušklíbl se Sasuke.
„Co po mě chceš?“ zasyčela jsem na něj.
„Ale co tak jedovatě,“ mluvil chladně a víc mě tiskl na zeď.

Slnečné lúče zohrievali vychodenú cestičku medzi stromami, po ktorej šli dve postavy zahalené v tmavých plášťoch a na hlavách mali kapucne. Blížili sa k hlavnej bráne Konohy.
,,Stojte! Povedzte, kto ste!“ zavolal na nich jeden zo strážcov brány.
,,Myslím, že to nebude potrebné, Izumo-san, Kotetsu-san,“ odvetil jeden z prichodiacich a stiahol si kapucňu. Izumo a Kotetsu sa na seba prekvapene pozreli.

„Si v poriadku?“ ihneď k nej pribehol Sasori.
Deidara nechal jedlo jedlom a spolu s Peinom kľačali pri Sore.
„Vravel si, že už bude v pohode!“ kričal Sasori na Peina, ktorý bol napočudovanie pokojný.
„Zavolaj zas toho medika, nech sa na ňu znova pozrie,“ hovoril Deidara Peinovi a snažil sa, aby nebolo počuť paniku v jeho hlase.
Sora zasa vykašľala ďalšiu krv.
„Pein?“ spýtal sa Sasori. Keď Pein nereagoval, zreval mu do ucha, „Zem volá Peina!!!“
Peinom trhlo.
„Stojím vedľa teba! Nemusíš kričať!“ kričal tentoraz Pein do ucha Sasorimu.

Dieťa sa nerodí s bolesťou, závisťou alebo nenávisťou. Nemá predsudky a nepotrebuje nič viac, než náruč rodičov.
Keď si začal toľko nenávidieť, znenávidel si hlavne seba. Kam si sa dostal a kto ťa zaviedol na túto cestu, že si zradil sám seba? Prečo bolo tvoje rozhodnutie brať namiesto dávať? Ničiť namiesto budovať? Zabíjať namiesto ochraňovať?
Démon v tebe, bol stvorený na ochranu.
To z teba sa stal démon, Sora.
Prečo?

Nenávisťou si kupuješ priateľov. Láskou predávaš seba.

Spal špatně. Či spíš nespal vůbec. Když se ráno podíval do opatlaného zrcadla, v první chvíli se skoro nepoznal. S kruhy pod očima by se ještě smířil, občas se prostě objevily a mizely až s opravdu dobrým, dlouhým spánkem. Ale ta ztrhaná, bledá tvář nemohla patřit jemu. Ta patřila malému vyděšenému klukovi, který nevěděl, co si sám počít. A ten kluk, ten odešel už před lety. Neměl se nikdy vrátit.

Tak jsem zpět. Omlouvám se za to zpoždění, ale byl sem mimo republiku a notebook i s materiálem sem nechal doma. Snad mě za to nebudete linčovat

„Hele, ty buď zticha ty Štětečku, nikdo na Tebe není zvědavej," obořil se na něj Kiba.

O hodinu později v nemocnici...

Viem, že som písala, že sa budem najskôr venovať tým starším a blablabla... ale povedzme, že to sa premlčalo ^^
Som už raz taká, kadžopádne táto sériovka bude trochu odlišnejšia. Apropo,je písaná z troch pohľadov (v prvej časti iba z dvoch).
Enjoy!

Konoha. Iba kvôli tomu, že robí Obi stále blbosti sme sa sem museli presťahovať.
Hodil som pohľadom na svojho mladšieho brata. Ruky mal bezstarostne hodené za hlavou. Idiot.

Nagato a jeho společníci byli druhým dnem na cestě do Oblačné. I když byli téměř již na místě, tak Nagato byl myšlenka naprosto na jiném místě. Dělal si starosti Mizuki, která jej vždy doprovázela, když hledali Naruta. Yahiko i Konan to na něm poznali, že je úplně mimo. Oni dva však neznali důvod Nagatovy duševní nepřítomnosti. Trochu se o něj báli, že by se mu mohlo něco stát, protože i on představoval značnou hrozbu v podobě svých očí. Chtěli jej upozornit, ale on s nimi prostě nebyl.

Naruto stál za pultem v květinářství a chvilku si povídal s Ino.
„No…“ nakousl svůj proslov Naruto, „dneska bych se měl sejít se Sakurou v Ichiraku, mám s ní schůzku, řeknu to rovnou, mám s ní rande! Chce mi povědět něco dost důležitého, taky mě zajímá, co mi vlastně poví. Nejlepší ale na všem je, že Sakura se mnou jde na rande! Povídala mi, že se do mě zamilovala! Velmi mile mě tím překvapila, trochu jsem ale měl pochybnosti.

Chci uchopit všechnu sluneční zář,
pak pohlédnout na tvou chladivou tvář.
Chci, aby bylo hřejivo a oheň plál,
a zároveň tebe – abys o mě stál.

Toužím mít obojí zároveň,
tak si podmínky stanoveň.
Jenže dokuď ve mně plamínek jest,
můj život stává se trest.

Nemůžu nechat ho zhasnout,
přesto chci také nad životem svým žasnout.
Ale to můžu jen, když vidím tebe,
tak kam mám jít, do nebe?

Tvá duše je ozvěna k pomstě,
k čertu s tebou, zab tě!
Ne....To nikdy nedopustím,
ale ani ti neodpustím.

Ohýnek stále vesele tančí,

Druhý den jsem se vypravila do nemocnice. V domě jsem nikoho nepotkala a cestou mě minulo jenom pár lidí. Dorazila jsem do nemocnice akorát včas, když přivezli malého klučinu, který se zranil při tréninku s kunaii.
„Já si ho vezmu,“ křikla jsem na Kashike, která právě sháněla někoho, aby chlapce ošetřil. Vděčně se na mě podívala a já jsem se na ní usmála. Vzala jsem chlapce do ošetřovny a opatrně jsem ho ošetřila.

[b]„Takže tréning?“ pousmiala sa.
„Nie, to tu mám len tak, na krájanie desiatej,“ ledabolo kývol ramenom a ukázal na cvičné katany, ktoré ležali v tráve.
S povzdychom ich zdvihla, jednu mu hodila. Šikovne ju zachytil.
Cvične mávla zbraňou. Trochu ohrnula nos nad škaredou cvičnou zbraňou a plynule, elegantným pohybom prešla do bojového postoja. Vyzývavo sa na neho usmiala.
Začudovane zdvihol obočie a predstieral zívnutie.

Kakashi Hatake právě narazil ramenem do futer dveří restaurace, kde měl domluvený sraz s Asumou Sarutobim. Vypadal, jako když tělo přijde o duši a místo něho zůstane jenom prázdná skořápka, která bezcílně bloumá světem.
„Kakashi,“ zvedl ruku Asuma na pozdrav.
„Ah,“ zamrkal jmenovaný a vypadalo to, že konečně přišel k sobě. „Zdravím,“ přisedl si na barovou stoličku vedle něj.
„Zněl jsi hodně… jak jen to říct,“ zamyslil se Asuma.
„Zase se mi stal ten problém,“ přerušil Kakashi jeho proud myšlenek.

Kiba sebou naštvaně praštil na gauč. Nejen, že jeho nejvěrnější přítel, kterému bezmezně věřil, zklamal jeho důvěru. Ještě se všichni ocitli v nebezpečí života a nemohli se bránit! Mohli se probudit mrtví!
No... Byl dost naštvaný.
Káťa, která si šla ještě opláchnout ruce, potom co nesla Froda, se opřela o futra dveří a chvíli ho pozorovala. Potom k němu s povzdychem došla a pohladila ho po hlavě.

Naruto sa prebudil s bolesťou hlavy, a keď sa poobzeral, v izbe už si všetci balili veci.
Pomaly vstal a opierajúc sa o stenu prešiel k Hinate.
„Dobré ráno,“ povedal a šiel ju pobozkať, avšak ona sa uhla.
„Čo sa stalo?“ spýtal sa prekvapene.
„Možno som citlivá, ale s tým si nemusíš robiť starosti. Môžeš sa so mnou pokojne rozísť,“ hovorila a len ťažko zadržiavala slzy.
„Čo?“ otočil sa na Ino a čakal na vysvetlenie.
Blondýnka však neodpovedala a taktiež sa jej nahrnuli do očí slzy.

...
„Zejtra nepřijdu,“ oznámil jí, zatímco si zapínal knoflíčky košile.
„Fajn. Aspoň budu mít chvilku pro sebe,“ zamumlala nepřítomně.
„Ty někam jdeš?“ zarazil se.

No, takže je tu nový diel a je dlhší, takže si toho vážte. Ale nie, žartujem... nebo ne?
Poteším sa komentíkom a zvlášť ďakujem tým, ktorí mi písali k minulému dielu, veľmi ma potešili a mala som tak ešte väčšiu motiváciu.
Príjemné čítanie.

„Si idiot.“ Povedal Sasuke, hneď ako som mu otvorila dvere. Uškrnula som sa a vzala som si na seba čiernu mikinu.
„Aj ja ťa rada vidím.“ Povedala som.

Dlouho hledal toto místo a konečně jej našel. Bylo to místo lidem zapovězené, ale on se sem přesto dostal. Možná byl prvním člověkem, co to dokázal možná však také ne. Možná totiž nebyl člověkem. Bývalý Pátý Hokage, který zradil Listovou – Orochimaru se konečně dostal na místo, po kterém tolik toužil a o kterém vždy sníval. Zde konečně mohl získat sílu, o kterou mu vždy šlo.

Utiahol stuhu na svojom plášti a priviazal katany o pás. Pohliadol pred seba na rozľahlý les cez ktorý viedla len jedna cesta. Pre neho to bola jediná cesta ako sa zmieriť s tým, kým je a nemusieť neustále sa vracať do vlastnej ulity, schovávajúc sa pred minulými skutkami.
Bolesť nebola už len jeho. Rozšírila sa ako oblak naberá po ceste ďalšie a zatemňuje všetko svetlo. Nakoniec po modrej oblohe neostane ani stopa. Znova a znova si nasadí svoju masku a odíde. Ten malý závan modrej medzi chumáčmi je ako skutočná slza.