Romantika

„Zbytočne tam idete. Konoha je zničená.“ Ozval sa hlas predo mnou a hneď na to sa tam zjavila Madarová postava. O chvíľu sa tam zjavil aj Zetsu.
„Ako to dopadlo?“ Zetsu sa pozrel na Madaru. Jeho čierna a biela polovica sa hádali, ktorí z nich to oznámi.
„Pein je mŕtvy. Naruto porazil všetkých šesť sfér a potom aj Nagata, čiže nemáme Kyuubiho a Konan od nás odišla. Zobrala so sebou aj Rinnegan.“ Madara zaklial. Niečo sa mu nepáčilo a mne sa ani pri najmenšom nechcelo zisťovať čo. Madara sa pozrel na mňa.

Naruto si pomaly vykračoval ulicami, keď zrazu zacítil chakru blízko cvičiska. Išiel sa tam pozrieť. Bola tam mladá kunoichi s tmavomodrými dlhými vlasmi. Mala oblečené čierne legíny a trošku predĺžené fialové tričko s krátkym rukávom. Na pravej nohe mala puzdro na kunaie. Mala aktivovaný Byakugan a tvrdo trénovala spolu s Nejim. Mal dlhé vlasy v culíku, oblečenú bielu košeľu s tmavohnedými trojštvrťovými nohavicami. Na prvej nohe mal puzdro na kunaie a tiež mal aktivovaný Byakugan. Naruto sledoval ich zápas s otvorenými ústami.

Tak je tu nový diel a ja sa chcem veľmi poďakovať tým, ktorí mi k minulému dielu nechali komentáre. Ani si neviete predstaviť ako ma potešili a bola som rada, že sa vám minulý diel páčil. O to viac dúfam, že ma za tento nezabijete. ^^
Enjoy!

Už bolo 23.21 hodín a ja som práve sedela na posteli osprchovaná, s mokrými vlasmi, umytými zubami a prezlečená v pyžame. V ruke som mala malé zrkadielko a prezerala som si modriny, ktoré som mala na tvári. Najviac ma zaujímal monokel pod okom. Bol nepríjemne tmavej farby, takmer čiernej.

Kushina tiše podřimovala na posteli. Měla přes sebe přehozenou deku a v ruce pevně svírala polštář. Minato ji ze židle s úsměvem pozoroval. Lehce se dotkl její tváře, aby ji probudil. Snažil se ji pohladit co nejjemněji, jako kdyby se mohla vypařit, nebo rozbít, jako křehká skleněná socha.

Po hodině:
Shino s Kibou a Akamarem už čekali na holky u jejich domu. Kiba si všiml, že je Hiashi-sama sleduje z okna se zamračeným výrazem. Jakmile zaznamenal, že o něm ví, schoval se do domu.
„Nechápu, proč Tsunade nemohla přidělit někoho jiného. Mohla uvolnit někoho z mise, ne? Nemůžu tomu uvěřit, vždyť jsme hlavní klan z Listové!“ nadával Hiashi.
„Tak my jdeme, tati. Měj se tu dobře,“ rozloučila se Hanabi a vyšla z domu.
„Itekimasu, otou-sama,“ řekla Hinata a následovala svou sestru.
„Tak jdeme?“ zeptal se Kiba.

V temném sklepení ukrytém pod Konohou míchala baba Jaga alias růžový tank a obočí z bilboardu lektvary ve svém růžovoučkém kotlíku. No dobře baba Jaga je až moc dobrá na to, aby byla srovnávaná se Sakurou. Ta opět chystala další plán jak získat Naruta do svých spárů. Když ji tisící padesátý osmý pokus nevyšel a Naruto skončil v ledovém jezeře rozhodla se, že na to musí jít chytře. Byla si jistá, že to tentokrát vyjde. Hodlala využít Narutovy slabosti pro ramen.

Bára ležela s otevřenýma očima v posteli a zírala do stropu. Shino a Lee už byli dávno na první hlídce, ale ona prostě neměla na spánek ani pomyšlení. Hlavou se jí hnalo tolik myšlenek... a navíc ji při tréninku Lee omylem praštil pod žebra (nutno říct, že on v tom byl v podstatě nevinně, jenom nečekal, že je Bára až taková lama na boj zblízka) a teď jí to otékalo a pořádně bolelo. Nakonec usoudila, že prostě spát nebude, a šla si na to dát pytlík mražené zeleniny.

Naruto doběhl ke Konoze, ale myslel, že asi omdlí. To co viděl byla jeho jedna z větších nočních můr. Ihned se dal do boje, ale pak ho někdo chytl za tričko a vzal stranou.
"Co se děje?" Zeptal se Naruto.
"Musím ti něco říct," odpověděl pan záhadný.
"Co mi chceš říct? A kdo vlastně jsi?" Zeptal se zoufale a rychle Naruto. Chtěl dál bojovat, ale on mu v tom bránil.
"Znáš mě, jsem Kiba ty tupče a musím ti říct že, někdo zemřel," Odpověděl mu Kiba, ale už smutněji.
"Kdo? Kdo zemřel?" Optal se Naruto, tentokrát zvědavě.

Dva týdny jsem ležela v posteli a cítila jsem se hrozně unaveně, jídlo mi nosil Juugo a ošetřovat mě chodila Karin. Sasuke se za celé dva týdny neukázal a mně chyběl, ale ne vždycky byla jeho přítomnost příjemná. Chtěla jsem se někoho zeptat kde je, jestli je v pořádku, ale s Karin se moc dobře nevychází a Juugo se mi ani sám nepředstavil, proto s ním ani nemluvím. Po dvou týdnech jsem se chtěla postavit, abych pořád neležela jak nějaký chudák, ale bolel mě skoro každý pohyb, což nějak nechápu, protože dva týdny už je přece dost na uzdravení.

[i]Život je přece krásnej, když jste svými pány. Jdete, rovná cesta, slunce svítí, žádný zatáčky a žádný křoví ani příkop, kam jde sletět. Je jasnej jak facka, ne?

Byl 1. Máj, lásky čas… Jemný větřík cuchal vlasy dětem, dospělým i zamilovaných párům, co se procházely po ulicích Konohy. Avšak mezi ani jednu kategorii nepatřila hnědovlasá mladá kunoichi. V jejích oříškových očích se leskly křišťálové slzy a tělo se otřásalo vzlyky.

Nevěděla, kam jde. Její nohy ji nesly samy… Až po chvíli pochopila, kam jí její srdce dovedlo. Na tu mýtinku před ní, s ní vždy chodila matka. Ještě před tím, než se kvůli otci zhroutila a zemřela.

„Dobrý den, pane.“
Sen se pomalu plížil do kanceláře. Kenshino už však byl na nohou a třídil své případy. Jakmile uviděl chlapce, zarazil se.
„Ahoj Sene, přišel sis poslechnout další případ?“
„Ano prosím,dneska se má vrátit táta z mise tak je celý dům vzhůru nohama.“
„Tak proč si tady se mnou a nečekáš raději na svého otce.“
„Protože už jsem zvyklý, že nebývá doma, jsem doma jenom s matkou a táta bývá doma jen jednou za čas. Minule to bylo stejné, měl se vrátit, ale nepřišel a teď to bude stejné.“

Kakashi pozoroval Sharinganem noční oblohu, kterou pokrývalo moře zářících hvězd. Vítr si lehce pohrával s listy statných stromů. Temný mrak, jenž zakrýval měsíc, konečně ustoupil a svit luny ozářil Kakashiho, jak sedí pod jedním z oken provizorně postavěné budovy. Stála uprostřed malého tábor vzdáleného několik desítek kilometrů od Konohy.
„Můžeme?“ zeptal se Asuma, který se k němu právě připlížil. Kakashi kývnul a pomalu otevřel okno.
„Haisekishou“ Asuma z úst vypouštěl oblak kouře, jenž pomalu zaplavoval celou místnost.

Nagato seděl kdesi v temnotě úplně sám. Ani sebemenší světlo se k němu nedostalo. Opět byl malé dítě. Byl to přesně ten okamžik, kdy našel oba svoje rodiče mrtvé. Nedokázal ani naříkat. Nechápal, co stalo, jenom mu bylo strašně úzko u srdce. Svíralo jej to. Neviděl, ty, co to udělali, ty, co mu způsobili bolest. Ani nevěděl, jestli takový člověk vůbec je a zdali ho má nenávidět. Byl sám a byl slabý.
Pak utíkal pryč. Pryč od toho všeho. A snažil se zapomenout, ale nešlo to. Uviděl před sebou hrůznou postavu.

Sai nabyl vědomí právě ve chvíli, kdy jej dva muži v kápi přivazovali ke kamennému sloupu, který měl na sobě vyryt několik zvláštních značek.
Hidan také pomalu otevíral oči: „To jsem se zase ožral, nebo co,“ komentoval bolest hlavy.
„Ticho, bezvěrci!“ promluvila postava, která byla svlečena do půli těla. Muž byl vyšší, než ostatní zahalení a namísto hlavy měl masku z kozla. Vypadal, jako, kdyby s tím zvířetem přímo splynul. Přistoupil k Hidanovi a podíval se blíže na řetízek.

„Kristovanoho to se mi snad zdá!!!“ stála Bára před troskami, které zbyly z chlívku pro ovce, a nevěřícně na ně koukala. Neji se postavil vedle ní se založenýma rukama.
„Shino říkal, že se to prý stalo za Shikamarovy hlídky...“
„A to jakože to zas někdo zapálil? To už přestává všechno, toto!“
„Shikamaru prý tvrdil, že nikoho neviděl a že to muselo vzplanout samo od sebe.“
„Notak tomu už věřím... A Hinata?“
„Ta prý spala...“
„Sakra, to se mi nelíbí!“
„Souhlasím, je to podezřelé.“

Tsunade seděla mlčky v křesle. Ke stolu byla otočená ze strany a hlavu si podpírala rukou, kterou měla zapřenou o rameno křesla. Nohy měla překřížené a pohupovala jimi v pravidelném rytmu.
Ve tváři se jí zračila starost. A také hluboké přemýšlení. V rozpacích si začala okusovat jeden nehet. Po chvíli zjistila, že se jí z něj sloup její oblíbený červený lak a nepříjemně se zamračila. Najednou sebou trhla a křeslo stočila o devadesát stupňů tak, že získala krásný výhled na svou vesnici.

Noc pomalu končila a bohyně smrti seděla opřená o skálu a tiše naříkala. Jestli existoval osud, proč byl tedy k ní, tak krutý? Ale možná nakonec tak krutý nebyl, protože nyní se svojí láskou mohla být navěky. Bohužel však měla svoje povinnosti, které musela plnit. Ve chvíli, kdy Naruto porazil Madaru, válka skončila.
„Škoda, že jsme válku nepřežili, tak bychom, pak možná byli spolu i jako živí,“ uvažovala dívka v bílém.

Byla sama. Přesně v to doufala. Viděla toho z vesnice už hodně, ale osobně zastávala názor, že víc toho uvidí sama, než s jakýmkoliv průvodcem.
Každý průvodce návštěvníkovi ukáže památky a důležitá nebo strategická místa, ale Suki chtěla vidět opravdový život. Opravdovou vesnici. Chtěla vidět ty nejchudší vesničany, aby si s nimi mohla promluvit a skutečně tak poznat Písečnou vesnici.
Najít je bylo ovšem těžší, než by čekala. Nakonec se jí to povedlo až asi deset minut po poledni, když už jí pomalu začínalo kručet v břiše.