Nenávist s příchutí lásky 01

Už zase… Hraju si s rodiči během svých sedmých narozenin, když najednou uslyšíme rány. Zmateně se podívám na mámu, ale ta mě už táhne do tajné hodně malé místnůstky ve stěně a říká mi, ať jsem potichu, stejně jako když má přijít návštěva, nikdo kromě rodičů o mně totiž nesmí vědět, nevím proč. Krčím se ve tmě a malou škvírou se dívám ven. Někdo vyrazí dveře, po chvíli už vnímám jen krev, všude je jenom krev. Uprostřed leží dvě těla, mí rodiče ani nevím, jak se to stalo, pláču, nad nimi stojí vrah, Itachi Uchiha…
S výkřikem se probudím a kvůli tomu se vzbudí můj spolubydlící.
Hned se na mě osopí: „Zase ta noční můra? Zdá se ti to každou noc, to si nemůžeš vzít prášky na spaní? Nebo se někomu svěř, co se ti zdá, Akorát mě vždycky vylekáš Maikeru.“
Jakmile se vzpamatuji, nasadím opět svou chladnou masku a začnu stlát postel. Deidarovy výčitky s přehledem ignoruji a vydám se do koupelny.
Při snídani, opět přehlížím všechny pohledy a narážky na mou osobu. Místo toho přemýšlím, jak je to možné, že jsem se stala členem, stejné organizace, ve které pobývá i vrah mých rodičů.
Asi je to tím, že mě po jejich smrti přestal bavit život a byla jsem moc zbabělá na to, abych ho ukončila. Utekla jsem z Konohy, jednak mě tam nikdo pořádně neznal, a potom… kdybych zůstala, všechno by mi je připomínalo. Na své cestě jsem potkala Konan a Peina, ujali se mě a dali mi nový důvod, proč žít. Trénovali mě, abych zesílila a nakonec mě přijali mezi tuhle bandu bláznů.
Vzpamatuji se ze svých vzpomínek a povzdychnu si. Asi začínám být sentimentální.
Zvednu se od stolu a vydám se umýt nádobí, než tam ale dojdu, je mi moje miska vzata z rukou a místo u umyvadla obsazené Konan, to mě ani nepřekvapilo, nemá ráda, když se jí někdo motá v kuchyni. Otočila jsem se tedy s úmyslem zapadnout do pokoje a zkusit dospat ještě pár hodin, předtím než se budou rozdávat mise.
Modrovláska mě ale zastavila: „Maikeru, dneska máš volno, na přidělování misi nemusíš.“ Bylo vidět, jak toto prohlášení spustilo vlnu nevole v ostatních členech.
„Proč? Už dlouho jsem nebyla na pořádné misi.“ zeptala jsem se.
Ona se jenom usmála: „Dneska máš narozeniny, tak by sis je měla užít.“
Jakmile to vyslovila, srdce mi vynechalo několik úderů. Znovu mi ten den proletěl před očima, stála jsem uprostřed místnosti, měla jsem vytřeštěné oči a třásla jsem se po celém těle. Konan pomalu zmizel úsměv z tváře.
„Jsi v pořádku? Řekla jsem něco špatně?“ strachovala se. Byla jsem mimo, dokázala jsem jenom ze sebe vykoktat něco ve smyslu, že se nic nestalo a zmizet pryč. Věděla jsem, že mi neuvěřila a později se bude vyptávat, ale momentálně jsem potřebovala jen jediné, najít si klidné místo a uklidnit se.
Doběhla jsem na malou mýtinu nedaleko úkrytu, toto místo mě vždy dokázalo uklidnit, ale tentokrát toho bylo příliš. Zhroutila jsem se pod stromem a rozplakala jsem se, ten tlak se už nedal vydržet.
Po několika minutách se po palouku rozlehly kroky někoho dalšího, myslela jsem si, že je to Konan, ale jakmile přišel dotyčný blíž, poznala jsem, že to bude někdo jiný, protože na rozdíl od ní se mě nevyptával na to, co mi je. Prostě byl tady, po chvíli si sedl vedle a přitáhl si mě do objetí. Uklidňovalo mě to, dodávalo mi to sílu a cítila jsem oporu.
Když jsem se uklidnila, otevřela jsem konečně oči, ani jsem si neuvědomila, že byly do tebe doby křečovitě zavřené. Jakmile se mi před očima ukázal ten, který mě utěšoval, opět mě zasáhl šok, určitě brzy dostanu infarkt. Dívala jsem se do tváře Itachimu. Pochopila bych i Hidana nebo Kisameho, ale jeho ne.
„Chceš mi říct co se děje?“ zeptal se.
Nevím proč, ale řekla jsem mu o tom, co se kdysi stalo, akorát jsem vynechala to, že vrahem byl on. Nic na to neřekl, jen mě víc objal.
Ještě chvíli jsme takto seděli, než mi navrhl: „Nechceš se někam zajít najíst? Nebudeš, alespoň muset na to vzpomínat.“
Kývla jsem, pořád nedokážu pochopit, jak někdo, kdo vyvraždil vlastní klan, se dokáže chovat i takhle mile.
Na oběd jsme si zašli do jedné menší restaurace, poblíž Skryté listové. Oba jsme si objednali rýžové kuličky, on navíc saké, když mi také nabízel, já odmítla. Nemám ráda alkohol. Po jídle mne vzal ještě na procházku po sadu za vesnicí, abych přišla na jiné myšlenky.
Než jsme se vydali zpátky domů, tak si něco odběhl vyřídit, když se vrátil, podal mi zabalený balíček. Když jsem se na něj tázavě podívala, vysvětlil to tím, že mám přece narozeniny. Jakmile jsem ho otevřela, vykoukl na mě zlatý náramek s přívěskem ve tvaru mráčku. Poprvé jsem se za tu dobu u Akatsuki upřímně usmála. A zrovna na něj…