Miluju tě, Hinato 4

Naruto vyrazil z nemocnice a hnal se k sídlu. Nevěděl, jestli tam Hinatin otec pořád ještě leží, nebo už nabyl vědomí, ale Sakura měla pravdu. Musel se omluvit. Bude mi vůbec schopný odpustit? přemítal. Předtím než jsem ho praštil možná… ale teď? Dorazil na místo. Opět soustředil čakru do chodidel a vyběhl po zdi do Hinatina pokoje.
„Pane?!“ zavolal, „kde jste?“ Místo odpovědi se ozvalo zachrčení. Naruto rychle proskočil asi třemi děrami ve zdech a našel Hiashiho. Přes hruď měl převalený těžký podpěrný trám. Z úst mu tekla krev a přerývaně dýchal. Naruto neváhal. Nadzvedl trám a odhodil jej stranou. Hiashi se prudce posadil a začal kašlat. Naruto si k němu zboku klekl a položil mu ruku na rameno.
„Jste v pořádku?“ zeptal se opatrně. Hiashi neodpověděl. Naruto si všiml, že jeho levá noha je zlomená. Byla v nepřirozeném úhlu.
„Pojďte, chyťte se mě. Vezmu vás do nemocnice,“ řekl. Hiashi mu pohlédl do očí a snad půl minuty si jej prohlížel. Potom si povzdechl a přikývl. Byl klidný. Neprotestoval. Naruto čekal, že bude čelit jeho výhružkám a že jeho pomoc odmítne. Vzal jej okolo ramen a pomohl mu vstát. Hiashi musel snášet velkou bolest kvůli zlomené noze, ale jako vždy na sobě nedával nic znát. Sešli po schodišti a Hiashi Narutovi říkal kudy jít. Sídlo bylo totiž obrovské a muselo být obtížné se v něm vyznat. Co ale Naruto nechápal, bylo, že sídlo bylo naprosto vylidněné. Žádné služebnictvo, žádní ostatní členové rodiny. Nikdo. Proto mu nikdo nepomohl, pochopil Naruto. Konečně se dostali ven. Nemocnice nebyla tak daleko.
„Zvládnete to?“ zeptal se Naruto. Hiashi přikývl. Pomalu šli. Lidé na ulici nechápavě zírali, šeptali si a ukazovali na ně.
„Změnil jsi ji,“ řekl Hiashi když byli asi v půli cesty.
„Co tím myslíte?“ podivil se Naruto. Hiashi se na něj podíval.
„Ještě před dvěma dny byla úplně jiná. Nezapomínala na své povinnosti a nikdy, nikdy by se neodvážila neuposlechnout příkaz svých rodičů,“ povzdechl si, „věděl jsem, že se něco děje… A pak ji ve tři hodiny ráno přistihnu s tebou.“
Naruto nevěděl, co odpovědět. Navíc jej zaráželo Hiashiho klidné chování.
„Jednal jsem přehnaně,“ pokračoval Hiashi jakoby věděl, na co Naruto zrovna myslí, „a za to se musím omluvit. Tobě i své dceři.“ Poslední větu řekl téměř šeptem a zbytek cesty už nepromluvil. Možná je jiný, než jsem si myslel, řekl si Naruto v duchu.

Asi po dvaceti minutách už seděl vedle spící Hinaty. Přemýšlel. Přemýšlel o těch slovech, která mu Hiashi řekl těsně předtím, než jej svěřil do Sakuřiny péče.
Věř mi, byl bych nejšťastnější otec na světě, kdyby mohla být s tebou. Ty bys ji ochránil. Ale já… já ti ji prostě dát nemohu.
Naruto potřásl hlavou. Co tím myslel? Proč by se mnou nemohla být? Pohlédl z okna. Proč? Hinata se ve spánku zavrtěla a něco zamumlala. Naruto se musel pousmát. Vypadala roztomile. Neměla na sobě své typické fialové oblečení, ale bílou pacientskou košili. Nic mi tě nikdy nevezme, Hinato. Přísahal jsem. Pomalu se k ní sehnul a něžně ji políbil. Zachvěla se jí víčka a otevřela oči. Tváře jí zčervenaly a stydlivě se usmála. „Naruto,“ zašeptala. Naruto její úsměv opětoval.
„Ahoj,“ řekl tiše. Pomalu zvedla ruku a pohladila jej po tváři.
„Jak ti je?“ zeptal se.
„Trochu to bolí. Ale jinak je to dobré.“ Uchopila Naruta za ruku. „Můj otec! Jak je mu?“ vyhrkla najednou.
„Neboj, je v pořádku. Vzal jsem ho sem; stará se o něj Sakura,“ odpověděl. Vzápětí se mu však vybavila Hiashiho slova. Úsměv z jeho tváře se pomalu vytratil. Hinata si toho ale nevšimla.
„Děkuju,“ oddychla si, „říkal… říkal něco?“ Naruto jí pohlédl do očí.
„Něco ano… ale doteď to nedokážu pochopit,“ pravil. Radši ji tím nebudu zatěžovat. „No to jsem holt celý já. Nejsem zrovna nejchytřejší,“ řekl veselým tónem a zazubil se. Hinata se zasmála a pak se mu hluboce podívala do očí. Lehce si skousla spodní ret. Narutův široký úsměv instantně přešel do zamilovaného výrazu. Je tak nádherná, pomyslel si. Pomalu se k ní sklonil a láskyplně přitiskl své rty na ty její. Objala ho kolem krku a přitáhla si jej blíže k sobě. Celé jeho tělo znovu zachvátila ta zvláštní nervozita. Miloval ten pocit. Cítil blízkost jejího těla, dotek jejich rtů, její vůni. V té chvíli si přál, aby to tak zůstalo navždy.
„Miluju tě, Hinato,“ zašeptal, „víc, než cokoliv na světě.“
„Já tebe taky, Naruto,“ odpověděla tiše se zavřenýma očima. Srdce jí bušilo a třásl se jí hlas. „Hrozně, hrozně moc tě miluju.“ Něžně ji pohladil palcem po tváři a usmál se. Někdo otevřel dveře do místnosti.
„Omlouvám se, že ruším,“ řekla Sakura s omluvným úsměvem, „Naruto, Hiashi by s tebou chtěl mluvit… nejlépe hned.“ Naruto lehce sklonil hlavu. Třeba mi to konečně vysvětlí, pomyslel si. Hinata se mu s prosebným výrazem podívala do očí. Nechtěla, aby hned odešel.
„Neboj, slibuju, že se za chvíli vrátím,“ zašeptal a usmál se. Po chvíli opětovala úsměv a přikývla. Dlouze ji políbil až to i Sakuře vehnalo ruměnec do tváře. Poté se musel doslova přinutit od ní odejít. Ve dveřích se ještě otočil a pohlédl na ni. Usmívala se. Hluboce se nadechl a vyšel z místnosti. Sakura za ním zavřela.
„Zavedu tě za ním,“ řekla. „Překvapilo mě, že vůbec nebyl naštvaný.“ Naruto jí neodpověděl. Přemýšlel. Sakura se na něj podívala. Chtěla zase něco říct, ale nakonec si to rozmyslela a dál jej vedla chodbou až k pokoji, kde ležel Hiashi. Přede dveřmi se zastavila a otočila se k němu.
„Ta jeho noha... Nejsem si jistá, jestli ještě někdy bude moct chodit.“ Popošla k němu o krok blíže. „Normálně bych tě za to asi pořádně zmlátila.. Ale kvůli Hinatě to neudělám.. zatím,“ řekla tajemně výhružným tónem a odešla. Naruto zůstal civět s vystrašeným výrazem do zdi.
„D-díky.. Sakuro,“ zakoktal. Ale no tak, vzmuž se proboha, zafuněl mu Kurama v hlavě. Naruto si odfrkl a ušklíbl se. Otevřel dveře. Hiashi ležel na lůžku s nohou v sádře. Podíval se jeho směrem.
„Posaď se,“ řekl a ukázal na židli, která stála v rohu místnosti. Naruto si ji přitáhl blíž a sedl si. Jeho pohled padl na Hiashiho nohu.
„O mou nohu se neboj. Bude to v pořádku,“ ubezpečil jej a odmlčel se. Chvíli Naruta pozoroval. „Je tu něco co ti chci říct,“ pravil. Naruto polkl.
„Hinata?“ zeptal se. Hiashi přikývl.
„Předtím jsem ti řekl, že ti ji dát nemohu, ale neřekl jsem ti proč… Mám důvod. A chci, abys ho znal.“ Naruto nervózně přikývl.
„Poslouchám,“ řekl.
„Dobrá. Možná víš, že asi před šesti lety Hinatu unesl jistý ninja se skryté oblačné za účelem získání byakuganu. Podařilo se mi ji tehdy zachránit. Ovšem nedokázal bych to bez jednoho medika, který mi tehdy pomohl. Podle čelenky byl ze skryté písečné. Nevím, co tam dělal a bylo mi to jedno. Nebýt jeho, Hinata by zemřela. Byla tehdy vážně zraněná.“
Naruto poslouchal, ale stále nechápal co to má co dočinění s ním.
„Byl jsem tak šťastný,“ pokračoval Hiashi, „že mi emoce zatemnily úsudek a já jsem slíbil, já blázen jsem přísahal, že až Hinata dospěje, tak si vezme jeho syna.“
Narutovi přejel mráz po celém těle. Ne!..To.. To přece není možné! Začal zrychleně dýchat. Hněv. Smutek. Bezmoc. Vířily v něm všechny možné emoce. Měl chuť řvát. Bojoval s nutkáním Hiashimu ublížit. Jak mohl? Jak jen mohl?!
„Před čtrnácti dny mi od něj přišel dopis. On nezapomněl... Mám strach, jak bude Hinata reagovat,“ odmlčel se, „Je mi to líto, Naruto. Je mi to opravdu moc líto.“ Hiashi skryl hlavu do dlaní a hlas se mu zlomil.
„Jak… jak se jmenuje.. ten chlap kterého si má vzít?“ zeptal se Naruto se slzami v očích. Hiashi na něj pohlédl. Po tváři mu taktéž stékala slza. Poprvé v životě u něj Naruto viděl nějaký projev emocí.
„Nejiri..“ zašeptal Hiashi. To jméno si Naruto dobře zapamatoval. Vstal se židle a chtěl opustit místnost.
„Naruto,“ zavolal na něj Hiashi, „nesmíš mu nic udělat.“ Narutovi ztuhly rysy v obličeji, ale ovládl se.
„Nic mu neudělám.. Ani nemám ponětí kdo to vůbec je,“ procedil skrz zaťaté zuby a vyšel z místnosti. Pomalým krokem šel zpět do pokoje, kde ležela Hinata. Potichu otevřel dveře. Spala. Přišel k její posteli a sedl si k ní. Vzal její ruku do té své.
„Přísahal jsem, že mi tě nikdy nikdo nevezme. A já to dodržím. Ať to stojí, co chce,“ zašeptal. A jeho pláč propukl naplno.

KONEC 4. ČÁSTI