Romantika

[center]
,,Tohle ne, neboj se,
skončím to za Tebe!"
Kuráž se ve mně bere,
a skočím před Tebe,

,,Asako-hime, Kazekage-sama čaká. Musíme ísť.“
,,Kazekage-sama ešte chvíľku vydrží.“
Zaplietla si cop a vystrela sa. Odraz v zrkadle jej pripomínal matku.
,,Teraz už môžme.“
Vo večerných uličkách Piesočnej bolo až nepríjemné ticho.

„Kam mě to vlastně vedeš?“ zeptala se Suki, když se cesta protáhla a zavedla je k okrajovým částem vesnice.
„Už jen kousek a uvidíš.“ ujistil ji Kankurou a ještě přidal do kroku.
Suki se zamračila, ale poslušně ho následovala.
Naštěstí to netrvalo moc dlouho a objevila se před nimi budova ninja akademie.
„To je ono?“ zeptala se Suki váhavě a prohlédla si nepochybně poměrně novou stavbu.
„Ano.“ potvrdil Kankurou a chvíli se na ni jen tak díval.

Celú noc som iba premýšľala a na spánok som ani nepomyslela.
Myslel to vážne? Hovoril to vôbec mne? A ak aj áno, nespôsobil jeho slová alkohol?
Uvažovala som aj nad tým, že pôjdem domov, pretože som nevedela, čo mám robiť, keď sa zobudí, no vonku bola tma a navyše ma jeho pravidelné dýchanie a zasnený výraz na tvári upokojovali.
Odrazu sa však ozvalo jemné klopanie na dvere, ktoré po chvíli prešlo do silného trieskania a k tomu sa pridal aj dobre známy hlas.
„Naruto, si doma?“ kričala Sakura.

Ayano s Jiraiyou se pomalu blížili k místu, kde někoho cítili. Ještě chvilku se plížili, dokud se náhle nenapřímili.
„Takže jsme beze stopy!“ vyjel Jiraiya hlasitě. Ayano jen povzdychla a svěsila hlavu k zemi.
Před nimi byl černý plášť, který byl přivázán k veliké lani.
„Napálili nás… Ale jak to věděli?“ nechápala Ayano.
„Asi si únosce uvědomil, že mu Tokime odtrhla kus oblečení, takže nastražil past. Bude asi hodně opatrný,“ konstatoval poustevník.

Sakura sa vysilene oprela o peň stromu. Boj s Orochimarovými strážami spôsobil, že sa jej väčšina nedoliečených rán opäť otvorila.
„Okamžite ma pusti!“ zvriesklo mladé dievča. Bolo spútané železnými okovami, ktorých reťaze mala ružovovláska omotané okolo pása. Celá tá scéna navodzovala dojem, akoby za sebou ťahala naštvaného malého psíka.
„Aby si utekala rovno za svojím pánom a povedala mu, kde sa nachádzam? Ani náhodou.“

Cestovatelé-seznámení

"Wááu, je to tu velký." řvala nadšeně Faith.
"Řekni mi něco, co nevím..." odsekl jsem a pousmál se.
"Hele, nemusíš bejt hned nepříjemnej, tak jsem nadšená, no a co?" Oplatila mi to.
"No dobře dobře, zapomeň že ze mě něco takovýho vypadlo."
"Ta koupelna je v ložnici! Podívej." řvala po celém bytě a běhala po bytě sem a tam.
"Červená koupelna a oranžová ložnice... dobrý" moc nadšený jsem z toho teda nebyl. Koupelna? Červená?

Deavin byl okamžitě odnesen do pokoje, kde se operace ujali Sasori, Kakuzu a Hidan, jakožto (ne)dobrovolný dárce orgánů. Byli tam celé hodiny, aniž by vyšli ven a Konan po celou tu dobu, nervozně přecházela po chodbě. Konečně zaskřípaly dveře a ven vyšel Sasori v krví potřísněným plášti.
„Tak co?“ zeptala se ho honem mladá dívka.
„Pojď za mnou, tohle bude na dlouhé vysvětlování.“ Řekl zachmuřeně vykročil do svého pokoje.
„Žije?“
„Zatím ano, ale čert ví, jak dlouho ještě.“

„Je to tu dosť veľké na to, že tu bývaš sám,“ povedala som Narutovi pri prehliadke domu.
„Ale ja nebývam sám. Je tu veľa služobníctva a tiež sem chodia rôzny obchodníci a feudálni páni a prespávajú tu, takže sa niekedy cítim ako v hoteli. Ale inak som tu naozaj sám, takže mi naozaj nevadí keď tu so mnou zostaneš.“ Usmial sa na mňa. Neodpovedala som mu a ďalej som sa rozhliadala po honosnej hale, do ktorej ma zaviedol.

Seděla jsem na židli s rukama spoutanýma za zády, provazy se mi zařezávaly do zápěstí. Místnost byla holá, bez oknem, byly zde jen ocelové dveře. V místnosti se mnou stáli dva muži a jedna žena. Blonďák, plešatý se zjizveným obličejem a mladá žena s delšími blonďatými vlasy a fialovou tečkou na čele.Věděla jsem, kam jsem se dostala, podle jejich čelenek a podle toho, že žena přede mnou byla pátá hokage. Její obličej jsem viděla spoustukrát v knize cílů.

[center]
Pak si všimne že něco říká,
skloní se k němu ať lépe slyší,
najednou se rozplaká,
doufá že je to můra ze které se probudí.

012 - „To si děláte srandu, ne?!“
„Ale vždyť ty mraky rád,“ řekl naoko podiveným tónem Izumo.
„Mmm... To jo, ale tohle?“ zeptal jsem se znechuceně a nakrčil nos nad tou hrůzou. Na vlajce byl červený mráček na oranžovém pozadí. Samotná oranžová tvořila většinu vlajky. Doufal jsem, že aspoň vlajka nebude oranžová. No spletl jsem se. Bohužel.

Kiba konečně odtrhl oči od jednoho z mnoha mrtvých těl, tím navždy zůstane. Už nikdy víc nebude hrozbou. Pak zamířil směrem, kterým se původně chtěli odebrat. Uprostřed chodby ošetřovala Sakura Sasukeho ruku.
„Říkám, že už je to dobrý.“ bránil se.
„To vidím, co kdyby tu bylo takových víc?“ přeměřila si ho ostře pohledem a pokračovala.
„O tom ani nežertuj.“ řekl Neji.

„Takže, co teď? Mám ti jen poděkovat za jídlo a rozloučíme se?“ zeptala se Suki v rozpacích, když odešli z restaurace. V podobných situacích se většinou nevyskytovala, ale téhle se zabránit nedalo.
„Nejspíš, ale jelikož se už asi neuvidíme, musím ti něco říct.“ řekl trochu váhavě a Suki dostala chuť utéct. Rozhodně teď nestála o nějaké vyznání lásky, ale šanci zastavit ho už propásla.

Týden byl pryč a já vstávala s velkým očekáváním, jakou pitomost nám dnes Zakuklenec poví. Měli jsme mít sraz hodně brzo ráno na mostě, který nám byl představen jako “místo kde nás Kakashi bude nechávat čekat“.

„Ach to je nemilé.“ Zašklebil se Deavin. „Jak jste nás odhalil senseii?“
Ten mu stále s šokovaným výrazem odpověděl: „Shinobi, které jste zabili, byli jen speciálně vytvoření stínoví kloni s falešnou zprávou.“
„Ach tak.“ Koutkem oka zkontroloval Kibu, který na oba členy Akatsuki hleděl kombinací úleku a nenávisti.
„Ahoj Kibo, to už je doba, co jsem tě neviděl. Jak se má Hinata? A co ty? Vypadáš poněkud sklesle.“
Oslovený ninja zaskřípal zuby.

Bylo ráno a přes stan svítili jemné paprsky slunce. Příroda kolem už ožívala. Deidara se zrovna vzbudil.
"ÁÁÁÁ!" řval Deidara. Itachiho vzbudil jeho křik. A když si všiml, že se s ním objímá, začal křičet taky. Oba vyletěli ze stanu, před kterým seděl smutně Kisame.
"Tak jak se má pravá Kaya?" zeptal se. Oba na sebe pohlédli.
"Vždyť ta pravá musela bejt s tebou, protože u nás ve stanu není." řekl nakonec Itachi. Deidara, Kisame i Itachi se na sebe podívali s hrůzou v očích.

Naruto ležel u sebe na posteli a přemýšlel o včerejšku. Sám tomu pořád nemohl uvěřit. Strávili na tom místě skoro celý den. Povídali si, líbali se, nebo prostě jen leželi v trávě v objetí a užívali si přítomnost toho druhého. Vůbec se mu od ní nechtělo, když se s ní musel večer, před sídlem klanu Hyuuga, rozloučit.

„Opúšťam vás. Musím sa urýchlene dostať do Konohy!“ povedal Sunohara hneď po príchode do kancelária uja Chiba.
„Chápem dôvod tvojho náhleho odchodu. Tiež som sa dozvedel túto delikátnu správu. No nemal by si byť taký roztržitý. Ešte sa máš čo učiť. A navyše stále neovládaš techniky, ktoré...“

„Vraj štyri hodiny odtiaľto je Konoha, jasné, stačí ak nájdeš chodník, super,“ kráčala lesom kopajúc do všetkého čo jej prišlo pod nohy. Už vyše 6 hodín som blúdila pomedzi stromy a žiadny chodník som ani z diaľky nevidela. Vyšplhala som sa na strom, aby som mala lepší výhľad a mohla sa zorientovať. Keď som s hrôzou zistila, že vidím len les a nič iné začala ma zas prepadať panika.