Icha Icha (19, 20) - Rozhodnutí ; Útěk

Bloudil sídlem onoho slizkého ninji. Sotva se dokázal udržet na nohou. Co krok, to na zem ukáplo pár kapek krve z jeho tělesných zranění. Byl totálně zřízený. Za sebou vláčel ohromný meč, jež dělal rámus, jelikož ho tahal po zemi. Bylo divu, že se nezačal zarývat.
Klopýtl až téměř upadl. Sykl bolestí, ale na nohou se dokázal udržet, ač ho to stálo hodně zbylých sil. Poté opět pokračoval v cestě, vstříc nepříteli.

Uběhlo několik dalších minut, než se dotrmácel k věznici, kam před tím zaplul starší Uchiha. Nebo to si alespoň myslel. Zmučeně otevřel dveře, které při tom začaly vrzat v pantu.

* * *
Mezitím Sasuke pořád vrhal naštvané pohledy na bratrovu adresu.
„Promiň,“ hlesl Itachi, „Jen sem si přál, aby si žil. V Konoze.“
„Možná bych tam byl, kdybys i ty zůstal. Jako bratr,“ opáčil mladší.
Itachi sklopil zrak, „Doufal jsem, že mé rozhodnutí bylo dobré. Vždycky si mnou opovrhoval.“
„To ale není pravda,“ opravil jej Sasuke, „Jen si mé chování špatně pochopil,“ dodal, koukaje už se smutkem v očích.
Starší Uchiha mu věnoval pohled. Sasuke se při střetu jejich očí mírně pousmál, načež svému bratrovi podal ruku, aby mu pomohl vstát, neboť Itachi stále dřepěl na zemi z předchozí rány.
Chvíli na jeho dlaň vykuleně hleděl, než se odhodlal ji vlídně přijmout. Po dlouhé době se na Itachiho tváři, při stisknutí, mihl malý úsměv.
„Téda,“ špitla Tokime, když překvapeně, ale i okouzleně, hleděla na člena Akatsuki, „Teď už se ani nedivím, proč je z něj tak odvařená,“ dodala, doufajíc, že to nebylo slyšet.
Její přání bylo v tu ránu splněno, neboť bratři v tuto chvíli vnímali jen přítomnost toho druhého.
„Au, au!“ vyrušil Uchihovské usmiřování čísi hlas a zvuk padající omítky. Všichni se tedy okamžitě zaměřili na místo za Itachiho zády, kde před pár minutami zmizel Orochimaru v díře ve zdi.
„Teď mě z tebe bolí krk,“ opáčil Sannin zcela nevinným hlasem, když se podpíral jednou rukou o kousek zdi a druhou si prokřupával zmožený krk.
„Orochimaru!“ vyjela nenávistně blondýnka, držíc se mříží a vykukujíc skrz otvory cely.
„No… Jelikož se zdá, že chvilka mé nepřítomnosti tu holku ovlivnila úplně na tvou stranu, pak tě budu muset odstranit i s ní. Teď už mi k ničemu není,“ opáčil klidně, zatímco pohledem přejížděl z Itachiho na Tokime.
Blondýnka sebou škubla. Opět koutkem oka zahlédla, jak se na slizounově tváři chvilkově objevil ten ďábelský škleb, ze kterého měla stále husí kůži. Připomínal jí onen zjev. A k tomu fakt, že jí chce ještě zabít, jí moc na klidu nepomáhal.
„Ó, on je tu Sasuke?“ všimlo si hádě černé kštice, skrývající se za Itachiho zády.
Starší Uchiha se mírně zamračil, ‚Snad ho taky neobviní,‘ honilo se mu hlavou, když zhnuseně hleděl na hlavního záporáka.
Poté pohlédl na dívku v cele. V tutéž chvíli se podívala i ona na něj. Zamračil se, čímž Tokime zbystřila.
‚Mám dojem, že čte myšlenky,‘ říkal si v duchu. Tokime posléze jen kývla.

„ „To je fajn…“ řekl si v mysli a pohlédl zpět na Orochimara, „Tokime, potřebuju, abys dala Sasukem nějak vědět, aby se odsud co nejrychleji dostal. Nebo alespoň na mě zaútočil… Dostanu tě odsud, tak se nemáš čeho bát, ale taky musíme ochránit Sasukeho. Dřív než ho Orochimaru označí za zrádce.“
Ovšem! Orochimaru se chce zbavit nás dvou, ale Sasukeho můžeme ochránit. Udělám cokoliv!
„Takže pokud rozumíš, tak pak něco řekni, abys mi dala signál. Zaútočím na Orochimara, abys měla čas ten plán provést.“ “

Přesunula se opatrnými kroky blíž k mladšímu Uchihovi.
„Kyá!“ vřískla, což Itachi pochopil jako signál.
„Co je?“ zaslechl to i Oro.
„Krysa!“ opáčila Tokime na vysvětlenou.
Itachi se k ní zmateně otočil a jelikož na něj poté dívka mrkla, zaútočil… pochopil to před tím správně. Vzal do ruky opět jeden z kunaiů a rychlostí světla se přemístil za Orochimara.
„Seš můj,“ špitl bílému do ucha a pevně jej chytl kolem krku.
Sannin se zatvářil překvapeně, načež mladého Uchihu za ním převrhl přes záda před sebe. Jakmile se Itachi rozmáchl na podlaze, jeho tělo se změnilo do několika černých vran.
„Karasu Bunshin?“ hlesl Oro.
„Amaterasu!“ znělo Uchihovi v hlavě, načež se nad Orochimarovu hlavu snesly černé plameny.
Hádě koulelo překvapeně očima, ale stihl zareagovat včas, neboť nechal své hadí ruce zachytnout se sloupu, který se nacházel po jeho levici, a následně se tam nechal přitáhnout.
Černý oheň pohltil místo, kde předtím zmizel Itachiho klon.

„Sasuke, poslouchej mě dobře. Teď musíš zmizet… nebo se přidat opět k Orochimarovi! Nesmíš ho zradit nebo ti ublíží!“ špitla Tokime do jeho ucha. Měla tu příležitost, neboť když Itachi zaměstnal slizouna, přitáhla si ho skrz otvory mezi mřížemi k sobě.
„Ne!“ zaprotestoval. Tokime na něj nechápavě pohlédla.
„Už ho nepotřebuju! Nebudu ho poslouchat! A nemyslím jen proto, že znám pravdu, ale i proto, že na mě provedl pokus…“ sklopil Sasu hlavu.
„Jaký?“ dožadovala se odpovědi, nýbrž doteď nechápala ono „vylepšení“.
„Nový styl prokleté pečeti… pokud se tomu tedy tak dá říkat. Je ze mě stvůra, která by na světě neměla existovat! A proto,“ řekl, když cvakl zámek, „Chci alespoň pomoci těm, které mám rád. Když už na světě tedy jsem,“ dodal, když dokořán otevřel dveře od cely.
„Co… Panebože co vyvádíš!?“ křikla, zatímco se snažila zakrýt rumělce na tvářích.
Pro její štěstí však zvýšila hlas, když Itachi použil další vybuchující klon, takže to zaslechl pouze Sasuke.
Ovšem, jakmile výbuch ustal, byl slyšet vrzot dveří. Nikoliv však od cely, nýbrž od těch východových. Další návštěvník se sem dobýval.
V tu chvíli tedy zbystřila i dvojice, která mezi sebou doteď vedla boj, takže si všimli otevřené cely.
„Sasuke,“ hlesl Itachi zklamaně i posmutněle zároveň.
„Takže přeci jen se mě snažíš zradit,“ přeměřil si Orochimaru mladíka vražedným pohledem, načež po obou bratrech vymrštil jednu hadí ruku.

Itachi, jakožto přeborník v hodu kunaii, vyslal jeden, čímž přeťal dvě hadí hlavy, které se chtěli akorát sápat po jeho bratrovi. Sasuke byl však připraven hadům čelit sám, takže když byl zachráněn, otočil se směrem ke svému ochránci.
„Promiň,“ stihl Itachi ještě říci, než jej obalili Orochimarovi hadi.
Sasuke vykuleně těkal pohledem.

* * *
Drobná silueta se plížila po Konoze, směrem k branám.
„Klíč,“ špitla zničehonic, „Tak můžu získat to, co chci! To, co chceme všichni!“
Stále si poté při chůzi něco brblala, než se vydala pryč z vesnice.
„Musím… to udělat!“ přemáhala se, jakoby se ujišťovala, že svůj plán doopravdy uskuteční, „Jedině tak bude všechno dobré! Musím!“ řekla posléze už rozhodně, načež ona osoba rychle zmizela v nedalekém lese.

* * *
Mezitím vším se Ayano snažila přijít na důvod.
„Myslím, že ještě tak dvacet minut a budeme mít jeho úkryt nadosah,“ pronesl Jiraiya do ticha.
„C-Co?“ zbystřila fialovovláska, „Jo aha,“ dodala, když si přehrála jeho slova.
„Nad něčím přemýšlíš? Že sem tě tak vykolejil?“ tázal se.
„Jen se snažím přijít na důvod,“ řekla vážným, přemýšlivým tónem, „K čemu chce Tokime?“
Jiraiya zvážněl, „Asi je čas, abych ti o ní něco řekl.“
Kaeru v tentýž okamžik zastavil na místě a Aya se na jeho hřbetu otočila tak, aby na svého lidského přítele viděla.
„Jde o její minulost,“ hlesl a pustil se do vysvětlování, „Stalo se to, když byla malá. Tehdy ještě měla svou pravou rodinu, nebo-li celý klan Kawari. Kdosi jí unesl a hned poté byl její klan vyhlazen.“
„Proč? Nějaká souvislost?“ tázala se.
„Tokime byla záminkou k tomu, aby Kawarijci propadli hněvu a nedokázali tedy plně využívat své Kekkei-Genkai. Hněv zatemňuje mysl a oni mysli vládli, takže to byl od útočníků celkem chytrý tah. Kromě toho byla unesená právě ona, neboť její mysl byla odmala vyspělejší… dokonalejší, a proto unesli ji. Kvůli tomu ji nechali i naživu a celkově ji věznili několik let, dokud nezasáhli Senju. Do té doby zjišťovali, co se stalo a vymýšleli plán, který se vydařil jen díky tomu několika-ročnímu plánování,“ vysvětlil, „A proto jí pak do šestnácti hlídali. Nechtěli, aby se to opakovalo…“
Ayano na něj koukala vykuleně. Párkrát ještě nechápavě zamrkala, než kývla hlavou.
„Aha,“ dodala jako důkaz, že to pochopila.
„Takže možná proto ji Orochimaru chce. Její hlava je výjimečná…“

* * *
„Itachi!“ vykřikla Tokime těsně před tím, než jeho bezvládné tělo padlo k zemi.
Na Orově tváři se v tu chvíli rozlil přímo blažený výraz, „Konečně!“ špitl tiše, načež se podíval ještě na mladšího Uchihu.
Ten nehybně stál na místě. Vykuleně hleděl na tělo svého bratra a v mysli mu nejspíše probíhalo něco jako: ‚Co to ku*va!? Proč? Proč mě zachránil!? Zvládl bych to sám, tak se měl postarat o hady, co mířili na něj! Pak by mu určitě nezlomili vaz! Vůbec nepřemýšlel!‘
Orochimaru se poté začal ďábelsky smát.

„Vypadá to, že si ho dostal do Genjutsu, co?“ pípla tiše Tokime, když pozorovala vysmátého Orochimara, když nevědomky hleděl, jak Itachi právě pobízí blondýnku k tomu, aby vyšla z cely.
„Dobře mu tak,“ prohlásil Sasuke prostě, postávaje kousek od dvojice.
„Byla to jediná šance. Bojem bychom se odsud nedostali… Tak jsem ho dostal do Genjutsu pomocí kunaie. Kdybych to udělal u hadů, co šli po mě, určitě by mu to brzo došlo. Ale takhle máme alespoň trochu času,“ vysvětlil Itachi spěšně, „Ale teď jsem na tom dost bídně a iluze za chvíli určitě pomine, tak musíme pryč.“
„Co to tady kruci!?“ vypískl nově příchozí, který se právě doplazil ze schodů a prošel kratší zatemněnou uličkou k onomu dění událostí.
„Samehada… Ty!“ přeměřil si jej starší Uchiha, „Co se stalo s Kisamem?!“
„He,“ ušklíbl se mladík a skrz brýlová sklíčka šel vidět přímo ďábelský pohled, „Jen jsem tak trochu získal válečnou trof-!“
„Hajzle,“ prohlásil kdosi za Kabutovými zády, když jej něčím praštil po hlavě.
„Že ti to trvalo,“ řekl úlevně Itachi, když se Kabuto skácel k zemi a před ním tedy teď stanul zmožený žralůček.
Kisame se na svého parťáka podíval, čímž ukázal svůj nepříliš zářivý chrup, který teď oplýval hlavně barvou krvavou a krom toho mu tam i pár zubů chybělo. V tuto chvíli vypadal docela směšně.
„Promiň, tak trochu jsem ho podcenil. Hajzl se pořád léčil!“ vysvětlil svůj opožděný nástup.
Itachi jen povzdychl, načež se otočil zpět k dívce, „Musíme jít,“ opáčil a pohlédl na stále se smějícího Orochimara, „Brzo mu to dojde. Genjutsu je každým okamžikem slabší… není to Tsukuyomi, takže musíme pohnout.“
Blondýnka kývla a poté s Itachim přešla ke zraněnému žralokovi. Začala si jej rentgenově prohlížet a Kisame dělal právě to samé. Itachi, zatímco se jeho dva společníci probodávali pohledem, se otočil směrem k Sasukemu.
Mladší z bratrů znechuceně a zároveň pobaveně hleděl na slizouna, u nějž právě stál.
„Sasuke?“ prolomil jeho přemýšlení Itachiho hlas.
„Hm?“ pootočil k němu hlavu.
„Jdeme?“
Sasuke jen kývl a vyšel ke trojici, postávající nedaleko, zatímco dva z nich se stále prohlíželi. Ovšem ne na dlouho, neboť se Tokime skácela. Všichni tři na její padající tělo vykuleně koukali, ale Sasuke se z nich probral nejdříve. Okamžitě přejel pohledem k ležícímu tělu u jejích nohou. Tam, kde ležel v bezvědomí Kabuto… tedy měl být v bezvědomí, ale právě držel jakousi injekci zapíchnutou v Tokiminině noze.
„Šmejd! Omámil ji!“ vyjel okamžitě, takže se poté oba členi Akatsuki zaměřili na zmrzačeného Kabuta. Dívka poté konečně dopadla na zem.
„Nii-san,“ opáčil ihned poté Sasuke, takže chlapci nestihli nic udělat. Itachi svému bratrovi věnoval pohled.
„Vem ji a odejděte. Zanes ji do Konohy, odtamtud pochází.“
„Ale-“
„Prosím!“ odsekl mladší Uchiha okamžitě a vrhl po bratrovi vražedný pohled.
Ač to s Itachi nic neudělalo, přesto poznal jeho odhodlání, takže nakonec souhlasně kývl.
Otočil se k tělu dívky na zemi, k němuž se následně zohnul, aby jej mohl zvednout.
Kisame se ve stejnou chvíli předklonil ke Kabutovi, aby si převzal svůj meč, takže poté oba dva stáli s něčím v náručí, zatímco Sasuke třímal v jedné ruce svou katanu a vražedně probodával ležícího Kabuta, který se na něj potutelně usmíval. Skoro jakoby žádal výprask dobrovolně.
Itachi se ještě na svého bratra ohlédl, jestli si to nerozmyslí, ale Sasu na to samozřejmě nevypadal, takže poté oba členové Úsvitu odešli temnou chodbou pryč. Směrem do obyčejné věznice a ven ze sídla.

* * *
Venku byli téměř hned, ale cesta lesem se zdála být nekonečná, neboť se chlapci děsně courali. Kisame moc chodit nemohl, natož skákat a Itachi se pohyboval opatrně, jelikož se snažil s dívkou zacházet co nejopatrněji.
„Itachi-san…“ špitl do ticha žralůček a zmíněný jen cosi zabrblal ve smyslu, aby v mluvě pokračoval, „Cítím různé chakry nedaleko od nás. Jedna patří…“
„Jiraiya,“ dokončil za něj Itachi a Kisame kývl.
„Obejdem ho, anebo se pokusíš tu holku předat jemu? Možná se sem vláčí právě kvůli ní. Stále jsme kousek od toho jeho sídla,“ opáčil namodralý.
„Rád bych ho obešel,“ nechal se Uchiha slyšet, ‚Protože cítím i její chakru,‘ zamyslel se, „Ale je tam nejspíš i s dívkou, která tuhle zná, takže se asi pokusíme jim ji předat,“ dodal nahlas neochotně.
„Ale oba jsme na tom dost bídně. Co když zaútočí?“ strachoval se nukenin z Mlžné.
„Pak zůstaneš kousek od nich. Já to udělám sám… jsem připravený položit svůj život,“ dodal rozhodně černovlasý.
„Podezřelý,“ konstatoval Kisame, „Nějak hodně mluvíš… To je dost podezřelý!“
Itachi jen odfrkl a dál se věnoval cestě ke dvoum, jemu známým, chakrám.