Děti noci 019 - Zrození plánu

Stál tam dál a koukal do les, kde před málo okamžiky zmizela jediní člověk v jeho životě. Ten pocit samoty, který ho svíral, byl pro něj zcela nový. Sám nedokázal samotu definovat, nikdy ho nevlastní kůži pocítil. Důležitější v tuhle chvíli než zkoumat tento pocit bylo, vymyslet co bude dál. Nemohl se vrátit do domu, která obýval. Určitě ho prohlížela policie po incidentu ve škole. Ale kam teď?
Déšť houstl a jeho oblečení začalo nasakovat vodu, která se dostala až k jeho kůži. Cítil její chlad a nepřikládal tomu větší význam. Nemohl nachladnout, byl přece mrtvý.
Ozvali se za ním tiché kroky, už podle nic poznal o koho se jedná. Neotáčel se až do té doby, kdy přestal na něj padat déšť. Nad hlavou měl deštník, který v ruce svírala Sakura.
Když uviděl jak se ji otevírají ústa, která mu chtěla říct, obešel ji a vrátil se do sucha lesní boudy. Dívka se vydala hned zatím, ale deštník mu tentokrát na hlavu nedala.
V boudě se posadil do křesla a zcela bezmyšlenkovitě pohlédl do rohu místnosti. Sakura se sedla naproti němu a mírněji se nahnula.
„Nic s tím sám neuděláš, tohle je nad naše síly, musíš se s tím smířit a udělat to co je potřebné,‘‘ řekla tiše a krátce pohlédla na tmavovlasou dívku, která při jejím krátkém pohledu sebou cukla. Věděla, že mluví o ni zároveň se bála, co zamýšlí. Chvíli jen pozorovala, jak si ti dva spolu tiše povídají a nenápadně ji pozorují, než se zprudka postavila, popadla deštník a chystala se ven.
„Kampak?‘‘ zaslechla za sebou, dřív než stačila otevřít ústa na odpověď, dveře se zavřeli se zprudka zavřeli a před nimi stanula Sakura. Hinata couvla a upustila deštník. Stejně jako Sakua i Sasuke si stoupnul před dveře aby ji zabránil k útěku.
„Chtěla jsi jít domů? Tam ale nemůžeš už to není tvůj domov,‘‘ ta slova ji zabolela, víc ji překvapilo jak jen mohla vědět co se ji honí hlavou. Umí snad číst myšlenky? Nebo to byla jen pouhá náhoda. Je pravdou, že chtěl jít domů, lehnout si do svého postele a doufat, že až se probudí bude jí všechno připadat jako pouhý sen, přála si to ale čím každou sekundou jí připadalo tohle vše víc jako realita než jen pouhý sen.
Poklesla na zem a přisunula si kolena blíž k tělu. Chtělo se ji brečet, ale její tváře slzy nezvlhčili.
„Nemá cenu tu sedět a pokoušet se o pláč, už nejsi člověk, nemáš rodinu. Musíš teď jen udělat to co řekneme, jestli chceš přežít do dalšího dne,‘‘ tahle slova bodala víc jak ta předešlá. Pohlédla z okna na déšť, který každou chvíli ztrácel svoji sílu a na paprsky, které bojovali o nadvládu. Když si to nechtěla přiznat, vše to co slyšela byla pravda. Byla si vědoma toho co udělala ve škole. Už se pomalu smiřovala s tím, že ta osoba jejíž ruce potřísnila krev byla ona a nikdo jiný.
Vzpomínka na tu krev v ní probouzela pocit vyzkoušet si to vše znovu , ten nádherný pocit pozorovat jak oči oběti pomalu upadají. Nebyla tou myšlenkou zhnusená, chtěla to zažít znovu.
„Co tedy chcete dělat?‘‘ řekla rozhodně a znovu se postavila na nohy.
Tou otázkou byli oba zaskočeni, sami odpověď neznali. Neměli ani nápad, co budou oba dělat, kam půjdou. Ano jeden z nich nepředpovídal, že tuhle otázku jim položí ona sama.
„Nejdřív bychom měli zmizet, někam daleko ze země. A pak pomoci Narutovi,‘‘ řekl Sasuke, který se sám jmenoval na vůdce. Teď už byl zcela rozhodnut, že udělá vše aby mu pomohl.
„Cože?!‘‘ To snad nemyslíš vážně. Zbláznil ses, oni nemají slitování. Pro ně jsi jen špína, nejraději by tě roztrhali na kusy, kdyby nebyl váš druh už tak zcela vyhynulý.‘‘
Její slova ho nijak neodradili, klidně by šel i sám, nepotřeboval její pomoc. Ani o tom neuvažoval, neměla sebemenší důvod jim pomáhat. Byli přece nepřátelé od přírody.
„Má pravdu, půjdu s tebou,‘‘ postavila se na jeho stranu Hinata. Sama netušila proč tohle vůbec řekla. Po pravdě neměla na výběr, on byl jediný člověk, kterého teď. Pokud chtěla přežít je dobré držet se jeho.
„Fajn jak chcete, ale se mnou nepočítejte, nejsem sebevrah,‘‘ řekl klidně Sakura. Vzala do rukou deštník a rychle zmizela. Ani nezavřela dveře.

„Jsem ráda, že jsi neprotestoval, čekala jsem že ti budu muset zlámat všechny kosti a dotáhnout tě na zádech,‘‘ řekla klidně blonďatá žena,ale v jejím hlase byl slyšet náznak vítězství, když se spolu s Narutem přiblížili k nehezky vypadajícím dveřím, které pomalu chátrali. Celé byli obrostlé mechem a větve stromů, rostoucích kolem dveře takřka zakrývali.
„Poučil jsem se z minula,‘‘ řekl tiše bez jakýchkoli emoci se stále sklopenou hlavu. Říct tuhle větu klidným hlasem, bylo velice obtížné. Jen krátký vzpomínka na chvíli, kdy poprvé procházel těmito dveřmi u sevřela srdce.Naposledy když je viděl tak nešel ani po svých.
Žena se nad jeho slovy krátce usmála z kapsy, vytáhli klíč stejně zrezivělí jako sama klika. Odemkla a hned jak vešli zavřela za sebou. Jako by nechtěla, aby do místnost nevnikl vzduch.
V chodbě byla naprostá tma a vlhko i přes to se chodbou pohybovali bez jakýchkoli problému. Vyhýbali se kluzkým kmenům a kalužím vody, nepotřebovali se dívat pod nohy, jako by je vedlo něco víc než-li pouhý zrak. Cesta byla zdlouhavý, ale čím dál pokračovali tím ubývalo oslizlých kamenů, ale i tmy.
Došli až k dalším dveřím, které na rozdíl od těch prvních vypadali, že pár let ještě vydrží. Tentokrát nebyla potřeba dveře odemykat, jakmile se přiblížili na pět kroku, dveře se otevřeli sami. Muž, který jim otevřel za nimi dveře okamžitě zamkl.
Místnost, ve které se ocitli tentokrát byla osvětlená. Strop mohl být tak patnáct metrů vysoký, dodpírali jej čtyři ohromné kamenné sloupy. Podlaha byla stejně jako zdi kamenná a studená, každý krok po ní se jako ozvěna táhnul dál.
„Vítám tě doma, synu,‘‘ ozval se z konce místnosti hluboký hlas.