Nenávist s příchutí lásky 02

Vracím se z dokončené mise, od mých sedmnáctých narozenin už uběhl týden. Od té doby jsem se Itachimu úspěšně vyhýbat, částečně díky abnormálně vysokému počtu misí. Ale tak to nemůže jít do nekonečna, už i Konan se mě ptala, jestli mi něco udělal, když se mu vyhýbám.
Jak jí mám vysvětlit, že jsem z něho zmatená, že nechápu své vlastní pocity. Líbí se mi být s ním, ale zároveň nemůžu přestat myslet na to, co udělal. Opravdu nevím, co mám dělat… zblázním se z toho! Proč to nemůže být někdo jiný?

Další ráno se budím bez křiku, Deidara mi asi před týdnem doslova vnutil prášky na spaní, protože se mu prý dělají pod očima kruhy z toho nedostatku spánku. Musím uznat, že jsem mu vděčná, už na ten den ani tolik nemyslím, ale… nemám tušení, jestli je to tak dobře. Když na to nebudu myslet, dokážu zapomenout? A pokud zapomenu, co se mnou bude? Dokázala bych se ještě nazývat jejich dcerou?
Všechno se na mě valí, nedokážu se plně soustředit a bojím se, že by to mohlo být nebezpečné, hlavně během misí.
Deidara mě z mých pochmurných myšlenek naštěstí vyruší: „Maikeru, Pein vzkazuje, že za ním máš za hodinu zajít.“
Jenom kývnu, Nagato nejspíš chce hlášení o výsledku mise. Včera jsem mu je zapomněla dodat. Vrátila jsem se moc pozdě, a nechtěla jsem je s Konan budit.

U peina mě, ale čeká šok. Proč je tady Itachi? Odpověď se dozvídám vzápětí, podle všeho se Kisame při minulé misi zranil, a protože pracuju jako jediná sólově, spojil nás dočasně do jednoho týmu.
To znamená, že se budu muset daleko více ovládat, abych nedala znát, jak jsem bezmocná. A taky to podstatně omezí můj styl boje, no jak bych mu například vysvětlovala sharingan? Ne, nesmí se to dozvědět.
Potom, co nám vůdce Akatsuki vysvětlí naši misi, což je pokus o chycení liščího jinchurikiho. Podrobnosti už, ale poslouchám jen na půl ucha, protože jsem z Uchihovi nervózní. Jak se k němu mám po tom chovat?
Nejspíše mé obavy vycítil, protože, když jsem se na něj opět podívala, věnoval mi povzbuzující úsměv.
,Má hezký úsměv. ´ to bylo první, co mě v tu chvíli napadlo. Hned jsem si v duchu vynadala, on se mi nemá líbit, měla bych ho nenávidět! Ano…měla bych, tak proč?
Ani jsem si nevšimla, že Pein svůj projev zakončil. Když mě Itachi míjel, řekl mi, že se sejdeme před úkrytem za jednu a půl hodiny.

V domluvenou hodinu jsem čekala venku, kromě obvyklého vybavení, kunaiu a shurikenů, s sebou mám ještě dvě katany a pár jehlic s jedem, přeci jen nebudu moct používat několik technik, takže nebude na škodu, pokud stihnu protivníka alespoň zpomalit.
Itachi dorazí pár vteřin po mně, takže se vydáme na cestu okamžitě. Asi dvě hodiny před setměním dorazíme ke Konoze a stihneme se ubytovat v jednom malém hotýlku na kraji města. Než jsme sem zavítali, převlékli jsme se samozřejmě do obyčejných cestovních plášťů a Itachi navíc použil proměnu.
Vzhledem k aktuální nepřítomnosti Naruta, z důvodu mise, jsme se rozhodli, že misi prozatím odložíme na zítřek. Ke sklonku dne jsme se vydali na večeři do vyhlášeného Ichiraku Ramen.

Usínala jsem znovu zmatená, že jsem si ani nevzala prášek na spaní. Toto místo mi vracelo všechny mé vzpomínky na dětství včetně té bolestné. Ale i přesto, jsem cítila částečnou úlevu z pocitu, že ve vedlejší místnosti spí on. Ten, který mi první vzal rodiče a teď mi i ukradl srdce…