Konec dobrý, všechno dobré, aneb Ayaniny Vánoce

Nastal čas vánoční a všichni se radovali. Žádné mise, žádná práce, jen zábava, přátelé a dárky... jo a taky spousta jídla, což vyhovovalo nejvíc Choujimu. I když vlastně až tak radostné to pro někoho přeci jen nebylo.
Jdem se přesunout k jedné z našich hlavních hrdinek povídky, ačkoliv zde vlastně o hrdinství vůbec nepůjde....
Ayano sklesle seděla na židli v kuchyni a myslela na něho... na toho, který jí v hlavě tak dlouho vězel a nechtěl pryč.. Chtěla vlastně, aby byl pryč? Opravdu na něj chtěla zapomenou? No, rozhodně by to pro ni bylo méně bolestné.
Vidličkou píchala do beránka a sem tam si kousek uždibla.
„Ježíš, co to děláš? Vždyť to rozmrníš,“ vyškubla ji Anko vidličku z ruku a sjela ji káravým pohledem, když si však všimla jejího pohledu, sedla si vedle ní a kousek ukrojila. Dala ukrojenou část na talířek a darovala jí ho. Ay si pouze povzdechla Opět se začla v buchtě šťourat.
„Tak to je na prd,“ prohlásila Anko. To upoutalo Ayaninu pozornost. „Přece si takhle nezkazíš Vánoce. Okamžitě se obleč a běž se bavit, to je rozkaz,“ ukázala prstem na dveře. Fialovláska chtěla zaprotestovat, ale zalekla se Ančina pohledu.
„Tak co jsem řekla?!“ cukal ji koutek u oka. Zděšená Ayano si navlíkla bundu s rukavicema a vydala se ven.
Sněžilo, což bylo v Konoze málokdy k vidění. Když jí ovál chladný větřík, zastrčila hlavu níže do bundy a vydala se vstříc osudu.
„Hej Ay! Chytej!“ ozvalo se najednou a zmrlá dívenka dostala sněhovou koulí do hlavy. Nevypadala zrovna nadšeně, zato druhá dívka se mohla popukat smíchy.
A to nás přivádí k další postavě...
„Tokimééé! Co jsem ti udělalaaa. Mám to za trikeeeem!“ skákala po ulici, až to chvilkami připomínalo podivný tanec.
„Nikdo mi neřek, že když se ti dostane sníh za triko, tancuješ jak zdělaná,“ smála se ještě víc.
„Hrozně vtipný,“ konečně se zastavila, jelikož už veškerý sníh roztál a voda vsákla do oblečení.
„Taky si myslim,“ přisvědčila.
„Hej Tokime! Chytej!“ zakřičela hnědovlasá dívka a Tokime zavalila obrovská koule sněhu.
A ano, máme zde poslední hlavní postavu...
Tokime byla pokrytá sněhem, pouze nohy trčely z hromady bílého nadělení.
Ayano se neubránila smíchu.
„Ty se moc nesměj,“ přeměřila si ji dívka a v tu ránu byly pod sněhem už dvě.
„Tak jo Hitomi, to bylo strašně vtipný, ale bohužel tě za to budu muset zabít,“ usmála se Tokime vražedně, když konečně vstala.
„Schválně,“ usmála se Hit.
„Obě dvě toho nechte!“ okřikla je Ayano. Koukly na ni a šibalsky se usmály...
„C-coje?“ zděsila se.
„Jen nás tak napadlo, jestli si nechceš znovu zatančit,“ rozběhly se za ní.
Mezitím to všechno Anko sledovala z povzdálí a byla moc ráda, že se jí děvčata snaží odreagovat. Usmála se a zamířila zpět domů...
„To už by stačilo, nemyslíte? Takhle nastydnem,“ poznamenala udýchaná Tokime.
„Máš recht, nepotřebuju bejt na Vánoce nachcípaná,“ souhlasila Hitomi a projela si prsty své hnědé vlasy, na kterých se usadil sníh z předešlé bitvy.
„Půjdem teda k nám?“ zeptala se Tokime. Dívky jí to odsouhlasily a přesunuly se domu k blondýnce. Tam ležel u pohádek Shikamaru.
„On se kouká na pohádky?“ uchechtla se Hitomi.
„Bohužel ne,“ skřížila Toki ruce na prsou. „Pouští si je jenom, když chce usnout,“ zamračila se nad sladce spícím přítelem. „No nic,“ zavrtila hlavou a společně zamířily do kuchyně.
U čaje si dobře popovídaly a domluvily na večerní plány....
„Takže v sedm,“ mávala na rozloučenou Hitomi a zamířila k sobě domů. Též udělala i Ayano. Tokime tedy zůstala doma „sama“ a sledovala pohádky se spícím Shikamarem.
Ayano měla mnohem lepší náladu a to potěšilo Anko, pomohla jí se připravit na večerní akci a ještě něco ukuchtila.
„Těšíš se?“ zeptala se z nenadání starší sestra.
„Docela ano,“ usmála se fialovláska a pustila do jídla. Věděla, že jí kamarádky pomůžou přesunout myšlenky jiným směrem, a tak se oslavě vůbec nebránila ba naopak, měla z toho vcelku radost.
.. Když dorazila ke Kimi, téměř všichni už tam byli..
Kimi, jakožto hostitelka celé této akce, ji přivítala a poslala k ostatním. - Skoro každý rok Kimi, naše milá, černovlasá krasavice, pořádala vánoční oslavu. Sešli se tam všichni mladí Konožáci, porozdávali si dárky a dobře se bavili.-
Ayano se prodrala davem lidí a přisedla si k Hitomi a Kotetsovi.
„Čao, jak se daří, dneska to tu žije, co?“ usmál se na ni Kotetsu. Ay zvedla nechápavě obočí.
„Je tady z toho nervózní,“ špitla jí Hit do ucha. „Prozatím není středem pozornosti, což ho vykolejilo,“ dodala tiše, aby jí její společník neslyšel.
Bylo tam opravdu spousty lidí. Chouji si povídal s masem, Hinata se červanala u Naruta, Sakura onoho blonďáka mlátila, Neji se dvořil Kimi, Kiba se hádal s Akamarem, Tenten kárala Leeho, Sai něco maloval, ospalý Shikamaru právě dorazil s Tokime, Ino se dokázala bavit téměř se všemi naráz a Shino? Někde tady bude.. Na Ayano to byla až moc velká spousta lidí. Navíc si tu neměla s kým popovídat, jelikož se ostatní dělili na skupinky.. no možná tak s Ino, ale ta byla právě zaujata Saiovo dílem. Možná neměla chodit, zamyslela se. Bylo tam na ni moc dusno, rozhodla se tedy jít vyvětrat. Vyšla ven druhým vchodem a opřela se o zeď. Zhluboka se nadechla a zehleděla na měsíc. Bylo jí příjemněji tam, venku, osamotě, nikým nerušena ani obtěžována. Znovu nasála tu vánoční atmosféru, ale tentokrát to bylo jiné.. nebyla sama. Udělala krok dopředu a opatrně se rozhlédla, když v tom jí někdo dal přes pusu vlastní ruku.
„Šššš,“ ozval se za ní mužský hlas. Věděla, kdo to je, jen nevěděla, zda to není halucinace. Pomalu se otočila a uviděla ho. Opravdu tam stál. Ani jí to moc nepřekvapilo, jakoby čekala, že se objeví. Nastala ta trapná chvíle, kdy ani jeden nevěděl, co říct, a tak se pouze pevně objali a tak stáli několik minut.
„Doufala jsem, že se objevíš, v hlouby duše... A malá část v to věřila, ačkoliv je to moc nebezpečné. Co když tě někdo uvidí?“ stiskla pevněji jeho plášť.
„Neuvidí,“ řekl uklidňujícím sametovým hlasem. Svaly, které měla napjaté povolily a ulevilose jí. Byly to pouze slova, ale od něj zněly tak přesvědčivě, že tomu ani nemohlo být jinak.
„Chybělas mi,“ pohladil ji po vlasech.
„Ty mě taky a moc.. Ale nejde to jinak, že?“ zeptala se s mírně třesoucím hlasem.
„Bohužel. Nemůžu zůstat a ty to víš, ale věř, že tě miluju a vždycky budu, dokud mé srdce bude tlouct,“ pronesl dramaticky.
„A potom už jako né, jo?“ odtáhla se a poté se oba zasmáli.
„I potom,“ dodal s úsměvem.
„Proč já vím tak krutou pravdu a s ostatními hraješ tu svou hru? Proč?“
„Protože jsem nedokázal snést to, že bys mě měla nenávidět.. U tebe ne,“ znovu si ji k sobě přitáhl. Opět byli chvilku zticha a užívali si ten potit.
„Budu muset jít“ řekl nakonec slova, kterých se Ayano tak bála.
„Já vím,“ stekla jí slza. Prstem jí slzu setřel a ještě jednou ji daroval ten nejkrásnější úsměv na světě.
„Miluju tě... Itachi,“ též se usmála.
„I já tebe,“ nechtěl od ní, ale neměl na vybranou. Ještě ji políbil a zmizel ve tmě. Dotkla se svých rtů a neubránila se úsměvu.
„Tady jsi, nemohla jsem tě nikde najít,“ popadla dech Tokime, jakoby ji hledala přes půlku světa. „Tak pojď, dávají se dárky,“ chytla ji za ruku a vtáhla dovnitř. Ayano se nedokázala nesmát. Měla takovou radost, že už ji celý večer nic nerozmrzelo. Bavila se, smála se, přejedla se a nakonec usnula na pohovce schoulená v Tokimině sevření. Byl to krásný den. Krásný večer... Krásný on.. Všichni byli spokojení, až na Hitomi, která dostala od Kotetsa lodičky, v kterých neuměla chodit a ke všemu po něm musela ještě dlouho do noci uklízet, neboť při svém vánočním tanci udělal děsnej bordel a poté usnul. Jinak to byl opravdu příjemný a překrásný večer.