Super Sestry 57

Meshiki : „Máme jí,“ řekla Tsunade. Sekavě jsem se nadechla. Projela mnou obrovská úleva. Pořád jsem brečela. Nejdřív bolestí a smutkem, teď radostí a nadějí. Bylo mi líto, že dítě nepřežilo, opravdu, ale mnohem víc mi záleželo na sestře. Je to sobecké, ano vím, ale je to tak. Její stav se stabilizoval, což mi přineslo ještě větší úlevu. Shikamaru jí držel za ruku a neodrtrhl od ní ani na malou chvilinku oči. Tsunade celá orosená stála o kousek dál a cosi probírala s doktory. Já to všechno pozorovala z poza Shikamarova ramene a Yoru. Yoru? Rozhlédla jsem se po místnosti a hledala hnědovlasého muže, ale nebyl tam. Nikde jsem ho neviděla. Nejspíš si myslí, že selhal. Chtěl zachránit jak Tokime, tak dítě, ale nepovedlo se mu zvládnout obojí, musí být ze sebe zklamaný. Chtěla jsem za ním jít, ať by byl kdekoliv, jenže jsem nechtěla opustit Tokime. Nakonec jsem se rozhodla zůstat u sestry, přeci jen se může něco stát a budou mě tu potřebovat, Yorua najdu později. „postel“ se začala vracet do původní polohy, takže během chvilky Tokime opět ležela. Pohlédla jsem na ni, byla tak zničená, pouhý pohled na ni bolel. Zaměřila jsem se na její tvář, oči pod víčky se mihaly sem a tam. Něco se mi nezdálo.
„Něco se děje,“ podotkla jsem nejistým hlasem. Doktoři mi nevěnovali pozornost, ale Shikamaru zvážil má slova. Bedlivě ji pozoroval, hledal důvod mé nejistoty.
„Nic nevidím, co by se mělo dít?“ otočil se na mě a můj obličej pomalu bledl. Už předtím byl dosti v odsínu bíle, ale to pokračovalo dál a dál. V tu chvíli to byl bohužel náš nejmenší problém. Tokiminy vlasy se od kořínků měnily z blonďaté v černou, byla to barva noci, temná a děsivá. Nemohla jsem se nadechnout. Co to má znamenat? Srdce se mi rozbušilo tak rychle, až jsem myslela, že vybuchne.
„Tokime?“ stoupla jsem si před Shikamara a naklonila se nad ni. Její oči se prudce otevřely. Nebyly to její oči, už to nebyla Tokime. Bála jsem se, strašně moc. Ani nevím proč, ale jako by ve mně vzbuzovala samotnou podstatu strachu. Nevšímala si mě, když zjistila, že je připoutaná, pohlédla na ono poutání. Naply se jí svaly a s mírným zavrčením pouta rozbila. Když se postavila na své nohy, prokřupala si krk. Měla stejnou výšku jakou měla předtím, dokonce i její tvář ale ty vlasy a oči, hlavně oči. Připomínaly samotnou smrt. Její předešlé tmavěmodré oči se proměnily v jasně světlé. Nevěděla jsem, zda je to tak hodně světlemodrá a nebo snad bílá, nevím, ale děsily mě.... poté se událo něco, co se nikdy nemělo stát, nikdy...
Stála jsem tam vedle ní a nemohla se pohnout. Pouze jsem na ni vykuleně hleděla a modlila se, ať se nic nestane, bohužel jsem nebyla vyslyšena. Tokime na mě pohlédla. V očích žádný náznak pocitů. Když v tom se rozletěly dveře na kousky a s nimi i trocha zdi. V místnosti se objevil Kakuzu s Hidanem.
„Tak co, vy sv**ě?“ zeptal se Hidan s úsměvem na tváři. Byl to jen okamžik, ale zahlédla jsem jeho smutný výraz při pohledu na Tokime. Nevím proč, ani co k ní cítí, ale nejspíš se po mém „odchodu“ z Akatsuki zblížili, což bylo zvláštní, velice zvláštní. Ačkoliv se to zdá jako dlouhá část v mém podání, byla to asi tak jedna sekunda v přítomnosti. Kakuzu si ji též přeměřil, ale z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst.
„Vem jí,“ řekl mu.
„Co mi tu poroučíš ty hlavo plná s*aček!“ křikl Hidan na svého kolegu.
„Dělej,“ dodal maskovaný ninja s děsivě vypadajícíma očima.
„No jo furt,“ zandal si kosu a vykročil směrem k Tokime. Pořád jsem stála a nedokázala se pohnout, co to se mnou je.
„To ti nedovolím,“ vstoupil mu do cesty Shikamaru.
„Hele ty smrade, neznáme se?“
„Ne,“ odpověděl hned.
„To není za potřebí Shikamaru,“ stoupla si pře něj Hokage. „Dokud jsem tu já, nenechám je ji odvést, ne znovu,“ Shikamaru si stoupl vedle ní a nenávistně je pozoroval. Seběhlo se to tak rychle, pořád si to dávám za vinu, kdybych tenkrát nestála jak tvrdé y, kdybych přemýšlela a tolik se nebála... určitě by se to nestalo.
Tokime mi uštědřila pěst z boku a ta mě odmrštila na zeď. Spadla jsem na zem a všechno to pozorovala. Viděla jsem rozmazaně a každý bohyb mě bolel. Byla to jenom jedna rána a takhle mě odrovnala. Jelikož se sestra pohybovala opravdu rychle, viděla jsem ji jako barevnou šmouhu. Zatajil se mi dech. Když jsem se trošku probrala, bylo pozdě. Hleděla jsem na Shikamara, který ležel kousek ode mě, lékaři, kteří obývali tutéž místnost též leželi na zemi a ani se nehnuli, jediny kdo ještě stál, byla Tokime, ti dva hajzlové a Tsunade... bohužel to nebylo vůbec dobré, lepší by bylo, kdyby tu ležela s náma, ještě s trochou naděje, s trochou života, který z ní momentálně právě vyprchával. Tokimina ruka sídlila v jejím hrudníku na místě srdce. Hokage se třásla, tvář nyní černovlasé dívky byla od krve, hleděla na ní bez mrknutí oka. Ačkoliv měla kamenou tvář, z očí jí tekly slzy proudem. Tokime je uvnitř, je tam uvězněná.
„Vím, že to nejsi ty,“ zachraptěla probodnutá žena a tím nadobro vyhasl její život. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tak silný ninja, legandární sannin... Hokage, je mrtvý. Její tělo se svalilo na zem a bezmocně tam leželo. Nedýchala, byla mrtvá. Když se nad tím zamyslím, není to až tak nepochopitelné. Byli na ni tři, Tokime měla ohromnou sílu, o které se nic nevědělo a jelikož ji brala Tsunade stále jako rodinu, bylo těžké se ji ubránit. Raději zemřít, než ji zabít.
„Proč?..“ zašeptala jsem. Otočila se za mým hlasem. Zamračila se a vydala za mnou. Hidan před ni dal svou kosu.
„Já se o to postarám, jděte napřed,“ Kakuzu si ho nevěřícně prohlížel, ale nakonec souhlasil a se sestrou odešel. Ještě mi věnovala jeden krátký pohled a zmizela. Hidan ke mně přišel a kosu mi přiložil ke krku. Poté ji opřel o zem a skrčil se do mé úrovně. Připadal mi smutný? Opravdu? Teda, smutný na jeho poměry. Koukl na Shikamara.
„Bude v pořádku,“ zabrblal. „Ale nevim, jak ti ostatní.. Hokage je teda rozhodně tuhá,“ koukl na ležící tělo blondýnky. Jako by se ve mně pocity z její smrti probraly až teď. Začaly mi slzet oči a tělo třást. Byla to moje rodina, ačkoliv ne pravá, přesto nám pomáhala a částečně nás vychovávala. Byla pro mě moc důležitá. Její smrt.. Nedá se tomu uvěřit. Je to Hokage, Hokage se nedá tak snadno zabít, její obrana byla perfektní, tak proč se to stalo?!
„Proti ní neměla v tu chvíli šanci,“ promluvil Hidan, jakoby mi četl myšlenky. Pohlédla jsem na něj s už mokrým obličejem od slz. „Celou dobu se to plánovalo, vy všichni jste byli pouze figurky v našem plánu. Věděl, co se v Tokime skrývá, tedy ve vás obou. Doufal, že se tohle stane i s tebou, bohužel nás Itachi zradil a nechal tě jít.“
„Jak se to z ní stalo?“ fňukala jsem.
„Její nověnabytá chakra, ovládla její předešlé tělo, zároveň jí ovládlo její kekkei genkai a též se spojila se svým démonem.. je to taková ultimátní zbraň, která zničí vše, co jí stojí v cestě,“ vysvětloval. Nechápala jsem nic, bylo mi blbě, brečela jsem, bolelo mě tělo i srdce a k tomu mi tady ještě něco vykládal člen Akatsuki.
„Chováš se divně,“ pronesla jsem do ticha.
„Drž hubu, nezabíjím tě, tak si nestěžuj!“ zvýšil hlas. „A navíc, co se tady s tebou vůbec s**u, radši sklapni a dělej mrtvou,“ nařídil mi, vstal a mířil k východu.
„Proč?“ opět jsem se zeptala.
„Proč co?“ ještě se na mě otočil.
„Proč jsi mi pomoh?“
„Kdo ti pomoh? Nechal jsem tě zmlácenou ležet na zemi, to mi nepříjde jako pomoc,“
„Ale ano, nezabils mě a ke všemu jsi mi řekl vaše plány, co to znamená? Nějaký váš další plán? Vůbec tomu nerozumím,“ utřela jsem si slzy z tváře. Vzdychl si.
„Řekněme, že jsme se v minulosti potkali a tys mi pomohla, takže jsme si kvit, nemysli si, že to tak bude napořád, příště tě zabiju,“ hodil si kosu přes rameno.
„Pomohla ti i Tokime?“ ještě jsem se zeptala. Nic neřekl, pouze sklopil hlavu a odešel. Hidan, pomocník Meshiki. To zní děsně. Zamyslela jsem se nad jeho slovy. V minulosti jsme potkaly tolik ninjů, že si jen těžko vzpomenu na někoho určitého, ačkoliv na Hidana by se nemělo jen tak zapomenout. Sledovala jsem místo, kde ještě před chvilkou stál. V očích mi problikla vzpomínka.
„Co tady vy dvě malý kravky děláte? Vždyť vás někdo zabije, okamžitě zmizte! Vy nány blbý, táhněte odsud!“
„Jsi zraněný,“ řekla Tokime a přiblížila se k mladíkovi.
„Tohle je válka, předpokládá se, že budu zraněný.“ odsekl a odstrčil ji. Spadla na zem, ale hned se zase zvedla.
„Má pravdu, potřebuješ pomoc,“ zapojila jsem se i já při pohledu na jeho krvavý obličej a rozsekanou vestu, která nasakovala červenou barvou.
„Jsem v pořádku. Vy se běžte schovat, vůbec nechápu, co tu děláte!“ znovu se rozkřičel.
„Měl bys být potichu, pokud nechceš, aby tě nepřítel našel,“ poznamenala Tokime a hleděla na něj. Měl delší bílé vlasy, co mu spadaly do obličeje a jemně fialové oči. Kdyby pořád jen nekřičel, označila bych ho za velice pohledného.
„To já vím, ale na to je bohužel pozdě, už o mě vědí a pokud sis nevšimla, tak i dost často útočí,“ zjevil se před ním maskovaný nepřítel, kterého během chvilky zneškodnil. Krev mi vystříkla na obličej, její chuť mi v ústech zůstává dodnes, chuť krve, bolesti a strachu.
„Chceme projít touhle oblastí,“ odpověděla jsem na jeho původní otázku.
„Děláte si p***l? To jako samy?“skrčil se za obrovský kámen a sledoval okolí.
„Ano, nechceš nás doprovodit?“ zeptala se má blonďatá sestra. Překvapeně na ni pohlédl. Ano, myslí to vážně, proběhlo mi hlavou.
„Kdybyste právě nebyly ve velkém nebezpečí, poslal bych vás dop***le a ještě se vám vysmál. Bohužel pro mě, jsem děsnej dobrák, pokud to přežijete, pomůžu vám kousek projít,“ koukl na nás. Zničehonic se Tokime rozběhla s kunaiem v ruce, sledoval ji, nechápal, co dělá, nevnímal její hlas, jak ho varuje, byl mimo. Tokime zblokovala ránu útočníka, ale bohužel síla soupeře byla větší a tak prolomil její obranu. Kunai nepřítele se jí uvěznil v noze. Když se muž vzpamatoval, okamžitě ho zabil. Vzal sestru do náruče, mě chytl za ruku a běžel pryč. Tokime ztratila vědomí. Ošetřila jsem mu rány, též i jí a doufala, že se co nejdřív probere. Jenže když šel náš nový pomocník rychle pro nějaké léky, napadli nás. Ačkoliv mě zranili, dokázala jsem jim i se sestrou v náručí utéct. Poté už jsem o něm neslyšela..
Hidan... on...
„Meshiki!“ vykřikl Yoru, když vběhl dovnitř. Byla jsem ráda, že je tu, mohl pomoct ostatním. Pohlédla jsem na Hokage. Opravdu byla mrtvá. Hidan měl pravdu, ačkoliv by se síle Tokime určitě vyrovala, možná jí i překonala, nemohla jí čelit. Byl to souboj, ve které ji stály emoce život. Už jsem nechtěla brečet, ale nedalo se tomu zabránit. Už jsem nechtěla nikoho ztratit, pouze šťastně žít, toť vše, ale to je evidentně příliš mnoho. Yoru mě pevně chytl do náruče a odvrátil můj pohled od Hokage.
„Jak se to stalo?“ zeptal se příjemným a uklidňujícím hlasem.
„T..Tokime, ona.. něco se s ní stalo. Změnila se jí barva očí a vlasů, byla jiná, nebyla to Tokime, ona by to nikdy...navíc ty Akatsuki... ona to nechtěla udělat, ta naše Tokime to nechtěla udělat, nechtěla... brečela při tom a já jí nedokázala pomoct, nebo jí zastavit, nic... já..“
„Šššš,“ kolíbal se semnou v obětí. „Všechno se vyřeší, tvoje sestra bude v pořádku, neboj se, zařídím to.“
„Co se to tady sakra stalo?“ vběhla dovnitř Shizune. Yoru se zvedl. Shizunina tvář zkameněla, když viděla tělo Hokage v krvavé kaluži na zemi. Spadla na kolena a nespustila z ní oči.
„Postarejte se o ně prosím a vyhlašte útok Akatsuki,“ nakázal jí Yoru.
„Ale oni neútočí, přišli si pro Tokime,“ poznamenala jsem. Nereagoval na mě, pouze se vidal ke vchodu. Ale poté přišlo něco, co mě tenkrát vyděsilo snad ještě víc, nerozuměla jsem tomu, v tu chvíli ne, a proto jsem se nemohla strachy hnout... Yoru pokračoval v cestě a jeho barva vlasů sčernala, stejně jako předtím Tokimina.. poté se na mě podíval. Byly to ty oči, ty ze kterých šla taková hrůza, že jste doufali v co nejrychlejší smrt, aškoliv byly jiné. Měl je černobílé, alespoň na dálku.. panenku neměl černou ale bílou, poté následoval černý pruh, obtažený bílým proužkem a zbytek byl černý.
„To je ještě horší,“ promluvil hlubokým sametovým hlasem... Jejich oči si nebyly podobné, ale byl to ten samý pohled, ten samý pocit, to samé... kekkei genkai.