Super Sestry 58

Yoru : To je neodpustitelné, neodpustitelné. Vyšel jsem z budovy a soustředil se na Akatsuki. Nebylo těžké je zaměřit, šlo od nich dosti hluku. Byl jsem naštvanej, dalo by se říct, že nasr*nej. Nezachránil jsem dceři dítě a dokonce dovolil, aby nad ní převzala kontrolu druhá chakra. Myslel jsem, že se to stát nemůže. Že by to její tělo nevydrželo, bohužel jsem se zmýlil. Ale to, co popisovala Meshiki, světlé oči a černé vlasy. Odpovídá to našemu kekkei genkai, ale myslel jsem, že to Tokime vynechalo. Když jsem se s ní setkal poprvé, necítil jsem z ní nic z našeho klanu. To ta nová chakra... Ale nejspíše má vyšší úroveň, jelikož já mám ve svých očích ještě černou. Momentálně jsem ale silnější než ona. Neumí to ovládat a to je naše jediná výhoda. Musím jí zastavit.. ale budu potřebovat pomoc...

„Kde je Kakashi?“ ptal jsem se bandy ninjů, připravujících se na boj.
„Kdo seš? Taky patříš k Akatsuki?“ stoupl si proti mně Gai. Ach jo.
„Tak kde je?“ zavrčel jsem.
„Mimo vesnici, spolu s jeho týmem,“ odpověděl mi Shibi.
„Co to děláš? Informuješ nepřítele!“ začal Gai vyšilovat.
„Kdyby sis nevšiml, tak to je Yoru,“ poznamenal. Gai se na mě zaměřil, ale já spěchal. Nezbývala mi jiná možnost...

„Pardon, jenom tady něco potřebuju,“ usmál jsem se na stráže. Dotkl jsem se neproniknutelných dveří a poté jim daroval ránu. Díra nebyla dost velká, a tak jsem do nich bouchl ještě jednou. Itachi na mě koukl.
„Nekoukej tak, je mi jasné, že to víš, potřebuju tě,“ chytl jsem ho za plášť a zvedl ze země. Vyšli jsme z „cely“.
„P-počkat.. t-to nemůžete,“ zakoktal strážný .
„Pardon,“ dotkl jsem se ho a on se zkymácel k zemi. „Budete v pořádku. Poté jsem s ním nenápadně zmizel.
„Pokud zdrhneš nebo něco zkusíš, nebudu váhat a zabiju tě,“ upozornil jsem ho. Kývl, že tomu rozumí, ačkoliv jsme oba věděli, že by to byl jeden velký a nejistý boj. Ví, že stačí jeden můj dotek a mám ho, ale já zase vím, že stačí jeden jeho pohled a má on mě. Věřím ale, že chce mé dceři pomoct. Pokud tohle oba přežijeme, zastanu se ho ve všech směrech. Když jsme byli dost blízko nepříteli, sdělil jsem mu plány.
„Takže se jí pokus udržet co nejdýl, až ti dám signál, pustíš ji a o zbytek se postarám já,“ odsouhlasil mi to a chtěl vyrazit, ale já ho ještě zastavil. Chytl jsem ho za rameno.
„Je mi jasné, že se díky tomu stavíš proti všem Akatsuki a nevíme, zda na tebe nezaútočí někdo z Konohy, také vím, že pro mou dceru riskuješ život a že jsi byl vždy na naší straně. Pokusím se tě chránit, ale chci abys věděl, že jsem ti za všechno vděčný a na bojišti tě neopustím, jasné?“ mírně se usmál, ale poté se mi vyškubl a zamířil do boje.
„Děkuju,“ zašeptal jsem a běžel za nejbližším ninjou. Byl to Ebisu a zrovna rozdával dětem úkoly o evakuaci.
„Chci, abyste šel s nima a shromaždil i starce a lidi, co nemůžou bojovat,“ řekl jsem. Nelíbilo se mu to, ale jelikož viděl mé kekkei genkai, rozhodl se souhlasit.
„Je to podruhé, co vidím vaše démonické oči,“ pohlédl mi do očí. „ Bojím se toho, co příjde, jelikož minule, to bylo opravdu děsivé až dechberoucí, zabil jste tím spousty lidí, vím, že to byli nepřátelé, ale dejte si pozor na to, co děláte,“ posunul si brýle.
„Nebojte se, pokud se mi to vymkne z rukou, dám vám vědět,“ nepříjemně jsem se usmál. Pochopil mou narážku a rychle s dětmi odešel. Jedna část za námi, další na řadě..
Našel jsem Gaiovo skupinku, tentokrát už věděl, kdo jsem, což mi ulehčilo práci.
„Jaký máte plán?“ zeptal jsem se a pozoroval situaci na bojišti.
„Zaútočit,“ odpověděl rychle. Udělala se mi kapka potu u čela. „Hokage nás neshromaždila, ani po nikom nevzkázala žádné informace, nezbývá nám než věřit jejímu úsudku či plánu, který právě vymýšlí,“ pokrčil rameny.
„Hokage je mrtvá, viděl jsem její tělo,“ ztuhnuli, nevím, jestli mi věřili, ale nikdo nic neřekl. „Potřebuju, abyste je odlákali, co nejdál odsud. Co nejvíc to půjde, nebo alespoň aby byl nějaký větší plac volný,“
„To je blbost!“ zaprotestoval Gai. „Nedokázali by ji tak lehce zabít, lžeš, nebudu tě poslouchat, ty nejsi Yoru. Náš Yoru zemřel, on by neopustil své dcery úmyslně, seš jen podvodník!“ křikl. Rukou mi projelo velké množství chakry, ale rychle jsem ji uvolnil.
„Vím, jsem hroznej kret*n, ale ony nebyly mé jediné děti, pochop to... A právě teď jde o jednu z mých dcer. Teď když můžu alespoň část toho napravit, když jim můžu pomoct, tak mi v tom ty bráníš. Pokud mě teď neuposlechneš Gaii, nebudu mít slitování,“ zaburácel jsem a okolo mě se zjevily tmavěfialové až černé plameny chakry, pohltily celé mé tělo. „Jdu zachránit svou dceru, zabránit ji v něčem, čeho by mohla poté litovat...“ když jsem se trochu uklidnil, plameny zmizely. „Ačkoliv, to už je trochu pozdě.. Ale to není ona, ovládá jí chakra, kterou získala díky Akatsuki, to není ona a já.. já jí můžu pomoct, tak mi to prosím dovol. Až tohle skončí, klidně mi ji budeš moct napálit, dáš mi ránu velkou jak budeš chtít, ale teď.. mě prosím poslechni,“ podíval jsem se mu do očí. Ze zděšeného výrazu, se jeho tvář změnila na odhodlanou.
„V tom případě to beru.. ale co Hokage?“
„Je u ní Shizune a určitě spousta mediků. Bohužel, její čas vypršel. Už není mezi živými a to vím jistě, promiň,“ na chvíli jsem zavřel oči a zhluboka se nadechl. Její smrt mě zasáhla, ačkoliv to tak nevypadalo, znal jsem jí už dlouho, jenže momentálně pro mě byla hlavní priorita moje dcera. Gai poslal ostatní, aby to všem zdělili. Netrvalo dlouho a Akatsuki se začali stahovat pryč ode mě. Tokime zůstala sama.. sama? To je zvláštní. Stála na opuštěném place a rozhlížela se kolem sebe. Byla jako já, ty vlasy, ten pohled, ale byla prázdná, nádoba pro chakru, ale ne pro duši, ne pro mysl, jako nástroj, který když si přivlastníte, udělá, co budete chtít. Děsivá představa.
„Tokime... To stačí,“ šla k ní pomalým krokem Meshiki. To ne. Pokud má i naši rychlost... zabije jí...
„Meshiki!“ zvedl jsem se, ale to už Tokime zmizela a objevila se Mesh za zády. Už jsem chtěl využít své rychlosti, ale najednou odskočila daleko od Tokime.
„Stihla jsem to,“ promluvila a mě to stále nedocházelo.
„Skvělá práce Ino,“ uslyšel jsem Shikamara. Aha. Ino se vrátila do svého těla a má dcera už měla alespoň tři spojence, jelikož s nimi byl i Chouji. V tom na plac vešel Itachi. Šel pomalu, vypadal dost drsně, ale ne tak jako já. Ačkoliv stát za rohem a vše pozorovat, není zrovna drsný, uznávám, ale bohužel jsem čekal na svou příležitost, nechci jí ublížit, a pokud se Itachimu povede ji chytit do genjutsu, nebude se moci hýbat a toho využiju. Kdyby se bránila a útočila, mohl bych ji omylem zabít, ano, zní to hrozně, ale je to tak. Stačil by jeden neopatrný dotek navíc a moje dcera by mohla mít vážné následky, to jsem nehodlal riskovat. Tahle Tokime nebyla díky bohu moc chytrá, a tak se bezestrachu černovlasému mladíkovi podívala do očí. Vykročil jsem k nim.
„Yoru? Co to znamená? Co tu dělá Itachi?“ nechápala Mehsiki. Shikamaru zavrčel a chtěl na mého spojence vystartovat. Ale byl chytřejší než jeho společník. Chouji se na něj vrhl hlava nehlava. Použil svůj Nikudan Sensha. Protáhl jsem si záda, to bude trošku nepříjemné. Díky své rychlosti pro mě nebyl problém, objevit se před ním za necelou sekundu. Použil jsem svou katanu, zapřel ji o druhou ruku a připravil se na náraz. Nebylo to tak hrozné, jelikož Chouji po chvilce přestal, neboť zjistil, že to jsem já. Stál kousek nademnou a zděšeně mě sledoval, nejspíš nečekal, že dokážu jeho útok zblokovat, ale svým způsobem mi to hodně ulehčil.
„Nechtěj, abych se tě dotkl,“ řekl jsem výhružně. Neměl jsem v plánu mu vysát chakru či ji část ubrat, ale pokud na něj bude útočit, nebudu mít na výběr. Díky bohu to člověka pouze unavý, unavý tak, že se sotva hýbe a často ztratí vědomí, ale nic víc.. nic míň. „Nechci ti ublížit,“ dodal jsem už příjemněji. Pochopil a vrátil se zpět k ostatním.
„Něco tu nehraje,“ řekl Itachi.
„Co je?“ zeptal jsem se.
„Nemůžu jí dostat do genjutsu,“
„Cože?“
„Není tu žádná mysl, tedy nemůžu žádnou zachytit, alespoň ne tu, kterou bych potřeboval.
„Nerozumim,“ požadoval jsem vysvětlení.
„Dokážu tam dostat pravou Tokime, stále je uvnitř, ale nemůžu najít nikoho, kdo ovládá tohle tělo, jakoby ji ovládala pouze chakra,“
„Takže.. není chycena v..“ přerušila mě Tokimina pěst, která prolétla okolo mé hlavy. Kdyby mi ji alespoň Itachi přidržel, jenže na něj bohužel zaútočil Hidan, který se musel nějak dostat od ostatních ninjů.
Uhýbal jsem jejím ranám, ale takhle to nemohlo jít do nekonečna. Ino s Meshiki se držely zpět a Shikamaru s Choujim se snažili pomoct Itachimu, ačkoliv to vypadalo spíš jako by útočili i na něj, nejspíš pořád nechápali, že nám pomáhá. Stačila chvilka nepozornosti a Meshiki, která musí být všude a taky pomáhat všem, stála kus ode mě a snažila se upoutat Tokiminu pozornost. Co to zas vyvádí, ta s její rychlostí, byla behěm chvilky u druhé dívky. Napřáhla ruku tak rychle, že to šlo okem sotva postřehnout a vymrštila ji k jejímu obličeji, kdyby zasáhla, způsobila by ji vážný otřes mozku, možná něco horšího, ale jelikož to Tokime zdaleka neovládala, mé rychlosti se nevyrovnala. Zastavil jsem její ránu svou dlaní. Díky tomu se vytvořila tlaková vlna, která odrazila jak Meshiki, tak několik věcí o kus dál. Chtěla použit i druhou pěst, ale tu jsem též zastavil. Chytl jsem jí obě ruce a náš souboj započal. Cítíl jsem sílu, která v ní dřímala. Byla větší než moje, jenže nebyla rozvinutá a ani vytrénovaná, měl jsem jasně navrh a věděl jsem, že to tak bude i v dalších několika letech. Snažila se mě obrat o chakru, ale díky tomu, že já v tomhle chodil roky, dokázal jsem udělat naprostý opak. Věděl jsem, ale, že pokud to přeženu, něco jí udělám a pokud jí pustím a ona bude mít stále dost sil na boj, dost možná ji zraním ještě hůř. Držel jsem se s ní nějakou chvíli, když jsem viděl, jak z ní prchá síla a energie, vzbudilo to ve mně jakýsi druh vzrušení. Nebylo to jako milostné vzrušení, ale spíše jako adrenalin a věděl jsem, že se musím začít ovládat, jelikož to, co jsem na chvíli pocítil já, ona cítila celou dobu v mnohem větším množství. Znám to, ten pocit, to uspokojení v bolesti a nemohoucnosti druhých, tělo bez duše, mozek bez mysli. Pouhopouhá slast v ublížování ostatním.. to je naše kekkei genkai, náš démon, naše prokletí. Dokážeme ostatním brát chakru, nedokážeme ji ukořistit pro sebe, pouze ji majiteli vysajeme, kdoví kde končí, kdoví jak přesně zmizí, ale stačí pouze náš dotek. Jak velké bude mít následky, záleží na tom, jak dlouho se dotyčného dotýkáme a taky jakou sílou dotyčný oplývá. Jelikož měla Tokime stejné kekkei genkai, potřeboval jsem delší dobu. Při každém dalším doteku je soupeř slabší a slabší, dá se říct, že děláme tělo křehčí, slabší, a nejen lidi, dokážeme vzít energii i věcem, například ty dveře ve vězení, proto jsem je dokázal probořit, pokud bych tak pokračoval i s lidským tělem, mohl bych ho stejně lehce zničit, ale má to své mouchy, možná spíš masařky. Je to sice velice silná technika a kdysi dávno, se to považovalo za nejsilnější kekkei genkai vůbec, je to svým způsobem nesmysl. Ano, je to něco mimořádného, ale.. předtím, než se dokážeme do tohoto módu dostat, vyžaduje si to určitý čas a soustředění. Proto jsem od Tokime odešel, musel jsem se proměnit pro případ, že by se něco stalo, ale přesto jsem to nestihl v čas. A dál, nedokážeme to používat pořád, nám samotným to chakru masivně ubírá. Já jelikož jsem roky trénoval a téměř, téměř tuto schopnost ovládl, to vydržím vcelku dlouho, ale jako začátečník vydržíte opravdu málo. A pokud to přeženete, také vás to může zabít.
Ani jsem si neuvědomil, jak dlouho jsem jí držel, ale už sotva udržela oči otevřené, okamžitě jsem jí pustil a ona mě ještě stihla seknout kunaiem nad obočím, poté ztratila vědomí. Budeme jí muset připoutat a pokud vím, upozornil jsem vývojáře o možnosti něčeho takového, takže se dělá na věci, kterou když bude nosit, tak jí veškerou sílu zapečetí. Zásadně jsem totiž nesouhlasil s pečetí. Budu jí trénovat a potřebuju, aby svou temnou stránku dokázala vyvolat, to díky pečeti jen tak nezvládne.
Z rány mi tekla krev a dostala se mi do oka. Ještě že mám dvě oči. Držel jsem ji v náruči a přišel k ostatním. Meshiki seděla u Hidanova těla na zemi a osatní kus od nich stáli. Kdyby mu s úsměvem na tváři říkala, že ho vykuchá, pochopil bych to, ačkoliv jsem si nebyl jistý zda to vůbec půjde, jelikož měl břicho už tak celé od krve, ale ona brečela a to mě opravdu zaskočilo, navíc, nemá být nesmrtelný?
„Proč se to z tebe stalo? Vždyť jsi nám tenkrát pomohl, byls hodnej, ne takovej zm*d,“ brečela a její slzy mu padaly do obličeje.
„Myslel jsem, že vás zabili, zbyly po vás jen krvavé stopy a vy nikde, myslel jsem, že jste mrtvý a to mě nehorázně nasr*lo, vraždil jsem a vraždil, až mě to začalo bavit, fest bavit, no a tak jsem se skámošil s mým pánem Jashinem, ale pěkně jsem ti nahrál, že?“ zasmál se.
„Nevěděla jsem, že když je na bodáku tvoje krev a ty se probodneš, dokážeš zabít sám sebe... vždyť je přece tvoje!“ rozbrečela se ještě víc.
„Fakt nechápu proč řveš, jen kdybys mě ty mrc*o nechala v klidu umřít, když konečně můžu,“ koukl na svou kosu. „Fakt k nas*ání, že jsem se svým způsobem nechal zabít, kdybych vás tenkrát nepotkal..“ zavrčel.
„Tak bys nepoznal svého pána,“
„To je pravda, dobře že se tak stalo, navíc, jsem zplatil dluh Tokime. A to si kur*a piš, že mě to něco stálo,“ zasmál se. A poté už nic neřekl, nemohl, byl mrtvý. Opravdu jsem nečekal, že jediný způsob jak ho zabít, je, použít na něj vlastní techniku. Bylo mi líto Meshiki, podle jejich slov, se museli setkat už někdy v minulosti a vypomohli si. Škoda že se přidal na špatnou stranu... nevěděl jsem, jak jsou na tom ostatní na bojišti, ale musel jsem dostat Tokime do nemocnice, takže jsem se pouze ujistil o zdravotním stavu své dcery, rychle Shikamarovi vysvětlil, pár věcí o Itachim, aby to řekl ostatním, a ať na něj neútočí a když tak s ním zajde k nám, že se o to později postarám a rychle jsem zamířil do nemocnice.
Jen se modlím, aby ti starší nedali na krk vraždu Hokage. Pokud se tak stane... odsoudí tě k smrti. Ale nejdřív se budou muset vypořádat se mnou...