Loď v bezvětří I

A/N:

Tato písnička dokonale vystihuje smysl povídky. Svým způsobem i předvídá děj. Jen si ji pusťte.

Loď v bezvětří

Byla to podzimní neděle. V kuchyni pískala konvice. Hodiny na stěně ukazovaly čtvrtou odpoledne. Odstavila konvici, zhasla sporák, zašátrala ve skříni po hrnku. Zelený s kytkami. Tři lžičky kávy a zalila ji horkou vodou. Žádný cukr. Vzala hrnek a šla s ním na balkon. Napila se, opřela se o zábradlí. V ústech hořko po kávě. Tady nahoře vál silný vítr. Měla by se vrátit dovnitř pro něco na sebe. Znovu se napila plným douškem. Pálilo to.

Sama v domě, kde s Narutem bydleli od jejich bláznivé svatby. Kolik let – pět let, odpověděla si v duchu po chvíli. Skončila válka, nebylo jim víc jak osmnáct. Vezmeš si mě, zeptal se jí tehdy Naruto na oslavě vítězství, všude květiny a trosky. Ano, ano, ano, vrhla se mu kolem krku, on ji objal, sevřel v náručí, ona se mohla rozplynout štěstím, že ji miluje, a do dvou týdnů spolu sdíleli manželskou postel.

Vrátí se zítra nebo pozítří. Do té doby tu vydrží sama mezi prací a spánkem. I když právě necestoval, setkávali se během dne jen vzácně. Večer na půl ústa zamumlali dvě tři věty, než se odebrali utahaní do ložnice, ráno vstávala první ona a neměla to srdce ho budit. Hinata samozřejmě chápala jeho vytížení. Tsunade se chystala odstoupit z funkce a všichni věděli, koho jmenuje svým nástupcem. Naruto postupně přebíral víc a víc jejích povinností. Stane se ze mě konečně hokage, řekl onehdy její manžel a políbil ji na tvář.

Hinata znovu usrkla kávu a zahleděla se směrem ke správní budově, nad níž se tyčila skála s vytesanými tvářemi. Představila si jeho tvář zvěčněnou ve vápenci. Zaslouží si to.

Zaslouží si to. Po tom všem si Naruto zasloužil jen skvělé věci.
Povzdechla. Na jazyce kávovou trpkost a tělo zkřehlé studeným větrem. Vklouzla zpátky dovnitř. Zavřela za sebou s tichým cvaknutím. Zítra nebo pozítří se vrátí, políbí ji na tvář nebo na rty – někdy byl až směšně stydlivý. Prohodí několik hloupých vtípků, navečeří se (Ramen, Hinatko!) a pak se spolu pomilují. Ráno, protože bude chtít dohnat čas, který strávil bez ní, vstane dřív a nasnídá se s ní. Řekne nějaký kompliment, trochu nešikovně, zasmějí se a znovu se uvidí až večer.

Jejich manželství plynulo klidným tempem, jaký by si přála nejedna žena. Byla na něj hrdá, na Naruta. Přála mu jeho splnění jeho snu. Už jako dítě mu to přála. Vždy se za ním tak hnal. Jí to odhodlání chybělo.

Někdy žasla, jak se mohl člověk jako on zamilovat do ní, a co víc, vzít si ji za ženu. Své musela sehrát euforie z pouhého faktu, že přežili, v té chvíli ani jeden nepřemýšlel. Jí stačilo ke štěstí, že si jí všiml a že ji chtěl. Co si myslel on, to nevěděla.

Vždycky jí připadal jako plamen. Pořád to v sobě měl. Pět let není dost dlouhá doba, aby se z člověka vytratil jeho temperament.

Když šla později toho dne spát, zdál se jí sen o moři. Ona a Naruto se plavili na lodi. Vysoké stožáry, napnuté plachty, slunce, svěží mořský vítr je šlehal do tváří a pak přestal. Uvízli v bezvětří uprostřed moře, daleko od břehu. Když se ráno probudila, ještě jí uších zněl křik racků. Usmála se sama pro sebe. Vidět tak moře.

Vstala. Šla do koupelny. Zapletla si vlasy do copu. Ze zrcadla na ni zírala cizí bledá tvář. Od té doby, co si přestala zastřihávat ofinu, jí Naruto říkal, že si na ni nemůže zvyknout. Dětská oblost se z jejích rysů vytratila docela. Sama se nepoznávala.

O něco později vyšla z bytu. Zamířila do správní budovy. Od vyhlášení míru vesnice omezily svou činnost na udržování veřejného pořádku a na diplomatické styky s cizími zeměmi. Od války, která přinesla konec všem válkám, uteklo jen pár let. Její symbol, její manžel, dokázal nemožné: přinutil je zapomenout na staré křivdy a dodržet dohody. Alespoň prozatím. Hinata překládala úřední listiny. Vždycky měla talent na jazyky. Napodobovala přízvuky s obratností, která uváděla její společníky v úžas. Teď mohla konečně svoje dovednosti uplatnit. Tehdy – tehdy to nešlo.

Její pracovna se nacházela v prvním patře. Překvapilo ji, že tu našla Sakuru. Nikdy sem nechodila.

„Yuri mě pustila,“ vysvětlila hned Sakura. „Potřebovala jsem s tebou mluvit.“

„Nemohlo by to počkat? Mám tu dost práce.“ Na stole se kupila menší hromádka.

„Nebuď taková. Zabere ti to sotva pět minut.“

„Tak povídej.“ Posadila se za stůl. „Stalo se něco?“

„Nic se nestalo. Chtěla jsem vědět, jestli neplánujete s Narutem oslavu.“

„Ah... Úplně jsem na to zapomněla.“ Dřív nezapomínala. „O ničem se nezmínil.“

„No, jsou to přece jeho narozeniny. Proč by se měl zmiňovat on?“

„Nevím, jestli bude mít čas. Poslední dobou jsem ráda, když ho potkám aspoň
večer.“

„Vezme si volno. Ani Tsunade není taková tyranka, aby ho držela ve službě i
na jeho narozeniny.“

„Nejspíš máš pravdu.“ Srovnala dokumenty do úhledného štůsku. „Ještě jsme se o tom nebavili.“

„Myslela jsem, že se vrací dneska.“

„Dnes nebo zítra. Nedostala jsem od něj žádnou zprávu.“

„No, bylo by hezké, kdybychom mu připravily oslavu. Překvapíme ho tím.“

„Narozeniny má až za dva týdny.“ Vytáhla ze šuplete stoh nepopsaných papírů.

„Není trochu brzy na plánování?“

„Sama jsi říkala, že Naruto nestíhá. Takhle můžeme zajistit, aby dostal volno.“

„Nevím, jestli bude letos chtít velkou oslavu.“

„Nesmysl. Naruto miluje oslavy.“ Sakura se usmála. „No, už jsem tě zdržela dost dlouho. Pacienti mě volají. Měj se.“ A ještě ve dveřích: „Přemluvím Tsunade!“

Toho dne se nemohla soustředit na práci. Nevybavovala si slova – pořád hledala ve slovníku, zatímco neklidně poklepávala tužkou o desku stolu. Naruto se vrací. Měla by mu přichystat něco k jídlu. Ráno to nestihla. Jak zvládne oslavu, netušila. Nejraději by to zrušila. Nechtěla se tím zabývat. Každou volnou chvíli trávili s přáteli, přesto Naruto hledal důvody pro další a další večírky. Miloval společnost; obklopoval se těmi, kteří zbyli po válce, a ona ho zpovzdálí pozorovala, jak se smějí společným historkám (někdy upřímně a někdy nuceně) a v rozhovoru se vyhýbají každé zmínce o těch, kteří padli (mnoho jmen).

Stmívalo se, když se vracela domů. Zdálky viděla světla v oknech obývacího pokoje. Takže se v Suně nezdržel. Najde ho tam s kouřící miskou ramenu. Vzpomněla si na pach polévky. Udělalo se jí nevolno. Posadila se na blízkou lavičku, objala si kolena a chvíli jenom zírala do tmy. Její manželství plynulo klidným tempem, jaký by jí nejedna žena záviděla. Její manžel, dětská láska a hrdina, ji miloval sladce a něžně a nosil by ji na rukou. Nechával jí prostor, žertoval s ní svým štěněcím způsobem, zachránil ji – mnohokrát.
Ještě nedovedla pojmenovat, co v ní celé měsíce klíčilo a co ji rozežíralo zevnitř, kdykoli na něj pomyslela.

Uteklo půl hodiny, než se zvedla z lavičky a vydala se znovu na cestu.

Chladný říjnový podvečer. Zachrastila klíči v zámku, aby ohlásila svůj příchod. Vstoupila do tmavé předsíně, svlékla si kabát, pověsila ho na háček. Jeho se válel na zemi. Uklidila i ten. Vydala se do obývacího pokoje, kde věděla, že ho najde.

„Ahoj, Hino!“

„Ahoj.“

Zápach ramenu visel v pokoji jako těžký mrak. Dřív jí nevadil, ale teď jen odolávala pokušení mu tu misku vzít a vyhodit ji z okna. Sedla si vedle něj na pohovku. Pozorovala ho, jak zápolí s hůlkami. Srkal.

„Jak ses měla?“ zeptal se mezi sousty.

„Bylo tu bez tebe ticho.“

„Co v práci?“

„Jako obvykle. Co ty?“

„Skoro jsme na poušti umrzli. Ani bys nevěřila, jaká je v Suně v noci zima. Spát jsem musel ve dvou kalhotách, jinak se to nedalo vydržet.“ Odložil prázdnou misku na stůl. „Abych nezapomněl, Gaara tě pozdravuje. No, o čem jsem mluvil? Hm, taky jsme s Kibou vyrazili na lov, ale na lišky jsme nenarazili. Místo toho nás překvapila bouře uprostřed pouště. Představ si ten mráz a všude ten zatracený písek. Schovali jsme se v jeskyni.“ Široce se usmál. „Bez vody, bez jídla a v zimě.“

„Jak jste to zvládli?“

„Gaara za námi poslal ráno hlídku. Ten parchant celou dobu věděl, že se ztratíme. Když jsme se konečně dostali do vesnice, seřval mě a Kibu jako malý děcka, jak jsme si mohli myslet, že to na poušti zvládneme bez průvodce.“

„Mohli jste tam umřít.“

„Ale Hin, vždyť se nic nestalo.“ Pohladil ji po paži, políbil na tvář.

„Nemusíš se o mě bát. Prováděli jsme i větší pitomosti a nikdy se nic nestalo.“

„Vždycky se spoléháš na štěstí,“ vzdychla, když jí zajel rukou pod šaty. „Teď ne.“

„Neviděl jsem tě měsíc.“

„Teď ne a rozhodně ne tady.“ Vstala. Letmo se dotkla jeho ramene, než zamířila do koupelny, kde se zamkla. V rychlosti se osprchovala. Některé věci se nedaly odkládat. Vzpomínala na jejich první společnou noc, na jejich nemotorné pohyby. Jeho ostré lokty, kterými do ní občas nešikovně strčil. „Promiň,“ mumlal Naruto v šeru, když už popáté vytahoval z úst zbloudilý vlas, „máš je moc dlouhé.“ Chtěla se ostříhat znovu nakrátko, ale Narutovi se její dlouhé kadeře líbily.

„Čekám,“ prohodila směrem k němu na cestě do ložnice. Nemusela ho pobízet dvakrát. Když se vrátil z koupelny, ležela už v posteli.
Zhasl. Vklouzl k ní pod deku. Políbil ji do ještě mokrých vlasů, pohladil po holých zádech a přivinul k sobě.

„Hino?“

Obrátila se k němu čelem. V šeru jeho tvář působila starší. Zkoumala prsty jeho rysy, jeho ramena, hruď a boky a slabiny. Chtěl ji. Přitiskla se k němu. Laskala jej – pomalu a mučivě, až se pod jejími doteky třásl jako v horečce. Zaryl jí prsty do stehen, líbal na krk a na ňadra, vydechl, když se do ní ponořil. Zavřela oči. Rudá tma. Jeho dech ji lechtal na tváři. Zvrátila hlavu vzad. V milostném křeči ho kousla do ramene. Zastavil se.

„Bolí to?“

„Ne, ne, ne...“ potřásla hlavou. Ovinula mu paže kolem krku. „Pokračuj.“

Po milování byl něžný. Stulil se k ní, ztracená v horku jeho těla, tiše s ní rozmlouval o hloupostech, dokud je oba nezmohl spánek; ráno se probouzeli každý na opačné straně postele. Dnešní noc se od předchozích nijak nelišila.
Ráno vstala první. Naruto ji sledoval z postele, zatímco se oblékala. Přemýšlela, kdy se přestala před ním stydět. Dřív to bylo nemyslitelné.

„Nechoď ještě.“

„Nemůžu přijít pozdě.“

„To se vážně tak těšíš do kanceláře?“ zakřenil se. „Má drahá dává přednost propiskám přede mnou... Nebo jsou to ty příšerně nudné dopisy, co chce Tsunade přeložit? Jak milé, Hinato. Kvůli tobě žárlím na psací stůl.“ Posadil se. „Hodíš mi kalhoty?“

O něco později chystala v kuchyni snídani. Už oblečený Naruto se objevil poté, co se dovařila voda v konvici. Zalil čaj v šálcích. Hinata zatím položila na stůl talíř s míchanými vejci. Dali se mlčky do jídla.

„Už jsem ti říkal, co chystá Tsunade?“ prohodil po chvíli.

„Nezmínil ses o ničem.“

„Hádej.“

„Nevím.“

„Nesnažíš se.“

„Chystá se pořádat trhy?“

„Ne.“

„Divadlo?“

„Ne. Hádej znovu.“

„Já spěchám, Naruto.“

„Chystá se mě příští týden oficiálně jmenovat svým nástupcem.“

„Ah...“

„Netváříš se moc překvapeně.“

„Jsem, ráda, že tě jmenuje... konečně.“

„Trvalo to dlouho, viď?“

„Ano.“

Pousmála se. Vůbec se nezměnil. Viděla před sebou jeho mladší já, zcuchaného chlapce s modrýma očima a s odhodlaným výrazem. „Stanu se hokagem.“ Měl pravdu. Kráčel před ní oslnivý jako slunce a ona se krčila v jeho stínu němá obdivem a vděčností, unavená, zklamaná svou někdejší naivitou a znechucená sama sebou.

„Už musím jít.“

„Ani jsi nedojedla.“

„Mám hodně práce. Tsunade nepočká.“

Nečekala na odpověď. Vyběhla ven s kabátem přehozeným přes loket. I když jí zbývalo půl hodiny času, spěchala do do práce jako nikdy předtím. Vřítila se do kanceláře, odhodila kabát do kouta. Posadila se za stůl. Před ní jako špatné svědomí ležel nedokončený překlad ze včerejška.

Docela vážně uvažovala, zda ho prostě neroztrhá na maličké kousky a nezapálí. Jenže Tsunade ho potřebovala do dnešního poledne. Přinutila se tedy začíst do textu. Hodiny na stěně tikaly. Venku si hrály děti. Vzhlédla k oknu. Bylo hezky. Potlačila zívnutí.

Mrzelo ji, že se vyřítila z domu bez jediného ahoj. (Mělo by ji to mrzet.) Naruto jí říkal, jak ho někdy její nálady matou. Nevyznám se v tobě, řekl a zasmál se; podobal se přitom ztracenému štěněti. Svým způsobem to v ní vyvolávalo pocit viny.

Snažila se číst, ale hodiny dělaly příliš velký rámus. Poklepávala perem o desku stolu a v duchu počítala do sta. Potřebovala se soustředit, ale myšlenkami zůstávala pořád u ranního rozhovoru. Proč, to nevěděla.
Překlad dokončila až kolem druhé. Tsunade se bude zlobit. Hinata se neochotně vydala do její kanceláře. Poslední dobou byla Tsunade nesnesitelnější než obvykle. Zaklepala.

„Dále!“

„Už to mám hotové.“

„Díky. Polož to sem.“

Byla už na odchodu, když se Tsunade opět ozvala: „Už ti Naruto řekl tu novinu?“

„Samozřejmě.“

„Musíš být na něj hrdá.“

„To jsem.“

„Zmínil se také, že se při té příležitosti bude konat oslava a že dorazí delegace z ostatních zemí?“

„Na to zapomněl.“

„Typické.“ Tsunade si povzdechla. „Potřebuji někoho, kdo by to zorganizoval. Všichni jsou zavalení prací. Já vím -“ Tsunade ji zarazila dřív, než se stačila ohradit. „Já vím, že máš sama vlastních věcí dost a dost, ale nemůžeš to pro Naruta udělat?“

„Jistě.“ Přikývnutí. Úsměv. „Mohu odejít?“