KibaHina: Když sen zůstane pouhým snem

Lehce si promnu obličej a unaveně zamžourám, když se mi do očí nečekaně dostane až příliš ostrý paprsek světla. Ještě chvilku mrkám, než se mi ze zorného pole vytratí i poslední zbytky černých skvrn, které způsobilo právě ono jasné světlo. Konečně se můžu pořádně rozhlédnout, kde že jsem se to vlastně ocitl. Všude kolem mě se rozprostírá až těžce uvěřitelná krajina. Vzduch je svěží, prosycený vůní květin a letní přírody. Zelená tráva jemná na dotek a nebe safírově modré. Mám pocit, jako bych byl právě vstoupil do ráje. Když se nad tím ale zpětně zamyslím, mohlo to spíš než nevídaně působit trochu kýčovitě. Přece jen, taková místa bývají jenom v pohádkách.

Nejistě vykročím vpřed, oblečený v obyčejných kraťasech a tmavém tričku. Boty z nějakého důvodu postrádám. Nejspíš do té krajiny příliš nezapadám, protože všechno kolem mě hraje snad stovkami barev, zatímco já se podobám tak malé šedé myšce. Snad sloužím jako obyčejný důkaz tvrzení, že nic na světě není dokonalé. Přesto mám pocit, jako by to všechno patřilo mě. To okolí odněkud znám, ale kde jen… Už vím! Ocitl jsem se nejspíš ve vlastním snu. Místa kolem mě jsou výplody mé vlastní fantazie. Usměju se. Proto mi to tu přijde tak moc kýčovité. Docela zajímavé, takhle živý sen se mi už dlouho nezdál.

Vydám se tedy po jedné z dokonale udržovaných prašných cest, co se klikatí snad přes celou Zemi.
Nemůžu se ale zbavit pocitu viny. Je těžká jako kámen a stěžuje mi putování. Napadá mě jedině proč? Udělal jsem něco špatně? Je to můj vlastní sen, takže to na sebe vím nejspíš já osobně. Vždycky jsem přece chránil své přátele a slabší. Nikdy jsem nezapochyboval o svém postavení… Snad jen jednou.
Dojdu k průzračnému jezírku, a protože to bude nejspíš dlouhé vzpomínání, na chvilku si sednu k okraji vody.

Začalo to vlastně ten den, co jsem jí poznal. Zatím stále krátké tmavé vlasy, ty průzračné oči skrývající mocnou techniku a také ten její plachý úsměv. Byla tak nevídaně laskavá a roztomile stydlivá, přestože hluboko v ní se ukrývala taková síla. Když už jsem načal tu sladkou kýčovitost, snad bych ji přirovnal k víle.

Z několika minutového sezení mě začínají bolet nohy. Uvolněně si tedy lehnu hned vedle stojící vody jezírka a jednou paží si ledabyle podložím hlavu. Přivřu oči a zasněně si přehrávám své vzpomínky znovu a znovu. Nakonec někde nejspíš právě spím, takže trochu toho odpočinku v samotném snu tolik neuškodí.

Samozřejmě jsem od ní nemohl odtrhnout oči. Přesto se mi to dařilo docela úspěšně maskovat. Přece jen klučina, jaký jsem v tu dobu byl, se jen těžko dokázal vyznat ve svých pocitech. Radši tedy mlčel, a všechno nechal pouze na náhodě a vyšší moci. Usmálo se na mě štěstí, když byla přiřazena do stejného týmu jako já. Dostal jsem šanci pozorovat ji téměř při čemkoliv. Vidět jí, jak prožívá svůj život a držet nad ní ochranou ruku. Mlčení se mi naopak krutě vymstilo. Byl jsem navždy uvězněn ve škatulce pouhého přítele. Jak moc jsem si já blázen přál být víc.

Zvedne se mírný vánek. Musím uznat, že pokud jde o sny, nepřekoná mě ani samotný Neji.
Můj poklidný odpočinek najednou narušil jakýsi hlas. Volal mé jméno. Na nohou jsem během několika vteřin a za pár minut znovu na cestě. Krajina okolo už pro mě nepředstavuje něco úchvatného. Pletu se snad? Nebo to ona mě volá?

Ta dívka, pro mě tak důležitá se zamilovala do někoho jiného. Mého přítele. Ten pocit bezmoci a smutku byl tak ubíjející... Stále je. Naruto se ale zachoval tak, jak nikdo z nás nečekal. Dokonce ani Lee. Hinatiny city nechal vlastně bez povšimnutí, ani ji doopravdy pořádně nevnímal. Blb blonďatej, možná si ani toho, jak moc se o něj snaží nevšiml. Pako jedno.
Možná bych měl být šťastný, ale to nejde. Vím totiž, že ona pořádně není. Chtěl bych zase vidět ten její plachý, ale upřímný úsměv. Ten upřímný.

Jako malý jsme s Narutem taky často soutěžili. Dá se říct téměř ve všem, co vás napadne. Pro něho jenom hra, pro mě snaha ukázat kdo z nás je ten nejlepší. Už jako kluka mě ale ve všem porazil. Často jsem se pak vyhýbal jejímu vševědoucímu pohledu. Ona si toho musela všimnout, musela.

Dojdu na malou mýtinku a unikne mi slabý povzdech. Nikde nic. Už se mám k odchodu, ale ještě jednou, naposledy si pozorně prohlédnu krajinu kolem. To co spatřím mi doslova vyrazí dech. Ona tam stála, to její hlas doopravdy volal mé jméno.
Do dlouhých temných vlasů má zapletené bílé sedmikrásky. Je nádherná. Přísahal bych, že před chvilkou tam ještě nebyla.
„Hinato,“ zašeptám nevěřícně, ale za chvilku už běžím směrem k ní.
Ať už je to skutečné nebo ne, chci ji obejmout. Prosím, ať je to nakonec skutečné!
Dívka mi věnuje ten svůj milý úsměv, jaký umí vykouzlit jen a jen ona. Naprosto upřímný a šťastný. Rozeběhla se mi naproti. Naše ruce se už už mohou dotknout…

Rychle se zvednu z postele, s paží stále nataženou před sebe. Deka je pořádně propocená a já zrovna tak. Byl to obyčejný sen, ale přesto jsem na úplném konci věřil v opak. Schovám si obličej do dlaní a zavzlykám. To se nikdy nestane. Sen zůstane pouhým snem, nakonec jako vždycky. Znovu se položím na postel a obejmu velkého bílého psa, který se mi opět nějakou záhadou dostal do postele.
Ještě hodnou chvíli tiše pozoruju šedý strop pokoje. Když už to nemám být já, koukej se o Hinatu pořádně starat Naruto. Nikdy bych ti neodpustil, kdyby se jí něco stalo. Akamaru vedle mě rozespale zakňučí.
Opět zavřu oči a snažím se usnout. Přál bych si už jen bezesný spánek.

Všimla sis vůbec někdy, co k tobě celou tu dobu cítím? Nebo jsem pro tebe prostě jen obyčejný Kiba? Po tváři se mi skutálí jediná slza. Ne, nad tím nemá cenu přemýšlet. Člověk může mít stovky báječných snů, ale jen málo z nich se dočká naplnění… ten můj ne.