DeiSaku - Zamilovaní nepřátelé 3

„Ha! Našel jsem ji!“ křičel jsem po Sakuře s úsměvem plného života.

V prstech jsem držel bylinku, která by měla být nejlepším kořením na ryby, které budeme za chvíli opékat na ohni. Bylinku jsem držel tak jemně, jako bych se bál, že ji zlomím pouhým silnějším stiskem. Sakura je úžasná, že se vyzná v bylinkách. Pro mě byla každá stejná.
„No... to ale není ona.“ setřela mě. Můj šťastný úsměv se vytratil a nahradil ho jen nechápavé zkroucený obličej. Když si všimla mého výrazu, začala se smát. Ještě chvíli jsem udržel ten grimas na obličeji a pak jsem se musel usmát. Její smích byl pro mě jako rajská hudba.
„Tahle bylinka nemá správný tvar lístků, tu co hledáš Deidaro, je má ve tvaru srdíčka, víš?“ řekla jako paní učitelka ve škole. Obrátil jsem oči v sloup, ale pousmál jsem se. Byl jsem neobvykle milý, což mě překvapilo. Tahle dívka se mnou uměla dělat divy. Kdyby mě viděli Akaťáci, potrhali by se smíchy. Znechutil jsem se, pohledem na všechny, jak se válí po zemi od smíchu. Přestal jsem nad nimi přemýšlet a koukl se před sebe.
Sakura šla dál po louce, na obloze svítilo skoro až letní sluníčko a osvítilo ji její růžové vlasy a její roztomilý obličej. Oči zelené barvy jen zářili a já byl omámen. Byla ještě krásnější… ještě víc se podobala jí. Měl jsem chuť k ní přijít a pořádně ji obejmout, ale nemohu to udělat. Bohužel.

S tím blonďatým blbečkem je docela sranda. Zamyslela jsem se, jestli mě vůbec někdo z Listové vesnice hledá. Zamyslela jsem se tak moc, až mi to zkazilo náladu.
Otočila jsem se a všimla si, že Deidara na mě zírá. Oči by na mně mohl nechat. Jeho výraz byl vážný, ale přes to tak rozpustilý. Dostavily se ke mně rozpaky a zeptala se.
„Je všechno v pořádku?“ cukl sebou a jen se nevinně usmál.
„Promiň Sakuro, jen jsem se zamyslel.“ a omluvně se podíval. Ale v jeho pohledu bylo něco víc. Nedokázala jsem přijít na to, co. Najednou se podíval za mě a zpozornil. Otočila jsem se na les za mnou, kam koukal. V křoví se mihl černý plášť s červenými obláčky. Deidara mě vzal za ruku a běželi jsme loukou, až k hustým lesům, které se rozprostíraly všude kolem louky ozářené sluníčkem.
„Kam běžíme?“ zašeptala jsem.
„Psst! Ticho, nesmí si nás všimnout, pojď honem.“
„Nemůžu, mé zranění ještě bolí.“ řekla jsem omluvně. Nic neřekl, jen mě vzal do náruče a běžel. Běžel lesem dál a dál. Přitulila jsem se k jeho hrudi a přemýšlela jsem. Proč není se svými společníky a proč před němi právě utíkáme? Proč tady je se mnou? Mám tolik otázek...ale...je mi s ním dobře. Byla to jako noční můra, ale i ten nejsladší sen. Měla jsem strašně zmatené myšlenky a přibývalo jich. Jeho hruď byla tak příjemná a hřála, slyšela jsem, jak dýchá a jeho zrychlené srdce, které mi tepe před obličejem. Měl zpevněné tělo, za které by se rozhodně nemusel stydět. Při představě, jak asi vypadá, bez toho pláště a oblečení, jsem trošku zrudla a musela se usmát.

Sakra! Proč byl Kisame tady? A sám? Hledají mě už? Musíme pryč. V dálce je nějaká vesnice, schováme se tam. Aspoň prozatím. Kouknu na Sakuru. Byla docela těžká, ale nemohl jsem nic dělat, nesl jsem ji dál.
Najednou mi dá malá větvička do tváře. No to je tak, když na ni čumím. Do háje. Na kopci se zastavím a pomalu ji nechám postavit se. Podíváme se na sebe...ten pohled mi rozhýbal srdce. Po 20 sekundách asi oba sebou cukneme a díváme se do země. Z rány od větvičky mi začíná téct krev a kape na zem. Utřela mi ji. Podívám se na ni. Usmívá se.
„Eh, půjdeme do té vesnice jo?“ řekl jsem, abych zahnal rozpaky.
„Dobře...kdo byl ten, před kým jsme utíkali...?“
„Kisame...“ odmlčel jsem se.
„Takový ten žraločí muž? Dostala jsem ještě větší hlad.“ řekla a na tváři se jí vytvořil výraz, který neumím popsat slovy. Začal jsem se smát.
„Nesměj se mi .„ řekla nejdřív naštvaně a zvedla uraženě hlavu nahoru, ale pak se začala smát taky. Chytl nás záchvat, až se nám do očí od smíchu nahrnuly slzy. Vydali jsme se na cestu do vesničky před námi. Po cestě protestovala, že si musím sundat plášť, aby to nebylo podezřelé. Pravdou je, že si ho sundat stejně musím, ale přes to jsem ji provokoval, že si ho nechám. Musel jsem to udělat byla strašně roztomilá, když se rozčilovala. Až jsem povolil a plášť s červenými obláčky začal sundávat. Začínal jsem cítit, že mám pro ni slabost, což se mi vůbec nelíbilo. Bylo to možná příjemné, ale nepřípustné. Pořád jsme nepřátelé. Zadíval jsem se do země a zamračil se. Nepromluvil jsem ani slovo, než jsme vstoupili do malé vesničky.
Po zdlouhavém bloudění ve vesnici, jsme konečně narazili na hostinec, kde jsme se i ubytovali. Zatím co já vše domlouval, Sakura už byla v pokoji a objednávala jídlo. Musela být opravdu dost vyhládlá. Za chvíli, už bylo jídlo na stole.
„Konečně.“ řekla rozpustile.
„Itadakimasu.„ řekli jsme zároveň a pustili se do jídla.